Společně proti NIM

By Bess

Kapitola II.

                Elfové se ještě chvíli dohadovali. Centauri na ně klidně hleděla, její temně modré vlasy cuchal teplý noční vítr. Přecházelo k ní víc a víc Elfů, až k ní přistoupili všichni až na jednu vzpurnou Dryádu. Když viděla, že zůstala úplně sama, s uraženým obličejem přecválala na druhou stranu vedle ostatních.

                „Výborně,“ řekla pomalu Centauri. „Nasadila jsem Lidem do vesnice sovu, takže přesně uvidíme, co se tam děje. Ale pozor, připravte se, že můžeme vyrazit každým dnem!“ Nasedla na Ajaxe, a odjela do středu vesnice.

                Za několik málo dní vyběhla mladá Lučištnice do prostředku vesnice a křičela, že Lidé jsou napadeni.  Všichni Elfové byli ihned hotovi a čekali u východu z vesnice na Centauri.

                Když dorazili k Lidem, vypadali už, jako by měli dost silné potíže.

                „Za Elune!!!“ Vykřikla Centauri neuvěřitelně silným hlasem. Všichni Elfové se pustili do bitevní vřavy. Už bylo jasné, že se vítězství přiklánělo na jejich stranu. Centauri zavelela ústup, když už bylo jasné, že Lidé sami vyhrají.

                Lidé byli nadšení opravdovým vítězstvím. Hledali stopy po Nočních Elfech, ale našli pouze mrtvou, už od Ghoulů skoro sežranou, Lučištnici, kterou asi překvapila přesila Nemrtvých ve vzdáleném koutě lidského města. Pochovali ji s posvátnou úctou na vrcholu nad městem. Na jejím hrobě byly stále čerstvé květiny. Příroda si vzala zapomenutou Elfku k sobě.

Ostatní mrtvé si Elfové odvezli, aby je odevzdali Přírodě posvátným elfím obřadem. 

Kromě téhle mrtvé dívky a pár stop po velkých, osedlaných, kočkovitých šelmách nenašli Lidé žádnou stopu po jejich zachráncích. Andreas pořád myslel na Noční Elfku, jejich velitelku, s mladou tváří, temně modrými vlasy, s velkýma, fialovýma očima a namodralou pletí, jakou měli všechny ženy Nočních Elfů. Seděla na bílém tygrovi, největší šelmě, jakou kdy viděl. Ovládala základy magie, ale hlavně to byla úžasná střelkyně. Dokázala trefit cíl šípem na několik set metrů přesně doprostřed hlavy.

Když mladý kouzelník zrovna myslel na Noční Elfy, na ty úžasná stvoření, do jeho stanu vběhl jeden z vojáků.

„Pane! Něco jsme našli!“ vychrlil.

„Opravdu? A co to je?“ zeptal se velitel Lidí.

„Stopa od Elfů, pane.“ Kouzelník si všiml, s jakou posvátnou bázní a pokorou vyslovil voják slovo „Elfů“.

„Vskutku?“ zeptal se čaroděj a zvedl jedno obočí.

„Ano, pane!“ voják horlivě přikyvoval.

„Ukaž.“ Voják natáhl ruku k veliteli a podal mu tvrdý přírodní papír. Kouzelník ho chvíli studoval.

                Z dopisu vyzařoval nějaký druh elfí aury, písmo modře světélkovalo a Andreas ho převracel v rukou a kochal se tím skvostným písmem i druhem papíru.

„Co to je?“ zeptal se po chvíli.

                „Nejspíš dopis, pane. Pro nás. Od nich.“

                „Přeložit.“ Řekl velitel a vrátil vojákovi dopis.

Potom se zase ponořil do úvah o Elfech, lidu tak vznešeném, že z něj přecházel zrak. Rozjímal zase o dívce na tygrovi, se svým dlouhým lukem, vzpomněl si na to, jak její dlouhé azurově modré vlasy čechral vítr, jak povzbuzovala vznešenou bílou šelmu, když jí zasáhla smrt. Strašlivá Nemrtvá smrt. Pohladila tygra lehce po boku a něco mu zašeptala. Jeho přeměna v Nemrtvého okamžitě skončila a vrátil se do své podoby. Také viděl před očima, jak si tahle uchvacující dívka nedbale setřela pramen modré krve, který jí stékal ve stružkách  po obličeji. Také ji viděl, jak si odhodila vlasy z tváře, aby mohla zamířit a bezchybně zasáhnout. Jeho myšlenky byly nešetrně rozehnány velmi mladým Elfem, medikem okolo 16 let, který vtrhl do stanu.

                „Pane! Přeložil jsem ten cár,“ řekl a zvedl do výšky svých očí kus přírodního papíru. „Na váš rozkaz.“ Dodal.

                „Výborně, Elfe. Co mi píšou?“ zeptal se a pokynul chlapci, aby se posadil. Elf se posadil a rozložil papír. Potom zvedl oči a zadíval se do tváře svého velitele.

                „Chcete to doslova, nebo obecně?“

                „Samozřejmě doslova!“ Kouzelník se na medika podíval a zvedl obočí. „Tak začni, ne?“

                „Jistě pane. Takže:  Zachránili jsme vás, Lidé. Dlužíte nám laskavost, Lidé. Nepokoušejte se nás najít, ani jinak kontaktovat. Nashledanou příště, Lidé. My se vrátíme. Takhle je to doslova, ale psáno bez háčků a čárek.“

                „Výborně! Děkuji. Můžeš jít. Až přijde něco dalšího, zase to přeložíš. Na můj rozkaz!“ řekl čaroděj a přes své mládí se na medika velmi staře a sečtěle usmál. Viděl už toho opravdu hodně.

                Elfové se sebou byli velmi spokojeni. Podařilo se jim zmizet, aniž by si toho jakýkoliv Člověk všiml. Bylo jim jasné, že bez jejich maličkosti by byla bitva prohraná a Lidstvo pokořeno. A Elfové posléze také. Všichni bojovníci si nadšeně vypravovali své zážitky ze soubojů, jen Centauri jela zamlkle na Ajaxovi. Brzy ji dohnala Tigris. Musela pěšky, protože její panter v boji padl a ona z něj musela seskočit, než by jí zavalil svým mohutným, sametově černým tělem.

                „Co se děje?“ zeptala se udýchaně.

                Centauri zavrtěla hlavou. „Nic.“

                Tigris se usmála. „Ale ano, něco ano!“ řekla a věděla, že má pravdu.

                Centauri se na ni dlouze podívala. „On je… úžasný.“ Zajíkla se.

                „Kdo?“ V Tigrisiných očích byl zájem.

                „On… Tak statečně bojoval. Je opravdu, opravdu úžasný.“ Centauri se nepřítomně podívala po lesích okolo.    

                „KDO?“ Tigris už byla netrpělivá.

                Mladá velitelka Elfů se na Tigris podívala a usmála se. „No on.“ Pokynula tygrovi a vzdálila se od Lovkyně.

                Hlídkující sovy Elfů byly stále na svém místě, takže Elfové věděli o útoku mnohem dřív než Lidé. Připravovali se už několik dní před odchodem k branám Lidského města. S přípravami na další boj začali, už když viděli, jak se Ghoulové stahují a čekají.

Centauri se na útok těšila jako lidské děti na Vánoce. Přece znovu uvidí Jeho. Mladého velitele Lidí, kouzelníka na bílém koni. Na ušlechtilém bělouši, kterému červená (!) krev z kouzelníkovi zraněné ruky skapávala po šíji. Ona na svém tygrovi si připadala proti němu jako mravenec. Mohl by jí velet a ona by bez jediného slova poslechla. Tak se cítila pokořená, když svým dlouhým lukem střílela do nepřátel a on si vznešeně sesílal Blizardy.

                V Lidském městě to vypadalo podobně, ale Lidé o útoku zatím nevěděli. Oni zpravovali opevnění, stavěli vojsko… Doufali, že se Elfové vrátí a v případě potřeby je znovu podpoří. To nevěděli, že v lesích okolo jsou na každé straně vesnice skryté dvě Lučištnice a jedna Lovkyně. To kdyby útok ze strany Nemrtvých přišel navzdory očekávaní přece jen dřív.       

                Andreas projížděl na svém bělouši po městě a kontroloval opravářské práce. Byl spokojen s rychlostí dělníků i přesto, že věděl, že jestli teď útok přijde, tak se z toho Lidé tak lehce nevylížou. Při minulém útoku vyvázli jen s několika mrtvými a o něco víc bylo zraněných. To Elfové měli mnohem větší škody na životech.

 Jak se tak ve večerním šeru pohupoval na koním hřbetě, tušil, že Noční Elfové, obdaření úžasnou schopností, které říkali „skrytí ve stínech“, jsou stále někde kolem ukrytí. Zakázal všem jednotkám, které zahlédnou jakoukoli elfskou (ať bojovou nebo neutrální) bytost, útočit. Jak se mladý kouzelník rozhlížel po lesech vůkol, občas zahlédl mírný pohyb, jako když se v horku nad rozpálenou zemí tetelí vzduch. V mrazivém nočním vzduchu to ale nebylo dílo horkého vzduchu, ale elfích žen, které třeba jen přenesly váhu těla z jedné nohy na druhou.

                Voják seděl na staré kládě a koukal do ohně. Oheň pro něj stále ještě znamenal teplo a hlavně bezpečí. Z vysokých plamenů odskakovaly jiskry a postarší voják usínal. Seděl v hlídkovacím táboře na okraji Lidské osady. Domníval se, že Nemrtví se nemohou vzpamatovat tak rychle, aby mohli znovu zaútočit. Prošel přeci mnohými bitvami. Sice pouze s Orky, ale i tak. Nemrtví rozhodně nemůžou stavět nové posily tak rychle. Starý voják s Nemrtvými zkušenosti neměl. Stále byl přesvědčen, že Nemrtví i Orkové jsou v podstatě to samé.

                Vojákovi pomalu klesala a těžkla hlava. Cítil se v bezpečí pod záštitou ohně a svého města. Elfka zpoza stromu ho pozorovala s rostoucími obavami. Její zrak v noci byl lepší než lidský a ve stínech vzdálených skal zahlédla pohyb. Podle způsobu pohybu by to odhadla na Ghoula.

                „Sssss!“ šeptla Elfka a vystoupila za stínu. Voják sebou trhl a sáhnul po meči u opasku.

                „Kdo je tam???“ zakřičel do tmy. Elfka k němu rychle přiskočila a svou dlouhoprstou ruku mu přiložila na ústa. Voják ucítil omamnou vůni lesních plodů a květů.

                „Psssst,“ zašeptala Elfka. „Jen klid, Člověče. Nechci ti ublížit. Jsem tu kvůli tvé ochraně. Uklidni se a polož ten dost nebezpečně vypadající meč.“ Chvilku čekala, ale voják nic neudělal. „Polož meč, Člověče!“ zopakovala pomalu. Voják pustil meč. Elfka se na něj vyděšeně podívala a chytila meč za ostří kousek nad kamenitou zemí.

                „Co vyvádíš, Člověče? Chceš, aby nás našli a zabili? Smrti se nebojím, ale odmítám se stát odpornou mrtvolou. To ty chceš???“ zakřičela na něj šeptem.

                „Promiňte, madam.“ Vykoktal zaraženě voják.

                „Vojáku,“ pokračovala Lučištnice. „Dej mi svou zbroj, ale pospěš si! Budou tu každou chvíli.“ Voják ochotně sundal své brnění a tiše jej podal krásné ženě.

                „Výborně. Teď utíkej do svého města a zburcuj všechny vojáky. Já je zdržím.“

                „Zahynete!“ vykřikl Člověk.

                „Nezahynu, když tu nebudeš vyřvávat. Neboj se o mne.“ Postrčila vojáka směrem ke světlům, které se linuly z Lidského města.

                Připravila past z vojákova brnění a poloviny obsahu svého toulce. Potom zahoukala jako sova a přiletěl k ní mladý sýček. Zašeptala mu elfskou zprávu. Sýček vyplašeně odletěl. Krásná Elfka splynula se stínem a čekala.

                Po příletu sýčka byl v Elfském městě cvrkot. Za pouhých několik minut už byly všechny Lovkyně na panterech, všechny Lučištnice měly plné toulce a i zbytek elfského vojska byl „na nohou“. Centauri se klepala nadšením, ale její ruce stále pevně svíraly luk. Elfská armáda vyrazila.

                Voják se přiřítil do Lidského města a všem ohlašoval očekávaný atak Nemrtvých. Lidé, kteří tušili, že Nemrtví zaútočí znovu, byli neuvěřitelně rychle připravení. Byli dost neklidní, protože nevěděli, jestli Elfové tentokrát dorazí.

                Elfové se dali do chodu. Byli tišší, ale rychlí. Věděli, že hrají o několik minut.

                Dorazili do Lidského města velmi brzy. Lidé je s tlumeným nadšením přivítali a Andreas pokynul Centauri na pozdrav. Centauri rychle seskočila z tygra a poklonila se veliteli Lidí, jako by byl i jejím velitelem.

                Lučištnice se dívala směrem k útesům a tmavým jeskyním. Zahlédla ještě několik Nemrtvých, většinou Ghoulů, ale tušila, že je to jen průzkumnický předvoj. Na stromě nad ní zahoukal sýček. Už se stačil vrátit.

                „Psst.“ Sykla na něj.

                „Huhú, huhuhú.“ Ozval se ukřivděně sýček nad její hlavou. Zpozorněla.

                „Cože?“

                „Huhú huhuhúhu, huhú. Huhuhuhúhúh!“

                „To si nemohl říct dřív? Ty hloupá sovo!“ skoro vykřikla.

                Rychle se rozběhla směrem k Lidskému městu. Sýček letěl za ní a houkal.

                Lučištnice doběhla do města. Sýček se jí usadil na rameno. Kolem Elfky proběhl voják.

                „Hej, ty!“ vykřikla. Voják se zastavil.

                „Kde je Centauri?“

                „Kdo?“

                „Elfská armáda, ty hlupáku!“ prskla Elfka.

                Voják ukázala nádvoří.

                „Díky. Zachránil ses.“ Zakřičela přes rameno.

                „Centauri! Centauri!“ ozývalo se mezi Elfy.

                Ajax se prodral mezi Elfy. Lučištnice stanula před ním a jeho paničkou.

                „Centauri! Je jich víc, mnohem víc! Na to nestačíme ani my a Lidi dohromady!“ Elfka se zajíkla.

                „Vixen! Uklidni se. Jak to víš?“ Centauri byla klidná.

                „Huhú!“

                „To on! Viděl je.“

                Centauri zahoukala jako sova a přiletěla malá sova pálená. Elfsky jí dala instrukce a sova odletěla.

                „Ověříme si to.“ Usmála se na Vixen.

                Po chvíli přiletěla poplašená sovička. Houkala evidentně něco důležitého. Centauri chvíli poslouchala a z nafialovělých rtů se jí ztrácel úsměv. Sova jí poslala mentální obraz toho, co viděla a Centauri přikývla.

                „Přátelé,“ Zvýšila hlas. Všechny hlavy se k ní otočily. „Elfové i Lidé. Tohle nevypadá dobře.“

Povídka na motivy WC3, všechna práva vyhrazena. Všechny postavy jsou moje, námět patří Blizzardu. Prosím respektujte to.