-- Návrat k Počátkům --

Monet pohlédl na hnědě a žlutě pruhovanou skálu, vzdorně vstávající z vln ševelícího písku. Slibovala stín a nebezpečí. Ohlédl se zpět po svých stopách, až k tečkám na obzoru, které ho následovaly. Jejich malá karavana se před pouhými třemi dny náhle zmenšila o dva členy. Vyráželi pod vedením zkušeného Razia. Ale ten zemřel a s ním i skutečná šance na nalezení Brány. Stačila jedna jediná noc a hejno hladových pelsů...
Monet sesedl a nechal svého ďasa, aby lákavý stín zbavil všech jedlých hrozeb. Obešel skálu pomalým úsporným krokem. Žádná skrytá studna, žádné rostlinstvo, dokonce ani masožravé rally. Když se vrátil na své stopy, byla karavana o poznání blíž. Ďas se došoural spokojený, jen na pravé přední noze měl vypálené okruží od žahavce. Nějakého obyvatele tedy tento skalnatý ostrůvek měl. Monet ďasa poplácal a zbavil ho sedla. Ostatní dorazili, když se pouštěl do rozdělování zbytku svých zásob.

Toek kývnutím přivolal Zaye, svého nejlepšího stopaře. Oba se podívali na tichý pozůstatek dávných hor. Hnědá a žlutá byla na jednom místě porušena strohou šedí. Už čekala. Zay beze slova vyrazil zpět, aby uspíšil pochod. Východ Kladiva se blížil. Toek ještě chvíli mlčky stál, zatímco jeho bojovníci sestupovali v dlouhém průvodu. Volné hnědé hávy vlály ve větru. Písek mlčel. Toek se pomalu nadechl a vydal se za svou matkou.

Jalla se v jasném světle bílého Kladiva snažila najít nějaké stopy o tom, že by zde tábořili Bisasové. Krátce po příchodu jen zářila a ukazovala Monetovi i Kosakovi stránku staré Knihy, kde se prý přesně taková skála popisuje. Její nadšení však rychle opadlo, když i po velmi důkladném hledání nenašli žádné stopy, že by tu kdykoli předtím někdo tábořil.
"Mělo by to být ono," vrtěla nespokojeně hlavou, když Kosak na znamení nezájmu o další hledání rozložil deku. "Měly by tu být značky, jak se píše v Knize..."
"Žádné tu nejsou," zavrčel Kosak a ponořil se do meditace. Jalla si povzdechla a složila mapu. "Jsme blízko," zašeptala. "Cítím to."
Monet jen lehce pokrčil rameny. "Dochází nám zásoby," připomenul. Nic jiného nešlo říct.

Beni přivítala svého syna krátkým pevným objetím. Toek ji vždy obdivoval. A bál se jí. Byla to Bojovnice, učitelka mistrů a přišla z Města. Byla starší než nejstarší a přesto jí neubývalo sil. Jen krátké fialové vlasy prošedivěly. Toek měl to privilegium být jejím synem, ale byl si dostatečně vědom své smrtelnosti, aby věděl, že není po ní. Ani po svém otci, jak doufal...
"Tvůj kmen se rozrostl," prohodila Beni a otočila se k němu zády, aby od své pobočnice přijala misku s uvítací vodou.
"Daří se nám, přicházejí horalé i jižní tuláci." Jestli chtěla mluvit o tom, co věděla stejně dobře jako on, mohl jí vyhovět. Přesto si přál dozvědět se něco víc o tom, co čeká před nimi.
Beni se křivě usmála. "Měl bys svůj kmen prohlásit za velkokmen," pronesla a upila z misky. Toek se při přebírání přivítací vody zarazil. Zavrtěl hlavou. "Jak myslíš. Ale..."
"Ale nyní jsou tvé myšlenky daleko před tebou i tvým kmenem."
Neznělo to jako pokárání. Spíš jako by se lehce bavila. Jako vždy. Znovu zavrtěl hlavou a dopil vodu. "Jak si přeješ."
Beni se ještě nějakou dobu dívala za Toekem, který se vydal připravit vše potřebné. Drobná pobočnice Map pohnula rukou. "Je třeba nechat značky pro Sáreny a Zinkery," připomněla. Beni jen kývla. "Po sezení," dodala a odešla do svého stanu.

Žár dne přešel, bylo načase znovu vyrazit. Jalla však odmítala opustit takto přesvědčivý důkaz o tom, že míří správně. Byl to poslední pokus. Přesto žádné značky nenacházela. Kosak byl nevrlý, ale nakonec se vzdal a vydal se na lov. Monet se snažil pomáhat. Nikdy nesdílel zápal Jally, pro něj bylo Město jen příběhem o minulosti. K výpravě ho přibral Razio, aniž by mu to vysvětlil. Nemusel. Nyní přišel podle Moneta čas, aby uznali porážku. Jalla měla velké znalosti o celé legendě, jestli měl někdo k nalezení Brány dostatečné vědomosti, byla to právě ona. Zasloužila si zvítězit. Ale chyběly jí zkušenosti a poušť neodpouštěla. Po několika hodinách velmi důsledného plížení podél skály a hledání sebemenší trhlinky, která by mohla připomínat dávnou značku, se i on vzdal a vyrazil za Kosakem. Lov byl alespoň něco, co skutečně chápal.

Po večerním sezení byl Toek ještě zmatenější. Zdálo se, že Beni nemá žádný plán. Všichni věděli, že Stěnou nikdo živý neprojde a Brána je uzavřena. Přesto se Beni nezmínila, jak chce tuto překážku překonat. Veškerou pozornost obracela k Bisasům a jejich prohlášení za velkokmen. Velkokmenů bylo víc, první byl jmenován samotným Sheenem Učitelem z kmenů, které se u něj vzdělávaly. Sheen odešel, ale tradice zůstala. Když se sešlo více kmenů a začaly spolupracovat, i bez ztráty svých tradic mohly splynout. Bylo to jistě důležité, ale mohlo to počkat. Toek se přistihl, že pochybuje. Pronásledovaly ho myšlenky o neuváženosti celého tažení. Děsilo ho, že přestává věřit své matce, Beni. Ve svém zamyšlení pozoroval, jak šedě opásané Sharni, nejlepší ženy-bojovnice, vyrábějí mesmazatelné značky.

Vyjel na další pozvolnou pevnou dunu a rozhlédl se. Sledoval otisky v písku víc jak hodinu. Podle svých předpokladů už by měl Kosaka dávno dohnat. Zdálo se ale, že Kosak vůbec nehledal kořist. Pokračoval nejpřímější cestou kupředu. Monet si začínal dělat starosti s návratem. Zvedl se vítr a stíral stopy i jejich zápach. Ďas stále častěji frkal, jak mu jemná zrnka vlétala do nozder. Monet se na Kosaka zlobil. Přetáhl si přes ústa druhou vrstvu látky a pobídl ďasa kupředu.

-- Přišel čas --
-- Vidím --
-- Myslíš, že je to skutečně nejlepší řešení? --
-- Myslím, že jiná navrhovaná řešení jsou v porovnání s tímto řešením horší --
-- O tolik, aby nestála za pokus? --
-- Čas pokusů minul --
-- Dobrá -- Řekni, co mám udělat --

Čtyři hadi se vinuli pouští. Nezadržitelně se vlnili k místu počátku. Beni stála stranou a kochala se šedou, hnědou, žlutou a rezatou šňůrou složenou z korálků těch nejlepších bojovníků čtyř jejích kmenů. Obrátila se víc vpravo. Jako by v dáli zahlédla okraj rokle, i když ten byl ještě daleko. Sevřela ji náhlá vlna strachu a pochybností. Vrací se a netuší, co ji tam čeká. Všechno byly jen naděje a slepá důvěra. Ale ona mu věřila. Vždy. Teď nemůže přestat...
Zay se vracel klusem. Toek se napřímil, jako by tak mohl vidět důvod Zayova brzkého návratu. Zay zpomalil a nabíral dech. Když se potkali, vypadal odpočinutě a vyděšeně.
"Před námi je rokle. Viděl jsem odtamtud vycházet zelenou záři."
Toek jen přikývl. Byl příliš rozrušený. Za ním se ozvalo šumění hlasů, jak se zpráva šířila dál.
"Mám to oznámit Bojovnici?" Toek pohlédl na šedou postavu napravo a vpředu od sebe. Stála nepohnutě, ale jako by ji v jeden moment obklopilo nazelenalé světlo.
"Nemusíš." Zay přikývl, pokynul svým mužům a vyrazil najít cestu do Rokle.

Monet se zmateně rozhlédl. Na kraj kolem padl předčasný soumrak, jak písek vířil nad jeho hlavou a tlumil světlo i zvuk. Zbylo jen kvílení probouzejícího se vichru. Monet si musel přiznat, že se ztratil. Nevěděl, jak je to možné. Celou dobu sledoval stopu, nejdřív pouhým zrakem a později pomocí ďasova skvělého čichu. I kdyby se zmýlil on, že by ve stejné chybě pokračoval i ďas, bylo víc než jen málo pravděpodobné. Když zjistil, že Kosaka už asi nenajde, obrátil se a vydal se zpět. Ale ať se snažil sebevíc, jeho instinkt mu říkal, že směřuje stále na východ. Potřásl hlavou, aby si uvědomil sám sebe a zbavil se usedajícího větrného prachu. V tu chvíli ďas zaržál. Před nimi něco bylo. Monet zadoufal, že si nakonec přece jen udržel správný směr a ďas cítí jejich tábor. Pobídl ho k rychlejší chůzi.

Naposledy se rozhlédl po Parku. Starobylé stromy vrhaly dlouhé stíny. Tráva voněla svěžestí a bolela zelení. Někde nad hlavou mu přelétl drobný konipásek. Naslouchal zpěvu neviditelného ptactva. Odlesky na hladině tančily v rytmu cinkání malého vodopádu.
Pohlédl na strohé bloky a kovové domy zavrtávající se do hlubin země i vysoko do přízračné chorobné záře Štítu. Připomněl si prázdnotu chladných ulic a slepých stěn bez oken.
Přestal litovat a prošel.

Jalla přecházela po hranici stínu. "Možná bys měl jet za ním..."
"Zvedá se vítr, bude bouře." Kosak se na Jallu smutně podíval. Jalla si pomalu sedla.
"Jak se mohl takhle hloupě ztratit?" Kosak pokrčil rameny. Také to nepochopil.
"Je to jen na něm," zašeptal a zabalil se do deky. Zbylí ďasi se choulili mezi kameny. Vypadalo to zle. 

Toek následoval Zaye. Prodíral se mezi tuhými větvemi nezvykle vysokých rostlin s dužnatými jásavě zelenými listy. Rokle byla úplně jiná, než jak si ji představoval. Překypovala hlasitým životem. Bylo tu víc vody, než by všechny čtyři knemy dokázaly spotřebovat za tisíc let. Tekla jen tak pod oblohou, zastíněná před žíznivým žárem sluncí strmými svahy ze tří stran. Čtvrtá stěna nebyla z kamene. Někde mezi těmi znepokojivě hladkými deskami měla být Brána.
"Takže jste ji našli?" vyzvídal, nedbaje na dobré způsoby.
"Ano," odpověděl Zay. Neznělo to tak nadšeně, jak by Toek očekával. "A ještě něco."
"Ještě něco?" Toek se na chvíli zarazil. Kolem ucha mu probzučel nějaký hmyz. Byly ho tu neuvěřitelné roje, skoro jako nenasytných kobylek. Ale nevadily tu, uživily se všechny. Toeka ale rušily při přemýšlení a dráždily jeho citlivý sluch.
"Přesněji někoho..." dodal Zay a pokynul před sebe.
Toek prošel na napůl zarostlou mítinku. Bylo to ještě poměrně daleko od zelené stěny. Důkaz, že jeho muži našli, co hledali, se vypínal před ním. Dva sloupy, dokonale hladké, stříbrné, spirálovitě se stáčející k sobě. Nedotýkaly se, ale jako by mezi nimi neustále probíhala nezvladatelná energie. Mezi spirálami visely dva lesklé zahnuté meče s dvěma čepelemi. Toek si vzpomněl na příběh o Desce, na které se zjevovalo Vědění.
Stočil oči na čekající muže. Jeden mezi ostatní nepatřil. Očekával, že ho tu uvidí. Patřil k tomuto místu. Na křehce vyhlížejícím hubeném těle měl navlečený podivný hnědo-zelený flekatý oblek s mnoha kapsami. Šedé vlasy mu padaly do čela, pod kterým zářily hluboké přátelské oči. Usmíval se. Kolem zápěstí levé ruky se mu ovíjel kovový had s mnoha pomrkávajícíma zelenýma očima. Když si všiml Toeka, jeho úsměv se ještě rozšířil.
"Rád tě zase vidím, synku."

Monet v údivu zadržel ďasa. Věděl, kde je. Jalla jim Rokli popisovala dostatečně často a podrobně, aby ji bez zaváhání poznal. Prvně se chtěl vrátit a podělit se o tento senzační objev s Jallou, ale vítr sílil každou vteřinou. Rozhodl se tedy ukrýt na začátku cesty dolů, ale i tam nebezpečně profukovalo. Hrozilo, že je nějaký silnější poryv srazí do propasti. Sesedl tedy a s vypětím všech sil se doplazil na dno. Nejhorší to bylo uprostřed, kde ještě řádily větrné víry. Nahoře na pláni muselo být pravé peklo. Doufal, že Jalla a Kosak jsou u skály v bezpečí. V nejnižší části cesty mohl znovu nasednout. V hlubokém stínu příkrých stěn jen mírně foukalo. Čekalo ho tam však jiné překvapení. Žádná legenda, žádný přesný popis ho nemohl připravit na to, co tu uvidí. Jedinou volnou stranou rokle sem byl zavát písek, který utopil bájné jezero i mnoho vysokých keřů. Přesto místy probublaly vodní kapsy až na povrch. Kolem se houževnatě držely tlusté traviny s neuvěřitelně barevnými stonky, listy i květy. Bojovaly o pozornost neúnavného hmyzu, na který nalétávali drobní ptáčci. Jak se uvolněný ďas vrhl hladově na trávu i hmyz, z houštiny vyrazily s velkým křikem hnědošedé tlusté slípky se zoubky.
"Křepelky," zašeptal Monet a poprvé skutečně uvěřil, že je u Brány.

Stáli spolu stranou, skryti zelenou spletí. Všichni šeptali o Jeho návratu, kolísali mezi nadšením a zděšením, mezi posílenou odvahou a ztráty naděje. Sheen byl zrádce. Vrátil se do Města, opustil ty, které učil, a odvrátil se od nich. Ale teď byl zpátky, se všemi svými vědomostmi. Mohl je zničit nebo jim dopomoci k jasnému vítěztví. Čtyři kmeny Bojovnici nejmilejší trpělivě čekaly na rozsudek, který nad nimi Beni a Sheen vynesou, a byly hrdy na to, že jsou tu.
"Proč ses vrátil zrovna teď? Před mým posledním činem...!"
"Toto není jen tvá bitva, Beni."
"Dlouho byla."
"Dal jsem jim všechno, co jsem mohl, aniž bych je nakazil tím, co je za Štítem. Musel jsem odejít. Nikdy jsem k nim nepatřil."
"Oni tě potřebovali. Třeba jen na to, abys tam byl."
"Možná. Ale byl jsem potřebný i jinde."
"Tam?" Beni zlostně a s odporem pohodila hlavou ke zdroji zeleni.
"Přesně tak." Zaznělo to možná o něco víc omluvně, než Sheen chtěl.
Ticho mezi nimi tentokrát přerušil Sheen.
"Dobrá, utekl jsem. Ale teď jsem zpátky. Na chvíli."
"To stačí," zašeptala po kratičké odmlce. Sheen se smutně usmál.
Rozhodnutí padlo. Vraceli se k Bráně, bok po boku, a za nimi se zvedala lidská vlna, přinášející zkázu a smrt.

Monet na chvíli zaváhal. Když se oba konce děsivě hladkých stříbrných spirál pohnuly, protáhly se jako ospalý tygr a dotkly v mocném polibku, projelo jím zamrazení. Jako v momentu osvícení viděl skrz zelený přísvit hladové plameny a bortící se historii. Prošel.

Přihlíželi šířícím se plamenům stoupajícím do závratných výšek jako obrácené vodopády. Naslouchali nářku zraněných, znásilňovaných a umírajících, zvráceně doplňující bojový pokřik zdivočelých bojovníků. Procházeli poničeným zkrvaveným místem, které bylo ještě před chvílí Parkem. Beni se Sheena držela za ruku.
"Bylo to nutné?" vydechla. Věděla, že bylo.
"Tak umírá minulost," odpověděl Sheen a v duchu se rozloučil s právě pohasínajícím Štítem.
"A kde je tedy přítomnost? Kde je budoucnost?"
Sheen ukázal do nenápadné uličky, ve které poskakovaly rozdováděné stíny. Jinak byla až neuvěřitelně tichá a prázdná. Beni na Sheena pro jistotu pohlédla, ale neusmíval se. Myslel to vážně. A tak vešli. Následoval je jen duch splývající s chaosem.

Znal správný směr. Jako by následoval značky. K ohořelým pahýlům kdysi mocných stromů vzhlédl jen jednou. Park byl legenda sama o sobě, ale už mrtvá legenda. On hledal živé. Ulička byla tam, kde měla být. Obrovské kusy neznámého materiálu, který odolal ohni i času, vrhaly studený nehybný stín. Necítil nebezpečí. Došel na konec a otevřel dveře, které neměl znát. Tam už na něj čekal.

Sheen se posadil a počkal, až se Beni uklidní a všechno si prohlédne. Od středu prostorné místnosti se držela co nejdál. Když nebylo kam jinam se otočit, postavila se svému největšímu strachu čelem. Trochu vyděšeně, trochu zklamaně pohlédla na Sheena.
"Ano, je to on."
"Ty se tím bavíš!"
"Nemůžu si pomoct." Sheen se dobrácky a unaveně usmíval.
"Představovala jsem si ho jinak..."
"To většina lidí. Vlastně všichni, kdo ho neviděli." Pokrčil rameny a přisunul si křeslo k aktivní Desce.
Beni se opřela u dveří. Pořád si ještě nebyla jistá, co má od Velitele očekávat. Jen těžko si však zvykala na myšlenku, že TOHLE je Velitel. Dívala se na přes dva metry vysokou Desku, která ale nebyla plochá jako ostatní Desky, které zatím viděla. Tato se skládala z tisíců droboučkých Desek vytvářejících obří černou kouli, obklopenou stejnými tisíci maličkých leskle stříbrných klepítek, vedoucích kdovíkam. Několik klepítek se rytmicky secvaklo, uvnitř se něco pohnulo a na Sheenově docela obyčejné pracovní Desce se propálila jasná písmena.

 "Nemá cenu, abychom na něj čekali. Na otevřené poušti neměl šanci."
Jalla si zakryla tvář a se skloněnou hlavou pomalu nasedla. "Já vím," řekla zvolna. Vypadala vyčerpaně. K hrudi si přitiskla Knihu. Když ďasi vykročili, ohlédla se.
"Víš, že mě nikdy nenapadlo, kdo ji napsal..." Kosak zdvihl obočí. "Myslím tím... prostě ji musel někdo napsat. Kde by se tu jinak vzala..."
A když se mezi jednotlivými ďasy rozšířily mezery, polohlasně dodala: "A ten někdo mohl v některých věcech lhát..."
Ale to Kosak neslyšel.

-- Vidím výsledek naší práce --
-- I já ho viděl -- Dost na to, abych nechtěl vidět víc --
-- Jsi unavený? --
-- Moc --
-- Teď už si budeš moci odpočinout --
"Co to znamená?" Sheen si uvědomil, že se Beni přemístila za jeho rameno. Vypadala rozhořčeně. Vyděšeně.
"Velitel o útoku věděl. Sám mi dal správný Klíč."
Beni jen mlčky vrtěla hlavou. "Celou dobu jsme proti němu bojovali. Zradili jsme ho."
Sheen se krátce zasmál. "Kdo myslíš, že nás tehdy dal dohromady? Kdo nás pustil bez obtíží z Města? Kdo aktivoval Desku, když jsem vyučoval?"
"Zradil on nás?" Ani sama Beni tomu nevěřila. Krčila čelo a zatínala pěsti, jak se snažila přijít záhadě na kloub. Sheenovi v tu chvíli připomněla tu Beni, kterou obdivoval, plnou energie, síly a důvěry. Objal ji kolem pasu a přitáhl ji k sobě.
"Náš rod byl mrtvý, Beni. Byli jsme poslední Město. Všechny ostatní se dávno zhroutily samy do sebe. Jejich lidé vymřeli. Velitel to všechno věděl, ale nedokázal s tím nic dělat. Proto udržoval strach z napadení jinými Městy, aby nás aspoň trošku probouzel. I tak jsme pomalu mizeli, v každé další generaci křehčí, slabší... Pak jsem se narodil já, jakožto poslední výkřik bývalé slávy. Byl jsem také křehký, ale také inteligentní tak, jak byli naši předci, kteří vystavěli toto místo. Velitel se toho rozhodl využít. Ukradl dítě z Vnějšku. Tebe. A nechal nás vyrůstat společně. Vedl mě k tomu, abych se mu vzepřel. A pak zbyl jako jediná alternativa útěk. Udělal ze mne Průzkumníka a z tebe mého Ochránce.
Když jsem si po čase uvědomil, proč má Přenoska nikdy nezhasla," zaťukal přitom nepřítomně na svůj náramek,"rozhodl jsem se utéct zpátky, abyste nebyli špehováni. Chtěl jsem si to s ním vyříkat, třeba ho i zničit. Myslel jsem, že nás použil k získání informací o kmenech, aby je mohl vybít. Po našem rozhovoru jsem ale pochopil, že se snaží využít znalostí divokých lidí k záchraně Měšťanů."
"To se vám ale nepovedlo..."
-- Žádná chyba nezaznamenána, vše probíhá podle plánu --
Beni vyděšeně nadskočila. "On mluví!"
"Je schopný komunikovat i takto."
Beni se pomalu otočila k černé kouli. Chvíli jako by hledala správná slova. Nakonec to vzdala.
"A co bude teď?" zeptala se Velitele. "Všichni tví lidé budou pobiti. Zvítězíme. I díky tobě. Hlavně díky tobě!"
-- Ano -- Kmeny zničí poslední Město -- Z dnešního dne vzejde nová generace --
"Generace míšenců," dodal Sheen. "Město sice nepřežije, ale jeho potomci ano."
"To je šílené..."
-- Bylo to jediné zbylé řešení po vyloučení všech ostatních řešení --
Beni chvíli nechápavě vrtěla hlavou. Ale rozumněla. Jen zatím nechtěla.
"A co bude s námi...?"
Sheen pokrčil rameny. "To záleží jen na tobě. Já už se nevrátím. Toto je můj domov. Patřím sem."
"Zůstanu s tebou. Patříme k sobě."
"Já vím..." zašeptal Sheen."Legendy by stejně neměly zestárnout," zasmál se. Dveře se za nimi pomalu zavřely.
"Ale... Ale co teď bude Velitel dělat?"
"Čekat."
"Na co?"
"Na dalšího Průzkumníka a Ochránce."
"Kde je vezme?"
"Přijdou. Až nastane čas."
"Jak se o tom dozvědí?"
-- O to je postaráno --

Zay se usadil v ústí tiché uličky a přemýšlel. Jeho práce skončila. Sheen se jako zrádce neprokázal, nemusel ho už sledovat. Ani se netoužil vrátit k Toekovi. Z rozhovoru pochopil, že má nyní daleko důležitější úkol. Bylo potřeba, aby noví Průzkumník a Ochránce našli Velitele. Ve správný čas. Kolem něj proletěl list papíru, ohořelý a zmuchlaný, vytržený z nějaké knihy. Zay kývl. Vydal se hledat něco na psaní.

Monet dočetl. Neodolal, aby neporovnával s tím, co si pamatoval z Knihy. Zay napsal hodně, ale zdaleka ne všechno.
"A kam tedy zmizely značky?"
-- nezmizely -- přišel jsi po nich --
"Kdy přijde Průzkumník?"
-- proč myslíš, že jsi ochránce? --
"Co budeme dělat, než dorazí?"
-- budu tě učit --