Stylově je toto vyprávění takový experiment, o tom, co mohlo být a nebylo, tři dějové linie od tří lidí v ich formě, jedna z nich se navíc sama rozkládá do tří linií, přítomnosti, minulosti a minulosti viděné jakoby před očima. A jeden odstavec je navíc, k dokreslení pohledu z druhé strany, té minulosti viděné jako přítomnost. Podle tvrzení některých, lze po přečtení zpětně poznat, kdo co říká. Jako autor to nedokáže úplně posoudit :-). Pokud vám přijdou určité termíny v některých odstavcích nejasné, nevšímejte si toho, důležitý je celkový smysl, ne termíny.

De profundis clamavi ad te, Domine

Cítím ten chlad, chlad, kterého mne nemůže zbavit už žádný oheň. I tady, těsně u krbu, je mi stále zima. Ale tenhle chlad nevychází z konečků prstů, které si hřeji nad plamenem, ani ze vzduchu v zakouřené místnosti, vychází z mého nitra a za ty měsíce se zažral do každé částečky mého těla. Cítím ho, zabalený v několika vrstvách kožešin, při cestách ven i u velkého ohniště při sdílení tepla s ostatními, cítím ho, když zapisuji jako kronikář den za dnem, cítím ho při milování, cítím ho i ve svých snech. Je se mnou stále. Cítí jej i ostatní, ale k nim přišel zvenku, u mě se zrodil vevnitř.

Nikdy nezapomenu na ty barvy. Bylo na nich něco děsuplně krásného. Dodnes to neumím popsat víc. Bílá, žlutá, oranžová, rudá, přecházející do purpurové. Měnily se, rozplývaly a znovu objevovaly, střídaly jedna druhou, než je překryl všechny odstín černošedé, podbarvený dlouho, velmi dlouho, temně rudou. Mnohokrát jsem na ně pak vzpomínal, přivolával je znovu ve svých představách, ale nikdy už nebyly tak jasné a velkolepé, až dnes. Dnes je vidím stejně jako tehdy, přicházejí, mění se; a jako tenkrát necítím strach, vím, že zanedlouho je všechny překryje odstín černošedé...

Doopravdy jsem tomu neuvěřil, dokud To, které je podivné a studené, nezačalo padat z nebe. Šedobílé a strašlivě chladné, studenější než kámen v nejhlubší jeskyni, kam nikdy nepronikne paprsek světla. Tehdy také Ten, který dává všechen život, zmizel z oblohy. To, co pluje po obloze, a je někdy bílé a někdy šedivé a co může zakrýt tvář Toho, který dává život, bylo nyní černošedé, bylo toho víc a víc, až to zaplnilo celé nebe, ne na den či na dva, ale nastálo. A pak To podivné začalo padat a vše kolem se začalo měnit. Když se i stojatá voda pokryla něčím tvrdým a studeným a my se celí oblékli do kůží a přece se třásli zimou, připomněl mi dědeček, že můj čas nadešel.

„Dva potvrzené Tajfuny v Hudsonově zátoce, pane! Mohou zasáhnout až čtyřista cílů. Pane, je to jako v jedenašedesátém, Defcon tři je za téhle situace nepostačující.“ „Generále Gormicku, máte stejný názor?“, hlas prezidenta je unavený a jakoby lehce ochraptělý.“Musím souhlasit s admirálem Jasonem, pane prezidente, nemůžeme čekat na další Čerkasovovy reakce, Defcon dva by měl být dostatečným varováním.“ Druhý hlas zní rázně a přesvědčivě. „Dobrá, Defcon dva, pokuste se je vytlačit všemi prostředky.“

Táta s mámou byli už den předtím hodně neklidní. Táta říkal, že ti blázniví studenti stejně vyjdou zítra do ulic. „Podívej se, co se stalo v Německu a oni jsou schopni takhle riskovat.“ Nevěděl jsem přesně, co se stalo v Německu, ale to, co jsem slyšel, mě docela vystrašilo. „Oni věří, že do vlastních lidí střílet nebudou, ale stejně bychom měli raději odjet z Prahy.“ „Můžeme jet k tetě na Šumavu“, uzavřel to tatínek a maminka se pak celkem upokojila. Zvedlo to náladu i mně, dokonce jsem se začal těšit.

To ráno se nijak nelišilo od všech rán, jež byla před ním. Listí na stromech už bylo většinou opadané, lidé na ulicích mířili do práce, běhali, flákali se. Už když jsem přijížděl na základnu, věděl jsem, že může dojít až na druhý stupeň. Napětí rostlo již několik dní, vlastně už od doby, kdy před půl rokem ústřední výbor sesadil Gorbačova a zvolil nové politbyro. Východní blok se hroutil, ale jejich vedení si to odmítalo připustit. Když před týdnem Krenz váhal jestli zvednout závoru na západní hranici, nařídili, aby sovětská armáda v NDR převzala veškerou moc. U Berlínské zdi pak vysazená vojska KGB rozstřílela tisíc lidí, jako nedávno na Tchien-an-Men.

Šli jsme dlouhou strmou stezkou, před kterou se štíty hor tyčily jako zuby dravé šelmy. Naše putování trvalo celou noc a většinu dnešního dne. Dědeček, přes svůj pokročilý věk, se zdál snášet cestu lépe než já, jakoby ho něco táhlo na předem určené místo. Už několik dní byl pohroužen do svého vnitřního já. Ptal se předků na dávná proroctví. A všichni se na něj dívali s úctou, neboť Sohwe, můj dědeček, byl mocný kouzelník. Včera se náhle vztyčil a řekl mi, abych jej následoval. Vybral pevné boty sobě i mně, já vzal oštěp, luk a šípy a vyrazili jsme do nočního pralesa. Velcí lidé se obávají chodit v noci lesem, ale když znáte cestu a jste sami součástí lesa, můžete do něj vstoupit. Celou cestu jsme nepromluvili ani slovo a má trpělivost už byla téměř u konce, když jsme konečně k večeru druhého dne dorazili na velkou skalní plošinu.

Jeho tvář byla zachmuřená, strnulá hlubokým soustředěním. Jeho oči vyzařovaly tvrdost, rozhodnost, ale i zvláštní smutek. – Celý život jsem věřil, opravdu věřil, že naše cesta je lepší a věřím tomu stále. Kde se stala chyba? Můžeme všechno svést jen na Stalina, na brežněvovskou stagnaci? Nebo lidé dosud nebyli připraveni? A oni čekali, čekali jako supi, celou dobu zaráželi klíny, podráželi nám nohy, čekali na chvíli, kdy se celý systém bude otřásat v základech, aby nás srazili a roztrhali na kusy. A já musím zabíjet tisíce lidí, abych jim v tom bránil. Má to smysl? Bude to mít smysl?.. – „Soudruhu prezidente!“, muž v generálských epoletách musí několikrát opakovat svou výzvu, než se k němu Čerkasov otočí. „Právě zničili v mezinárodních vodách naši strategickou ponorku.“ Znehybněl, ruce sevřené v pěst. – Oni to udělali, po všech těch předchozích provokacích, pořád nechtěli pochopit, že se do toho nemají plést. Pobaltí držíme, Německo jsme potlačili, ale v Zakavkazsku je vzpoura stále živá a Polsko a Maďarsko jsou téměř nezávislé. – „To není vše, odstartovali F-117-ky z Ramsteinu a zvedli i velící letadla.“ – Zešíleli snad? A co když ne, možná to má svůj účel. Mohli by opravdu..? – „F-117 mohou proniknout naší radarovou ochranou?“ „Ano, Grigoriji Vasiljeviči, to mohou“, ministr obrany odměřuje jednotlivá slova jakoby je odsekával. „A pokud vyhlásí první stupeň, v kterémkoliv okamžiku pak mohou odpálit Pershingy, které zasáhnou naše velící stanoviště v evropské části, včetně tohoto. A jejich ponorky nedokážeme přesně lokalizovat.“ – Odzbrojovací úder!..Je to myslitelné? Mongolové, Turci, Švédové, Němci a teď Američané a Číňané se nás snažili vždy ovládnout a podrobit si, ale jen Američané k tomu nyní mají moc. Využít chaosu a udeřit, ve vedení mají teď přece zastánce tvrdé linie a plán na primární úder je hotový už roky. Mohlo by to vyjít, když budeme váhat, když nebudeme připraveni. – Proniká k němu bolest, jak se mu nehty zarývají hluboko do dlaní. „Vyhlašte nejvyšší bojovou pohotovost všem složkám, pokud vyhlásí Snapcount, nařizuji okamžitý úder na stanoviště Pershingů.“

Odendavám ruce od ohně a přecházím k zabedněné okenici. Zvláštní, není mi o nic větší zima než předtím. Námraza je vidět i na dolním okraji vnitřního rámu. Mám ještě chvíli čas. Vzpomínky, uzavřel jsem je za mnohem pevnější kryt, ukryl a snažil se od nich ztratit klíč. Zvláště od té jediné, jakoby se týkalo někoho jiného, v jiném světě, v jiném čase. A stavím nové schránky, ukrývám do nich každý nový den, snažím se vnímat pouze přítomnost. Po minulosti zbývá jen prázdnota, která studí víc, než venkovní mráz. Ale dnes minulost znovu vystrčila svá chapadla a sevřela mne do nich. Neuteču před ní, nebudu už utíkat. Dnes jsem na konci cesty. Zvenku je slyšet vytí.

„Pane, Frogy a Scudy jsou ve vzduchu, většinu Pershingů už nezachráníme ani okamžitým rozkazem k odpálení.“ „Copak to nepochopili? Zničili jsme jejich ponorku, která nás bezprostředně ohrožovala a v reakci na ně vyhlásili první stupeň. To je přece mělo zastavit!“ Hlas prezidenta teď přeskakuje nervozitou a nemá daleko k hysterii. „Čerkasov je fanatický komunista, pane, neváhá obětovat desetitisíce vlastních lidí, jak víme, že neobětuje i milióny? Za dosažení vítězství...“ „Při vší úctě admirále, nemohu souhlasit“, druhý hlas je stále pevný, ale i v něm je cítit nervozita. „Můžeme odvetou zničit i druhou ponorku, ale pak musíme navázat spojení, dosáhnout zastavení dalších akcí a třeba jednostranně stáhnout na druhý stupeň, ostatně jsem radil Snapcount vůbec nevyhlašovat!“

„Tam“, řekl a natáhl ruku. Probral jsem se z polospánku a postavil se vedle něho. Bylo to podivné, jiné, než když Ten, který třese oblohou, vrhá své ohnivé šípy. Barvy byly jiné a nebe jasné, těsně nad záblesky byla vidět světla Těch, kteří září v noci, ale od obzoru se postupně zvedala tmavá stěna. Dědeček vážně promluvil: „Bohové vedou válku, chlapče, tak, jak jsem to viděl ve svých snech, bojím se, že svět Velkých i Malých lidí se navždy změní a já vidím před sebou jen nejistotu, temnotu a zmar. Nevím, co se stane s naším lidem, ale jeden z nás je určen, aby prošel celým lesem až na místo, kde žádné stromy nejsou a dál, až na konec světa, a nesl naději našich lidí. Věřím, že jsi to ty, Xabu.“ – Na místo, kde nejsou žádné stromy? – Neuměl jsem si něco takového vůbec představit, ale byl jsem vzrušen po celou cestu domů, jakož i následující dny, než se náš svět začal měnit.

„Vidím jen jedinou možnost; musíme udeřit dřív, než to oni vypustí na nás.“ „Preventivní úder, admirále? Znělo to šíleně před dvaceti lety a zní to tak i dnes“, McGormick už se nervozitě v hlase nebrání: „V takové situaci přeci ještě nejsme.“ „A kdy v ní budeme? Až odpálí, budeme pak střílet na prázdná sila?“, na rozhodnosti teď naopak získává Jasonův hlas. „Ale jak chcete zajistit zničení jejich mobilních ramp?“ „Ano, admirále, souhlasím, že Čerkasov je toho opravdu schopen, ale jak toto zajistíte, jste opravdu schopen zničit veškerý jejich arzenál?“, prezident Spojených států se brání hysterii silou vůle. – K tomuhle nemělo nikdy dojít, ne nemělo. Nikdo z nás tomu nevěřil. – „Pane prezidente, jak víte, na rozdíl od bombardérů a pozemních raket, kterým velí generál Gormick, rakety z ponorek doletí na cíle za patnáct minut, proto jsme ostatně museli zničit ty Tajfuny. Máme kolem Eurasie sedmnáct Ohio v nejvyšší pohotovosti, víc než tři tisíce hlavic, dost na to, abychom zničili pevná i mobilní stanoviště balistických raket, strategická letiště i předpokládaná místa výskytu jejich ponorek dřív, než stihnou zareagovat. Pak to budou muset vzdát.“ Na palubě Tomaca admirál Jason drží pravou rukou sluchátko, nutí se do klidu, levou prsty vyťukává rytmus o stehno. „Vy víte, že se to nemusí povést, riziko je příliš velké..“, ozve se znovu Gormick. „Riziko je příliš velké, pokud nic nepodnikneme, generále!“ „Ale..“ „Tak dost!“, přeruší je rázně prezident: „Sakra, každou vteřinou tady ztrácíme čas! Admirále Jasone, dávám rozkaz k preventivnímu úderu, zadávám autorizační kódy...“

Silnice byla za Berounem dost zaplněná. Už byla také úplná tma. „Mohli by už konečně postavit tu dálnici na Plzeň“, prohodil táta. „Tati, já musím“, zastavili jsme v zatáčce na kopečku a já vyběhl z auta. – Páni, někdo tu vyhodil do křoví celé kolo. – „Tati, pojď..“, tu větu jsem nikdy nedokončil. Celý obzor přede mnou vzplanul zábleskem jasnějším, než největší reflektor. Zíral jsem, neschopen se pohnout. A pak, vlevo a vpravo, se objevily další. Barvy se měnily ze zářící žluté přes oranžovou, rudou, tmavly. Otočil jsem se; táta s mámou se rýsovali proti zářícímu nebi. Obzor planul i na druhé straně. Nebál jsem se, vždyť tohle nemohlo být skutečné a pak se zdvihla vichřice a já uslyšel dunění, hluboké a temné. Rozběhl jsem se k nim: „Tati, mami!“. Pohled na otcovu tvář staženou strašlivou hrůzou, podbarvenou vrženými záblesky, mne zarazil jako rána kladivem. Nechápal jsem nic, ale sesul jsem se na zem a pomalu začal plakat.

Bylo to šílenství, šílenství předpokládat, že se to podaří. Snad jsme si zasloužili trest za naši pošetilost, pýchu, za naše hříchy, ale zasloužili si takový trest všichni? I ti nenarození a všechen ostatní život? Nebo jsme jen selhali a žádný trest to není? Hlavice z našich ponorek dopadly, spálily tajgu na popel a smetly sovětskou vojenskou infrastrukturu, ale jejich mezikontinentální rakety, většina bombardérů a střel z ponorek už byly ve vzduchu a mířily na americká, evropská, čínská města... Mysleli jsem, že budou neohrabaní, pomalejší; byli rychlí, s jejich paranoiou se na tohle připravovali třicet let. Nakonec, měli pravdu. A my mohli už jen vypustit zbytek svých arzenálů na města Varšavské smlouvy, na Blízký východ,... a pak se jen dívat, jen dívat...

Šel jsem už dlouho, velmi dlouho. Měl jsem na sobě trojitý oděv z kožešiny zakrývající téměř celé tělo, jedna z věcí, které jsme si museli narychlo zhotovit. A na svých vlastních, kožešinou potažených, botách ještě druhé, vyměněné kdysi od Velkých lidí za peří a ovoce. Šel jsem dál a neznal jsem cestu. – Co když les nemá žádný konec? – Ale věřil jsem svému dědečkovi a ten les kolem mne umíral, cítil jsem to v každém jeho záchvěvu, v tichu, které se v něm rozprostřelo a šířilo se dál a dál. A já slábnul s ním, sušené maso a plody jsem snědl, lov se mi dařil stále méně a kořínky bylo čím dál těžší vyhrabávat. Přecházel jsem z posledních sil rozsáhlou skalnatou plošinu, když se ke mně dostal závan teplého vzduchu.

Nepamatuji se pak už na nic z onoho dne a tak nevím, jak jsme se nakonec dostali k tetě, ale táta dokázal prokličkovat po vedlejších cestách až k cíli. Všechno zůstalo za námi, domov, babička, bratr, strejdové, většina příbuzných, známí, kamarádi. Ti všichni představovali minulý život, něco, co se stávalo každý den vzdálenější skutečnosti, jakoby nikdy ani neexistovali. Byli jsem mezi dvěma zničenými městy, Klatovy byly samy o sobě dost veliké, aby se staly cílem a Sušice měla smůlu, sídlilo v ní velitelství divize a malá hlavice jí neminula, a tak k nám proudily zástupy uprchlíků, zranění a nemocní z ozáření. Pomoci bylo málo a léky skoro žádné a oni houfně umírali. Pak začalo pršet a postupně se ochlazovalo. Déšť přešel ve sněžení, ale sníh nebyl bílý, byl tmavý, smíšený s popelem. Než nastaly Vánoce, uhodily mrazy tak kruté, že lidé jen káceli stromy na dřevo a stáhli se do svých domovů. Byly to moc smutné Vánoce, ale přece jsme je slavili, protože tenkrát jsme ještě měli jídlo. Hořící svíčky na stromečku se mi zdály moc krásné. Snad i proto, že po Novém roce se mi začal zhoršovat zrak a koncem února jsem se navždy propadl do tmy.

Popel z tisíců hořících měst, z pralesů a tajgy, prach zvířený desetitisíci výbuchů utvořil mračna, těžká a temná, která zahalila celou oblohu. Někteří říkali, že Bůh si zakryl žalem tvář, ale já věděl, že Armageddon jsme prohráli a milost nás už nečeká žádná.

Uprostřed velké plošiny, na jedné straně zakončené kolmou stěnou s několika jeskyněmi, nebyla voda v tom zvláštním ztuhlém stavu jako všude jinde; vířila a bublala v mnoha malých jezírcích. Věděl jsem, že někde hluboko tu spí Ten, který plive oheň, když je vzhůru a hněvá se, ale na tom nezáleželo. Bylo to znamení. Na okraji plošiny ležely dvě mrtvé ngagy, ti velcí chlupatí opolidé a byly mrtvé, zemřelé hladem, když unikly mrazu. Wah, dost jídla pro jednoho trpaslíka na dlouhou dobu a místo, kde se dá postavit přístřešek a ochrana před útokem šelem, které by mohlo teplo také přilákat. Zde mohu přežít. Pokud potrvá zima navěky, stejně nemám naději jí uniknout a pokud ne, pak na její konec budu čekat tady.

Zpočátku pomáhalo udržovat pořádek pár vojáků, co se zde také objevilo, ale postupně se rozdíly setřely a stará pravidla byla zapomenuta. S tím jak mráz sílil, se jednotlivé osady navzájem vzdalovaly, uprchlíci přestávali přicházet a lidé vycházeli ven jen pro dřevo a vyhrabávat všechno jedlé, poté co vybili všechna zvířata v dosahu. Jednoho dne táta vyšel ven a už se nikdy zpátky nevrátil. To bylo tehdy, když mělo přijít jaro a žádné nepřišlo, jen zima byla o to krutější. A lidé pochopili, že letos nevzejde ani zrnko obilí ani jediné stéblo trávy. O tři měsíce později zemřela maminka a já ji přežil možná i proto, že většinu jídla určeného pro ni, dávala mně. Zbyla ještě teta, ale rychle chřadla a v domě bydleli také cizí lidé a já cítil, že jsem čím dál více na obtíž. Jako slepý jsem byl pro druhé jen příživníkem, který bere jídlo těm, co by mohli přežít, přestože jsem pomáhal, kde jsem mohl. A hlad se šířil dál, jako lavina, která hrozí zavalit všechno. Jednou jsem se probudil, když všichni ostatní ještě spali, a pocítil, že takhle už nemohu dál. Oblékl jsem se, vzal dlouhou hůl a vyplížil se ven. Hlavní cestu jsem znal poslepu, sníh byl hluboký, ale tak zmrzlý, že se po něm dalo chodit, zamířil jsem po ní a pak odbočil doprava vzhůru do svahu, podél zapadaného starého židovského hřbitova dál, do zasněžených plání...

Vytí venku zesílilo. Vlci, už přicházejí. Prohlížím si svou zbraň, cosi na způsob halapartny, je dobře vyvážená a ostrá, kontroluju ji každý den. Kulky nám došly už před půl rokem, někteří mají kuše, jiní si udělali podobné zbraně jako já. Boj v mraze má ale i své výhody, krev neteče dlouho, rány příliš nebolí a nehnisají. Epidemie přijdou na řadu teprve až skončí zima a všechny zbylé mrtvoly se dostanou na povrch. Ještě jednou se ohlédnu na místnost, kde jsem strávil rok života. Přišel jsem sem, do takového zapadákova, s mnoha dalšími, nevěděli o mně nic, ale zakrátko jsem se stal jejich vůdcem. Něco, co mělo smysl, alespoň jsem si to myslel. Měl bych jít. Zvenku se znovu ozvalo zavytí. Nejsou to vlci...

Vidím je znovu. Žlutá, oranžová, rudá. Přicházejí, mění se. Vidím je a vidím ty hořící svíčky na stromečku a stromečky před ním, kdy jsme na nich měli lucerničky. Vidím rozesmátou maminku s tátou, babičku, kamarády. Přicházejí a odcházejí. Nebojím se, je mi krásně, po dlouhé době jsem konečně šťastný. Cítím, že se jich mohu téměř dotknout, najednou je tak teplo, ty obrazy a barvy mne ukolébávají, chce se mi spát, všechno pomalu zakrývá odstín černošedé...

Stojím tu venku a se mnou na dvě stě dalších. Stojíme u příkopu, za hradbou naostřených kůlů. Vlky jsme už dávno neviděli, snědli jsme je, nebo zahnali zemřít do pustiny. Snědli jsme už všechno, co se dalo a poslední jsme zůstali my sami. Jdou proti nám, je jich více než třikrát tolik, jsou divocí a nelítostní. Budeme válčit o hromadu zmrzlých lidských mrtvol k jídlu. My, příslušníci kdysi nejmocnějšího národa. Je nás zde naživu ještě příliš mnoho, padne-li polovina, zbude už dost masa pro všechny. A já chci být v té polovině, proto stojím zde, na vytrčeném místě, v první linii. Konec zimy se prý blíží, stačí vydržet už jen několik měsíců a mraky se rozplynou. Pro mne ale už nemůže nastat žádné nové ráno. Tu temnotu si nesu v sobě. Pravou rukou držím zbraň a levou prsty vyťukávám rytmus o stehno, tak jako vždy, když jsem napjatý...

Vyšel jsem ven a uviděl znovu tvář Toho, který dává život. Byl ještě slabý a já též, ale mé srdce se radovalo. Neměl jsem toho mnoho s sebou, abych se dlouho připravoval na další cestu. Putoval jsem dál a les kolem byl mrtvý, přešel jsem vesnice Velkých lidí a zdály se mi rozpadlé a opuštěné a já šel stále dál a dál, až už kolem mne les nebyl a já prošel velikou pláň a pak se ocitl na konci světa. Neboť svět tu končil a dál pokračovala jen voda, víc vody, než jsem kdy viděl, a nic víc. Posadil jsem se na břeh a přemýšlel, co dál. A náhle jsem pocítil velký smutek, až dosud jsem myslel jen na sebe, ale nyní jsem se dotkl vnitřního já a pochopil, že už není mého lidu, že já jsem ten poslední. Seděl jsem na břehu a díval se na vodní pláň, když tu se v dálce cosi objevilo. Bylo to větší než největší vor a mířilo to sem, k pobřeží. Nehýbal jsem se, díval se dál a čekal, nic jiného jsem stejně na práci neměl...