Bořivoj se vydrápal po svahu nahoru na planinu a naposledy se ohlédl dolů na Vendolí. Sluneční paprsky přímo z jihu ozařovaly zasněžené střechy chalup, z jejichž komínů tu a tam stoupal kouř vstříc blankytně modré obloze.
     “Nádhera…”, pomyslel si Bořivoj, “…nádhera… jen kdyby tak nemrzlo.” Zřejmě by se tím pohledem do údolí kochal ještě chvíli, ale věděl, že i když je teprve poledne, cesta domů mu bude trvat aspoň čtyři hodiny. Proto se poměrně záhy otočil, zachumlal se ještě o něco důkladněji do kožichu, upravil si beranici a vydal se k jihozápadu.
     Čekala ho příjemná vycházka po zasněžených sluncem zalitých vendolských pláních až ke hradu Drozd, kde bydlel a pracoval jako knížecí podkoní a truhlář. Cesta mu zpočátku ubíhala rychle, šel relativně prošlapanou pěšinou v nehlubokém sněhu a pobrukoval si svou oblíbenou “Medovino, medovino, sladší než-li rudé víno…” Občas se zastavil, rozhlédl se po ztichlé pláni a usrknul z vaku, který měl schovaný pod kožichem a který byl plný opěvovaného teplého moku. Usmíval se; “Je zima, musím se nějak zahřát!”
     Co ho ale začínalo dráždit, bylo slunce, které se teď pomalu přesouvalo do směru jeho cesty. Paprsky se odrážely od napadaného sněhu a nepříjemně ho bodaly do očí. Marně přivíral víčka, oči začínaly slzet. Zkoušel je zavřít úplně, ale nejistota při chůzi po slepu byla příliš velká. “Hrom aby do toho…” Najednou se ale něco stalo, protože záře slunce pohasla. Rychle si oči protřel, aby poznenáhlu zjistil, že slunce se jen schovalo za mrak.
     “Díky, kamaráde,” vesele zahulákal k šedobílému oblaku a s novou silou se vydal vstříc hradu. Ten už se začal rýsovat na jediné široko daleko viditelné vyvýšenině.
    
     #
    
     U Hřínovského křížku, který stál osamocený uprostřed plání asi v polovině cesty z Vendolí na Drozd, Bořivoj usoudil, že je čas na jídlo. Usadil se ma malý kamenný podstavec, odkudsi z kožichu vytáhl kus nasoleného masa a s chutí se do něj pustil. Měl v plánu sníst je celé, ale nakonec přece jen malý kousek nechal a strčil ho zpět. Při tom ale jeho ruka narazila ještě na něco jiného. Pousmál se a vytáhl vak s medovinou, který byl teď o poznání lehčí než na začátku cesty.
     “No jo, holka moje, na tebe přece nemůžu zapomenout,” zasmál se a zhluboka se napil. “Hmm, ale začínáš chladnout,” podotknul smutně. Před tím, než se znovu vydal na cestu, ho čekala ještě jedna neodkladná povinnost; musel se vymočit. Obvyklý pocit úlevy však tentokrát přehlušil všudypřítomný mráz.
     Když ušel pár metrů, všiml si, že zatímco jedl, západní polovina oblohy se téměř celá zatáhla a nepříjemně vyhlížející šedivé mraky neúprosně postupovaly k němu. “Snad nebude sněžit... ale co, i kdyby… za chvíli jsem doma v teple.”
     Asi půl míle cesty od křížku se většina stop stáčela k jihu a mířila podél Švihovského potoka až do Měřína. Bořivoj ale překročil potok a pokračoval stále dál k jihozápadu, kudy už vedly jen jedny stopy. Sám je tu včera odpoledne vyšlapal, když ho kníže poslal z hradu do Vendolí s důležitým dopisem.
     Už si nebroukal; ve sněhu, který teď dosahoval až do půli lýtek, se mu šlo o poznání hůř a tak šetřil dech.
    
     #
    
     Obloha se zatáhla celá a těžké mraky dávaly tušit, že dřív nebo později přece jen sněžit začne. “S trochou štěstí budu tou dobou už u ohně,” pomyslel si Bořivoj, ale při pozornějším pohledu na oblohu tomu sám moc nevěřil. Jeho nálada jakoby se zhoršovala úměrně s teplotou medoviny, která už byla téměř studená.
     “Doprdele chlape, šlápni do toho!” zařval si rázně a několik dalších metrů přidal do kroku. Pak se ale musel na pár minut zastavit, protože se příliš zadýchal studeného vzduchu. “Musíš dojít na hrad co nejdřív, žena a děcko tě už určitě čekají. … kdyby ses včera ve Vendolí tak neožral, to bys mohl vyrazit už dneska ráno a v tuhle chvíli bejt už doma. Zpropadená kocovina…” Vzpomněl si na medovinu, vytáhl ji, ale už se nedala pít. Znechuceně ji vylil.
     Byl teď asi hodinu cesty od hradu, ale cítil v kostech, že se něco stane. A právě ten pocit ho znovu přiměl vydat se na cestu.
    
     #
    
     Na Vendolských pláních se začal zvedat vítr, zprvu jen slabý vánek co sotva načechrá dívkám vlasy, ale jeho poryvy nezadržitelně sílily. Objevily se první zmrzlé vločky, které Bořivoje nepříjemně bodaly do tváří. Sklopil hlavu, aby jim unikl, ale bylo to marné. Vtom si všiml, že stopy, kterých se až dosud držel, se začínají povážlivě rychle ztrácet v navátém sněhu. Netrvalo dlouho a ztratily se docela.
     “Sakra… to není dobrý…”
     Spolu s houstnoucími sněhovými vločkami klesaly i mraky, sice nezřetelně a pomalu, ale přesto dost rychle na to, aby během pár minut zahalily Drozd do neprostupné mlhy.
     “… to není dobrý!”
    
     #
    
     Viditelnost se však zhoršovala čím dál víc. Stěží teď dohlédl na pár desítek metrů, okolní krajina se mu slila do jednolité šedobílé šmouhy. Neměl ani zdání, jak vysoko nad obzorem je nyní slunce, ale měl pocit, že se začíná neobvykle brzy stmívat.
     Kráčel dál směrem, kterým ležel hrad před tím, než se mu ztratil za clonou mračen a sněhu, a doufal, že příliš neuhne. Vítr, který mezitím přerostl v pořádnou vánici, ale neustále měnil směr, což značně ztěžovalo orientaci. V duchu si teď nadával stále víc, že z Vendolí nevyrazil dřív.
     Odhadoval, že nejpozději do půl hodinky musí narazit na úpatí vyvýšeniny, na které stál hrad. Jakmile se tam dostane, bude už to jen nějakých sto metrů do kopce k bráně. “A potom teplo…”
    
     #
    
     Brodil se závějemi až po kolena a každý krok ho stál větší a větší úsilí. Bolela ho hlava, rty rozpraskané zimou se červenaly krví.
     Na nějakém balvanu pod sněhem mu ujela noha a on upadl na bok. V tu chvíli mu došlo, že musel uhnout, protože pokud by šel správně, už dávno by musel narazit na svah… jenže on šel pořád po rovině.
     “Do zaječí řiťky!” polohlasně zaklel. Bylo cítít, že jeho vyrovnanost je tatam. “Co teď? … vrátit se nemůžu… ledaže bych došel zpátky k potoku a podél něho do Měřína.” Otočil hlavu. “Ne, tam už netrefím… Zůstat tu přes noc, umrzl bych. … Musím jít dál. Musím!” Vstal ze závěje, ve které bylo paradoxně o něco tepleji než nad ní, a vydal se dál. Vytušil, že musel uhnout trošku víc k jihu, a proto nyní zamířil tam, kde odhadoval sever.
     “Bořku, Bořku, pěkně panikaříš. Vždyť takováhle vánice musí za chvíli přestat, pak se objeví Drozd a všechno bude v pořádku.” Usmál se. “Jo, přesně takhle to bude!”
    
     #
    
     Ale čím déle šel, tím rychleji mu ubývaly síly. Prsty na nohou už téměř necítil a ruce na tom nebyly o moc lépe. Jeho vousy obtěžkal sníh s ledem. Viděl sotva pár metrů před sebe, většinou však nerozeznával nic než ponurou šeď a vločky, které ho s neúnavnou pravidelností štípaly do očí. Přivíral je jak jen to bylo možné, dokonce se občas přistihl, že je má zavřené… “Nesmím usnout!”
     Úplně ztratil ponětí o čase. Měl pocit, že od chvíle, kdy se mu ztratil z dohledu hrad, mohla uplynout tak hodina, ale pokud by to byla pravda, byly by teprve čtyři hodiny odpoledne. Podle šera však muselo být už k sedmé. “Doprdele…”
     “Doprdele!”
     Zastavil se a snažil se proniknout zrakem skrz poletující sníh. Nešlo to… a šero se stále více začínalo podobat tmě. A ten vítr… ledový vítr… pronikal až do morku kostí. “Musím jít dál! Až k hradní bráně!” Udělal krok, druhý, třetí. “Najdu ji… teď se nesmím zastavit… nesmím tu zůstat… čtvrtý… pátý…” Neuvědomoval si, že má zavřené oči, že kráčí dál jen ve svých představách.
     Podlomila se mu kolena…
    
     #
    
     Rozkašlal se.
     Nejdřív vůbec nevěděl, kde je a co se stalo, ale když zjistil, že leží ve sněhu a je skoro celý zavátý, všechno mu došlo… “Usnul jsem…” Byla už úplná tma.
     Pokusil se pohnout, ale šlo to ztuha. Nakonec se přece jen posadil. Všudypřítomnou bolest hlavy příliš nevnímal, zato prsty na rukou, se kterými mohl hýbat jen velmi omezeně, mu dělaly starost. Ještě horší to bylo s nohama; ty necítil vůbec.
     “Vždyť skoro přestalo sněžit…” došlo mu až nyní. “A mlha se zvedla!” Začal horlivě přejíždět zrakem potemnělou krajinu před sebou. Zpočátku ji moc nerozeznával, ale oproti viditelnosti ve sněhové vánici mu nyní připadala jako za bílého dne. A potom… “Frýdův padělek! …ale…” Otočil hlavu a téměř vykřikl radostí. “Drozd!”
     Snad padesát metrů od něj se z rovinaté pláně zvedalo úpatí nevysokého plochého kopce a na něm nezřetelná silueta hradu dokola obestavěného hradbami. A přímo uprostřed, ani ne čtvrt míle od Bořivoje, se rýsovala brána.
     V tom se přihnal prudký vítr a s ním i nové přívaly sněhu, v nichž mu Drozd i okolní pláně během pár vteřin opět zmizely z dohledu. Ale jemu už to nevadilo; věděl, že už je skoro doma, a to vědomí mu vlilo novou sílu do žil.
     “Dokážu to! Dostanu se k bráně! Dostanu se k ní!!!”
    
     #
    
     Vstal.
     Nikdy dřív se nedostal na nohy s větším vypětím sil. “Dokážu to!”
     Udělal první krok. Sníh tady nebyl tak hluboký. “Dokážu to!”
     Neskutečně dlouhou dobu se držel na nohou a pomalu, velmi pomalu kráčel vpřed. Nevnímal vítr, který ho strhával vzad, nevnímal sníh řezající ho do tváře, nevnímal mráz ani omrzlé nohy.
     “Dokážu to!”
     Nevnímal kopec, do kterého začal stoupat.
     Upadl.
    
     #
    
     Vstal a znovu se vydal vzhůru. Znovu upadl a znovu vstal. A znovu vykročil.
     “Dokážu to!”
    
     #
    
     “Dokážu to!”
    
     #
    
     Snad po sté klesl na kolena… ale tušil, že tentokrát se už nezvedne.
     A tehdy si uvědomil, že je na téměř rovné cestě pokryté jen několika centimetry zmrzlého sněhu. Zvedl hlavu a nejistým zrakem pohlédl vpřed, skrz tmu a poletující vločky.
     “Brána…”
     Stála ani ne pět metrů před ním, obrovská masivní dřevěná brána, kterou procházel už tisíckrát a kterou znal jako své boty. Ale nikdy před tím se mu před ní tak nerozbušilo srdce, nikdy před tím se při pohledu na ni nerozplakal.
    
     #
    
     Ne, nepovedlo se mu už vstát, těch posledních pár metrů se musel plazit.
    
     #
    
     Ležel před ní k smrti unavený, hladový, vyčerpaný, se rty rozpraskanými od mrazu, s vousy slepenými sněhem, soplem, slzami a krví, s omrzlými nohami a nepohyblivými prsty na rukou… ale s pocitem vítěze! Dostal se až sem, k bráně, k vytouženému cíli své zbloudilé pouti. Zvítězil …
     … ale věděl, že musí udělat ještě něco, ještě tu poslední věc, kvůli které se chtěl dostat právě sem. Jenže se nedokázal soustředit, nedokázal si vzpomenout…
     Jeho oči neklidně klouzaly po bráně.
     “Ne, tohle ještě není konec, ještě něco musím udělat…”
    
     #
    
     “…klepadlo!”
    
     #
    
     Neměl už síly na to, aby se zvednul a vzal za něj.
     Pocit vítězství se rozplynul stejně rychle, jako se před chvílí objevil, a Bořivoj cítil, že dnešní noc pro něj skončí dříve, než za svítání.
     “Bože! … Bože, prosímtě… došel jsem tak daleko…nenech mě zemřít…”
    
     #
    
     “…Bože, smiluj se…”
    
     #
    
     Začala se otevírat, tak tiše, že si toho skoro nevšiml. S němým údivem sledoval, jak se zevnitř dere úzký paprsek světla, který se postupně zvětšuje. Vstal a ani si neuvědomil, že může vstát. Viděl jenom to světlo, které přicházelo odkudsi z dáli, odněkud z konce dlouhé chodby; světlo, které neoslepovalo; světlo, které ho táhlo dovnitř, přinášelo novou naději a příjemně hřálo.
     Vešel.
     “…tak přece jsem to dokázal …”
    

Tragos, tragos@centrum.cz