[ Seznam všech článků tohoto autora ] [ Verze článku pro tisk ]

Melancholie trpaslíka Vánočníka
Autor: Anaxtal, přidáno: 2.12. 2002 22:21:51

Černočernými mraky se mihlo bílé světlo a rychle se přibližovalo.
Plynulé pohyby křídel odhalovaly černé tečky a proužky na jinak zářivě bílém peří.
Obrovská sněžná sova mhouřila kulaté zlato-hnědé oči před prudkými poryvy větru a návalu sněhových vloček, kterými ji mraky bombardovaly za trest, že porušila jejich celistvost. Byla na to zvyklá. Vracela se domů stejnou cestou již několik desítek let a věděla, že by jí ani přímý zásah bleskem nijak neublížil. Asi by jí akorát dodal trochu energie navíc.
Nicméně sníh v očích byl nepříjemný, a tak přeci jen zvedla o něco málo výšku, aby se dostala nad oblaka. Musela si pospíšit.
Za chvíli začne svítat. A ačkoliv není normální sovou, denní světlo na ni působí stejně jako na její vzdálené příbuzné.
Už jí naštěstí zbýval jen kousek cesty. Oranžové světlo v dálce, určující směr jejího letu, se rychle přibližovalo.
Mířila do černé jeskyně nad oblaky a oranžová záře vycházela z ní.
Přiletěla ke vchodu a podle svého zvyku vletěla dovnitř otvorem, o němž by člověk s jistou dávkou sarkasmu prohlásil, že je to okno. Byla tu hrozná zima, ale vzhledem k výšce nad zemským povrchem se to dalo pochopit. S hlasitým houknutím proletěla dovnitř a s ještě hlasitější ránou přistála na opěradle židle.
Hluk by probudil snad každého, jen ne spícího trpaslíka v rohu místnosti.
Byl zachumlaný do vlněné deky a koukala mu jen špička rudého nosu. Nemohl měřit více než jeden a půl sovy na výšku…i na šířku. Pod přikrývkou se schovával obličej orámovaný něčím, o čem se pouze dalo říci, že to roste. Ani on sám nevěděl, jestli jsou to vlasy nebo vousy, proto nechával porost žít vlastním životem a nepletl se do jeho existence.
Sova chvilku nerozhodně přecházela po opěradle a vrhala do rohu zamračené pohledy. Pak zahoukala.
Z kouta se ozvalo ospalé zabrumlání a zamotaná deka se otočila. Vykouklo z ní jedno bosé chodidlo, které si urychleně uvědomilo svou chybu a zaplulo zpět do tepla.
Pták nakrčil obočí. Shodil ze zad modrý batůžek, v němž přinesl noviny a nějaké dopisy, a seskočil na zem. Loudavým klátivým krokem přeťapal hrbolatou podlahu části jeskyně směrem k trpaslíkovi. Naklonil se nad čupřinu rezavých vlasů a zahoukal.
"Au," vykřikl človíček a prudce se posadil. Třel si pískající ucho a rozhlížel se po stále stejné místnosti. Nic se tu nezměnilo. A ani nemohlo. To by si to musel někdo moc přát. A tím někým nemohl být on.
Pohled mu padl na sovu, která byla v současné výhodnější vyšší poloze. "To mě musíš budit takhle drasticky, Asparágusi? Co kdybych se lekl a dostal infarkt!"
"Hů!"
"Já vím, že ho už dostat nemůžu, ale přece jen… To nemáš žádné vychování?"
Sova bezmocně zakroutila hlavou a s pravidelným klapáním drápů po kamenném dně odešla do vedlejší jeskyně. Nemělo cenu se s ním hádat, když se byly Vánoce. To byl vždycky v takové náladě. Nemohla pochopit, jak takový člověk? mohl kdy dětem rád nadělovat dárky. Teď tuto činnost bytostně nesnášel. A ačkoliv se on sám snažil sebevíc, trpaslík svůj současný postoj k Vánocům nezměnil.
Z druhé sluje se ozvala rána a po ní následovalo vzteklé zaklení. "Krucinál! To jsi musel ten džbán postavit sem?!"
Asparágus se uvelebil na svém bidýlku a uždiboval sušenky z pečených chroustů a myší. Nedělal si s tím hlavu. To bude později, až jeho pán zjistí, že prospal celé dva dny a on ho nevzbudil. Až přijde na to, že na elektronickém kalendáři svítí datum dvacátého čtvrtého prosince.
To bude teprve ta pravá zábava...

Trpaslík, zachumlaný do vlněného kabátce, se mračil na automatický kalendář. To nebylo možné. Dnes přece není Štědrý den! To musel někdo nahoře splést! Nebo…
Tmavomodré oči se stočily k batohu, který nechal Asparágus na stole. Netušil proč, ale něco mu stále připomínalo, že se přeci automatický kalendář nemůže porouchat (ačkoliv on si to často moc přál).
Otevřel batoh a vytáhl z něho dnešní noviny. Ratský věstník mu jeho domněnku potvrdil. "Asparágusi!"
Sova mu neodpověděla.
"Asparágusi! Kde jsi!"
Z vedlejší sluje se ozvalo tiché houknutí, které bylo přefiltrované právě jedenou sušenkou.
Pidimužík sroloval noviny a vběhl do druhé jeskyně. "Uvědomuješ si, cos udělal?"
"Hůů."
"To je vše, co mi k tomu řekneš?" dupl vztekle nožkou a zamával novinami.
Sova se podrbala zobákem pod křídlem a upřela na mužíčka nevinné oči. "Hůů."
"Co tím chceš říct, že ses chtěl zbavit mé špatné nálady. A to mi má vědomí, že mám o Štědrém dnu dvakrát více práce náladu zlepšit?!"
Asparágus jen pokrčil křídly a vznešeně houknul.
"To máš tedy pravdu, Asparágusi. Zatraceně! A kde mám podle tebe vzít na to všechno čas?"
"Houk?"
"A myslíš, že to dovolí? Mám právo hrát si s časem jen od osmi večer do půlnoci. Tys to zase vymňouk, Aspi. To se ti teda povedlo," skřítek zamručel a hodil sově noviny. Ta je chytila ve vzduchu do zobáku a hodila je nazpět. Vzápětí následovala krabice sušenek, která zasáhla adresáta do hlavy.
Trpaslík vztekle oddupal do poslední podjednotky svého sídla, která byla plná hraček pro několik desítek tisíc dětí z jeho provincie.
Mužíček si sedl do tureckého sedu a složil hlavu do dlaní. Kdyby tu alespoň nebyla taková zima. Jenže jediné, co mu na to Asparágus řekl bylo: Hů, které značilo, když budeš více pracovat, zahřeješ se.
Jenže on se nechtěl jen zahřát. Přál si teplo. Přál si útulný domeček, láhev dobrého koňaku a - co by dal za silné vlněné ponožky s červeným a bílým proužkem.
Místo toho skončil zde.
Po své smrti čekal, že se mu dostane náležité odměny za dobrodiní, jež vykonal za života. Ale to ne! Někdo si najednou v jeho zemi vzpomene, že tam chybí někdo, kdo by naděloval o Vánocích dárky. V Americe mají Santa Clause, v Rusku Dědu Mráze, kdesi v Evropě Ježíška. A pak je napadne ten nejhorší nápad ze všech: ‚Uděláme si také někoho. Pamatujete na toho hodného mužíčka, co dával dětem dárky o narozeninách?'
‚Ano, samozřejmě. Ale jak se jen jmenoval?'
‚To je přeci jedno. Vždyť už umřel, avšak kdybychom z něho udělali vánočního skřítka, dejme tomu Vánočníka, který bydlí ve studené černé jeskyni kdesi nad oblaky a celý rok shání pro hodné děti vánoční dárky, nikdo by nám to neměl za zlé, ne?'
Měl!
On jim to za zlé tedy rozhodně měl.
Seděl si klidně v ráji, popíjel lahodný nektar, naslouchal andělskému zpěvu a nohama klátil v překvapivě teplé vodě…
…a najednou se ozvalo cink…
…a on sedí v černé jeskyni, kde je stále zima, a dělá skřítka Vánočníka.
Kdyby mu alespoň nechali jeho jméno! Ale proč zrovna Vá-nočník?!
To mu Bůh udělal naschvál.

Vánočník si přitáhl vlněný kabátec těsněji k tělu, aby mu nedrkotaly zuby zimou. Otevřel kartotéku, která stála na stole a začal třídit balíčky s dárky. Podle adres je házel do pytle. Od těch posledních po ty první.
Čas neúprosně ubíhal, ale on věděl, že to stihne. Každý rok to stihl už den předem a čtyřiadvacátého neměl do večera nic na práci. Když bude pracovat rychle, určitě to zvládne tak, jak si to Asparágus usmyslel.
Trpce se pro sebe usmál a nahlédl do vedlejší místnosti.
Sova spala a sbírala síly na dnešní noc. Kulatý ptačí obličej byl uvolněný a od zobáku odlétaly obláčky páry.
Skřítek sebral ze země rozházené sušenky, aby je nerozšlapal, až půjde nazpět a odešel si udělat horký čaj.
To byl další problém. Oheň nezůstal hořet nikdy déle, než se uvařil šálek čaje. Studená černá jeskyně.
Vzal šálek s vařící tekutinou a pomalu upil. Horký hrnek příjemně hřál na ruce a Vánočník se spokojeně usmál. Byla to jedna z kratičkých radostí, které mu lidé svými představami o vánočním trpaslíkovi nevzali.
Čaj ale neúprosně chladl a vrátil skřítka do kruté reality a… zimy.
Vzhled a teplotu jeskyně změnit nemohl, to směli pouze lidé. Znechuceně pokrčil rameny a vrátil se ke své práci.

Ariana seděla na koberci ve svém pokoji a smutně se dívala na okno. Byl dvacátý čtvrtý prosinec deset hodin večer. Měla by dávno spát, zvláště pokud si přála letos dostat nějaké dárky od Vánočníka.
Jenže ona stejně nevěřila, že jí ten pidimužík něco přinese. Dárky dávali dětem rodiče, a ne nějací skřítci nebo trpaslíci.
A ona rodiče neměla. Zemřeli před pár měsíci, a tak žila u své tety, která by si pro korunu nechala vrtat koleno. Letos žádné dárky nebudou a ona možná uvidí mužíčka, který neexistuje. Smutná pravda.
Venku svítily hvězdy a měsíc. Jen občas se stalo, že stříbrné světlo zakryl na chvíli nějaký měňavý oblak. Pak po zemi plynul stín. Změny světla a stínů, nádherné obrazce na starém modrém koberci.
Oheň v krbu zapraskal a holčička zvedla hlavu za zvukem. Řeřavé uhlíky se hlásily o další poleno, které leželo ve stojanu vedle. Ariana si klekla a přiložila na oheň.
Milovala horko sálající z krbu a milovala barvu plamenů. Pamatovala si, jak si hrávala s mámou na koberci u ohně. Hrály spolu domino, ‚Člověče, nezlob se!' nebo prostě vymalovávaly obrázky v těch sešitech, které se prodávají.
Teď to všechno bylo tak vzdálené. Paměť vymazávala některé vzdálenější vzpomínky a holčička si uvědomovala, že se postupně ztrácí i podoba její maminky.
Zůstávaly z ní jen kontury a nejasné obrysy.
Ariana se rozplakala. Jsou Vánoce a ona zůstala sama. Úplně sama.

Přes koberec přeběhl stín. Něco opět zakrylo měsíční světlo pronikající oknem. Desetiletá holčička zvedla hlavu a podívala se ven.
Cosi se tam hýbalo. Snažila se zaostřit pohled, ale dívat se do tmy venku má asi stejný účinek jako zkoušet to samé s výhledem do černého sklepa.
Ozvalo se klepání na okno.
Ariana zvědavě vstala a došla k němu.
Náhle s hlasitým výkřikem uskočila. Tam venku byla velikánská sova, která nesla na zádech snad ještě většího trpaslíka. Sněžně bílý noční dravec mával prudce křídly a drápy se pokoušel otevřít zavřené okno.
Holčička na ten výjev zírala s otevřenou pusou. Něco takového přeci nebylo možné. Nebo ano?
Protřela si rukama oči a znovu se podívala na okno. Ta prapodivná dvojice tam stále byla.
Trpaslík Vánočník a jeho sova Asparágus.
Teprve nyní se trochu vzpamatovala a otevřela zamčené okno. Sova vletěla se svým nákladem do pokoje a přistála na stole. "No to je dost," brumlal skřítek a slézal ze sovy. Upřel oči na holčičku stojící u otevřeného okna. "Asi bys neměla stát v tom průvanu, nastydneš," řekl trochu ostřeji, než měl asi původně v úmyslu, protože se trochu začervenal.

Ariana na něho upírala obrovské hnědé oči. "Ty jsi… skutečný?"
"Vypadám jako iluze?" odsekl a přehraboval se v pytli, který si sundal z ramene, aby našel ten pravý dárek. Pak z něho vytáhl plyšového tygra a položil ho na stůl. Tygr se zvětšil do správné velikosti.
Holčička jen zamrkala. "Jak jsi to…?"
"Do toho ti nic není," řekl skřítek a chystal se zpět nasednout na sovu, když si něco uvědomil. "Jak je možné, že ještě nespíš? Správně bych ti toho tygra ani neměl dát."
Natáhl se po huňatém tygrovi na stole jen o zlomek sekundy později, než bylo třeba. Ariana byla rychlejší. Sevřela zvíře v náručí a zakabonila se. "Tak to tedy ne. Říká se: Co je dáno, to je dáno! A já už jsem ho od tebe dostala. Nemáš právo mi ho brát, Vá-nočníku!"
Trpaslíkovi zrudly špičky uší. "Já se nejmenuji Vá-nočník!"
Sova houkla a mužíček po ní střelil rozzlobeným pohledem.
"Co říkala?" zeptala se holčička zarputile svírala plyšovou hračku.
Vánočník odpověděl: "Říkala, že mi nemáš říkat: Vá-nočník! Au! Asparágusi, nech toho!" Sova ho štípla zobákem do ramene, ovšem při její velikosti a velikosti skřítka se o pouhém štípnutí hovořit nedalo.
Dívenka naklonila hlavu na stranu a usmála se. "Opravdu říkala právě tohle?"
"Samozřejmě. Jauvajs! No dobře, tak ne." Stranou k sově zasyčel. "To si spolu doma vyřídíme."
Asparágus houkl. Ariana by přísahala, že se sova směje.
Skřítek se uraženě otočil k sově zády a demonstrativně složil ruce před tělem.
"Já jsem myslela, že neexistuješ," promluvila po hodné chvíli mlčení holčička, aby prolomila to nesnesitelné a napjaté ticho mezi dvěmi nadpřirozenými bytostmi.
"Hm," zazněla tichá odpověď.
"No tak nic, no. Já jen uvažovala, když plníš vánoční přání a já tě shodou okolností potkala, jestli bys mi nemohl splnit ještě jedno."
"A co by to jako mělo být? Víš, já mám času nazbyt. Zbývá mi obsloužit dárky jen asi třicet tisíc dětí, a tak si ze všeho nejvíc přeji splnit přání navíc právě tobě."
V dívčiných očích se zaleskly slzy. "Ale já jsem jen…" polkla a popotáhla.
Vánočník se obrátil čelem k dívce a promluvil tak, jak si již léta přál: "Vám to připadá všechno hrozně jednoduché. ‚Vymyslíme si nadpřirozenou bytost, která bude plnit naše přání.' Jenže nikdo z vás nebere ohled na přání té bytosti. Všichni čekáte, že budu jen dávat, ale co já?! Na mě nikdo z vás ani nepomyslel! Umínili jste si, že se ten trpaslík bude jmenovat Vánočník, jenže nad následky toho činu nikdo z vás neuvažoval. A co teprve ten nápad, že mám bydlel ve studené černé jeskyni nad oblaky. Zvažoval vůbec někdo někdy, jaké to je bydlet v takové zimě celý rok? Ne. Dumal někdo z vás nad myšlenkou, že třeba malý trpaslík může trpět závratěmi? Také ne!
A to nejsem sám. Vzpomeň si třeba na chudáka Mikuláše. Celý život se dřel a dával lidem milodary. Doufal, že si tím vyslouží vstupenku do ráje. Jenže to se nestalo. Za odměnu dostal od nadřízeného práci. Každý rok naděluje polovině světa dárky. Já jsem na tom lépe alespoň v tom, že mám jen tohle malé království, ale dovedeš si představit jeho? Musí se měnit v každé zemi do jiné podoby. Támhle chodí v bílém, támhle zase v červeném a támhle má ku pomoci anděla s čertem. Někde musí po nocích vysedávat na oblaku a hledat vyleštěné holinky přede dveřmi. Copak to lidem není trapné?" Nadechl se, jako by chtěl ještě pokračovat, jenže ještě dříve, než promluvil, se podíval na dívčin bezradný výraz. A stopy slz na jejích tvářích mu další proslov na téma: Já chudáček malý, rozmluvily. Možná by se dalo říci, že se za sebe styděl.
Ariana stála u stolu a hladila pruhovaného tygříka. Nechápala dost dobře to, co se jí pokoušel Vánočník vysvětlit. Vyvodila si jen takové závěry, které jí dávaly smysl. Skřítek má rád děti a má rád Vánoce. Chce mít v jeskyni teplo a světlo a touží po tom, aby si z jeho jména nedělali legraci. Hm, to by dávalo smysl.
Taky neměla ráda, když jí teta dávala jiná ohyzdná jména.
Jenže to ostatní jejímu rozumu tak trochu… unikalo.
Pohlédla na tygra, pak na sovu, nakonec na skřítka. "Děkuji za tygra."
Trpaslíkova rezavá hlava se zvedla. "Není zač," špitnul a nervózně se pootočil. "Musím letět dál. Jinak nestihnu rozdat všechny dárky včas." Zavolal na Asparáguse a nasedl. Přál si odsud rychle zmizet. Cítil se jako zločinec, když nadával na svůj život neživot a nevnímal, že je tu vedle něho holčička, která je o svátcích úplně sama.
Otevřená křídla okna zvala dvojici ven. Lákala ji do mrazivé noční temnoty.
Vánočník nakrčil nos a ještě jednou se podíval na Arianu, která postával v průvanu jen v bavlněné noční košilce. "Hezké svátky," popřál jí a úplně nakonec dodal: "Omlouvám se, že jsem na tebe tak vyjel."
Pak byl i se sovou pryč.
Holčička se dívala, jak mizí silueta letící sovy s nákladem na zádech.
Bezděky drbala po hlavě tygra a opakovala si v duchu vše, co jí skřítek řekl.
Pak do ztichlé noci zašeptala několik slov...

Noc byla velmi dlouhá a Asparágus nalétal se svým nákladem na zádech několik tisíc kilometrů. Nakonec se jim přece jen podařilo rozdělit všechny dárky včas.
Byly dvě hodiny v noci a dvojice se vracela domů. Ani jednomu z nich se do ztemnělé studené jeskyně nechtělo. Ale kam jinam jít?
Oranžová záře ukazovala směr.
Avšak na místě, kde stávala jejich černá jeskyně, byl dvoupatrový dům s bílou omítkou a červenou střechou. V každém pokoji byl koberec s vysokým chlupem a krb s hřejivým ohněm. Na posteli v ložnici ležely červeno-bíle pruhované ponožky…

Té noci se splnilo Arianě ještě jedno přání. Zdálo se jí o rodičích. Zdálo se jí o mamince. A už nikdy jí její podoba nezmizela z paměti.
To byl nejkrásnější dárek ze všech.

Komentáře

trpasliceXXX, přidáno 6.2. 2003 15:31:09
Je to super strasne rada bych mela takovy dobry napady.
Lars, přidáno 31.1. 2003 17:56:04
pekny a smutny, i kdyz napsany vtipne:o))
Hwaelos, přidáno 22.1. 2003 12:42:59
Nemám, co bych dodal. Je to fakt krásný, i když škoda, že jsemto nečetl už před Vánoci. Určitě piš dál!
Neral, přidáno 20.12. 2002 16:40:12
Líbilo se mi to. Je to příjemný čtení:-)
Aragorn, přidáno 4.12. 2002 20:20:18
Příběh se mi moc líbil.Používáš hezk přirovnání a i pointa je moc hezká.Vybral sis hezké a zajímavé téma a moc hezky se ti ho podařilo rozvést.Díky A.
Jméno: E-mail:

Komentář:

Upozorňovat na nové komentáře mailem?

Přepiš heslo   --> 


Informovat o nových komentářích k tomuto článku
E-mail:

Ohodnoťte tento článek na stupnici ?/10


1

2

3

4

5

6

7

8

9

10


Další články tohoto autora:

 

Nacházíte se na JCsoft's FANTASY Homepage - http://www.jcsoft.cz/fantasy/
Tuto stránku vytvořil Jan "Belcarnen" Čeřovský - Cerovsky@jcsoft.cz 

Optimalizováno pro Microsoft Internet Explorer 4.x (5.x) a rozlišení 1024x768x16/32bit
Jan Čeřovský (c) 2000 All rights reserved
Jakékoliv nalezené chyby ( špatné odkazy, chybějící obrázky, hrubky, ...) se nebojte nahlásit na můj e-mail.

TOPlist