„Každý si prožije svých patnáct minut slávy.“

Andy Varhole

***
Bylo knížectví a v něm vládce, kterého poddaní převelice ctili. Ctili? Dobrá – měli před ním respekt. Upřímně – báli se ho. Ne, nežilo se jim špatně. Za jeho vlády nebylo třeba obávat se jakéhokoliv zločinu. V městě pod hradem nechal ke studni postavit zlatý pohár. Dokud kníže vládl, nikdo se nádobu neodvážil vzít. Každý věděl, že krádež se trestá smrtí; natolik byl jejich vládce posedlý hájením práva. A také pořádku - jednou dal kníže svolat žebráky do jediné síně a pohostil je zde. „Po čem dalším toužíte? Chcete být na světě bez starostí a nedostatků?“ zeptal se jich pak. Když přisvědčili, dal halu i s opilými hosty podpálit. Svůj čin odůvodňoval tím, že zabil hned tři mouchy jednou ranou. Poctivé lidi zbavil obtěžování žebráků, zemi chudoby a žebráky jejich těžkého údělu. „Je to dobrý vládce,“ tvrdili všichni, ale hlas jim vázl. Ke svým poddaným byl vladař tvrdý, jen o málo milosrdnější než k nepřátelům.
Jeho žena zato měla zlaté srdce. Trnula, když jel kníže do bitvy, a jako první ho po návratu vítala. Pokaždé ho objala, hlavu na jeho rameni a cosi šeptala. Jen on sám mohl slyšet: „Bylo to hodně zlé?“ „Oni na tom byli hůř,“ odpověděl téměř vždy. A knížete opravdu předcházela pověst strašlivého nepřítele. Samotný dobyvatel Konstantinopole, perly Východu, se mu dlouho neodvážil postavit. Těžko povědět, který z nich byl vlastně krutější.

Později se říkalo, že té noci Turci ukradli měsíc. Celá obloha zářila přízračným narudlým světlem; jako by krvácely tisíce andělů přemožených špatnostmi země, s níž právě ztratily trpělivost. Nebe hněvivě přihlíželo bitvě a činům těsně po ní, obé krvavé řeži horší než kdykoli předtím. Přesto na své ovečky Pán nezapomněl. 
Kněžna sebou prudce trhla a okamžitě se probudila, jak ji zabolelo škrábnutí na tváři. Do tmy se bělal šíp zabodnutý přímo v místě, kde spával kníže. A přece to nebyla práce nepřátel, ti věděli, že ho tu dnes nenajdou. Alizbeta vzala střelu do rukou a zatímco přešla k oknu, odmotávala z ní papír na několika místech prosáklý tuší. Několikrát vzkaz přelétla očima a odhodila útržek stranou, jak rychle vybíhala z místnosti. Zastavila se až na hradbách; zaváhala při pohledu na oranžově zbarvený obzor, který se odrážel i v řece Arges pod hradem. Tak je to pravda, strážní pevnosti vzplály a nepřátelé se blíží. A kníže je mrtvý? Je to tak? 
Přecházela po vyvýšených stupních na okraji hradeb. „Dej mi znamení, že je naživu, Pane. Jednou jsi nás spojil, tak nás teď nerozděluj,“ prosila s očima obrácenýma k nebi. Vyčkávala, jestli uslyší zvuk boje, jakýkoliv náznak. Nechtělo se jí schovávat. Popravdě to ani nemohla udělat, na to byla příliš rozrušená. Nohou se už téměř dotkla dalšího kamene, když se do ní opřel vítr a nachýlil ji ke kraji. Zamávala rukama a chvíli tak vydržela v rovnováze. Když ji další poryv větru srazil dolů, do řeky, křičela. Alespoň se jí tím ulevilo.

Kněží vyskočil na nohy, když uslyšel těžké kroky knížete. Proti své vůli se otřásl. On sám sice za nic nemohl, ale v této situaci byl pro jeho pána každý vinen. Pohledem zalétl směrem k oltáři. Na zemi tam ležela kněžna Alizbeta a smrt jí kupodivu na kráse neubrala. Kdyby teď otevřela oči, ty velké dobré oči, znovu by jí přísahal věrnost. 
„Bojoval jsem za Boha, otče. Takhle se mi odměnil?“ ptal se kníže ještě v chůzi. Knězi se na čele objevily krůpěje potu, jak se snažil najít uspokojivou odpověď. „Pán na své ovečky nezapomněl. Dal ti vyhrát bitvu. A Alizbeta? Cesty boží jsou nevyzpytatelné, jak víš.“ A ne pokaždé se ubírají nám k vůli. Mileg cítil, jak se kníže přemáhá. Se svou odpovědí byl však spokojen a pevně doufal, že i jeho vládce. 
„Pak mě musí trestat za hříchy. Vím, co se o mě povídá, co za skutky mi lidé přičítají. Alizbeta chápala, proč to dělám. Tak proč ne Bůh – “ „Mýlíš se, urozený pane, zajisté tomu rozumí.“ Duchovní tušil, že se nyní dostává na tenký led, ale upřímně svým slovům věřil. Sledoval knížete, jak se sklonil nad mrtvou, opatrně jí přejížděl dlaní po obrysech tváře a cosi jí šeptal. Pak zvedl pohled od své ženy ke kříži vysoko nad ní. „Rozumí? Tomu bych se divil, pokud mě včera viděl. Křesťanská morálka! Doufám, že alespoň ji přijal v pokoji. Musí vědět, že málokdo si nebe zaslouží víc než ona.“ Otočil se na kněze, jak uslyšel jediné ostré nadechnutí. „Obávám se, že tě musím zklamat, kníže. Ona se zabila sama. Takové v nebi nenajdeš.“ Sám nevěděl, který démon ho to donutil říct. Lhát však nemohl.
„Ještě mi budeš něco tvrdit o moudrosti Nejvyššího?!“ přeskakoval knížeti hlas vztekem. Kněz od něj o kus odstoupil, čistě pro jistotu. „Jistě to vše má svůj důvod,“ nadhodil nesměle. „Říká kdo? Nikdy jsem nevěřil, že Bůh je milosrdný. Ale o jeho moudrosti jsem nikdy neměl důvod pochybovat. Pokud mu ale najednou vadí, co dělám, a trestá mě s tím, že mě napraví, je nejspíš šílený,“ ucezoval vládce slovo za slovem. Kolik zloby z toho služebník boží cítil! „Nerouhej se, můj pane,“ ustoupil kněz ještě dál obávaje se o své bezpečí. „Proklínám ho!“ vykřikl kníže směrem ke kříži. Otec sebou trhl, jako by snad ta kletba patřila jemu, a rychle pochopil, na kom by si jeho pán nejrychleji zchladil vztek.
***
„Stop,“ zvedl Bram ruku. „Něco se ti nelíbí?“ zamračil se vypravěč a nechal golfovou hůl napřaženou ve vzduchu, „Je to vlastně pohádka, ale docela zajímavá, nicht wahr?“ Jeho posluchači naskočily přemýšlivé vrásky na čele, zatímco německý host odpálil. „Ano, to by šlo,“ mumlal si pro sebe Bram Stoker. „Víš, zrovna potřebuju jméno pro jednu postavu,“ dodal už nahlas. „Ja? Pro nějakého vládce, předpokládám,“ opáčil Van Helsing a spokojeně se usmál, když uviděl bílý míček dopadnout jen pár yardů od cíle.
„I tak se to dá říct. Líbí se mi jeho jméno,“ prohodil Stoker už na cestě k další jamce, „Možná ti prokážu tu čest a konečně budeš vystupovat v nějakém mém příběhu, co říkáš?“ „Hlavně ze mě, prosím tě, neudělej šaška, ja?“ Zastavili se u Stokerova míčku a spisovatel se prohrabával v brašně s holemi. „Co že to vlastně ten transylvánský hrabě Dracula prováděl?“ Van Helsing nad tím chvíli popřemýšlel. Usmyslel si, že před výčtem krvavých skutků by měl svého hostitele opravit: „Byl to valašský kníže – “ „Transylvánie zní víc dramaticky. Poslouchej: Trannn-sylváá-nia.“ „ – a Dracula se říkalo spíš jeho otci.“ Bram Stoker jen mávl rukou. „Spisovatelé,“ odfrkl si návštěvník, „Tak tedy ten kníže nabodával zajatce na kůl. Taková poprava trvá několik hodin i dní. Pro urozené nechával kůly pozlatit,“ pousmál se Němec. Postavil se vedle přítele a opřel se o hůl. „Ja. Kam on na takové nápady chodil, že?“ Bram Stoker přimhouřil oko a odhadoval potřebnou sílu odpalu: „Povídej dál.“ „Prý nechával zajatce přihlížet jejich vlastnímu smutečnímu obřadu,“ pokrčil Van Helsing rameny, „a pak je dal zaživa pohřbít. Vypálil město o třiceti tisících obyvatelích.“ „Hrozné,“ kroutil hlavou Stoker.
Německý profesor smekl čapku a začal se jí ovívat. Pomalu litoval, že se nechal nalákat na slibované zářijové počasí v Cambridge. „Proč hrozné? Kdyby byl mírnější, nikdo by ho neposlouchal a neubránil by svoji zemi. Taková byla doba. Ty to nechápeš?“ „Obdivuješ ho?“ „Možná. Za svého života to byl velký muž. Ten člověk z Bukurešti o něm mluvil s úctou. Je u nich podobná legenda jako král Artuš u vás.“ Posluchač prozkoumal hůl a vyměnil ji za jinou: „Jestli se mi ta kniha povede, bude ještě slavnější. Kdy vlastně umřel?“ „1476, myslím. V pětačtyřiceti. Dostal se tehdy potřetí k vládě.“ Bram jen němě přikývl. „Brzy potom, co jeho první žena zemřela, ztratil maďarský král Matyáš trpělivost a na dvanáct let ho zavřel - “ „To mě nezajímá.“ „Vždyť o něm chceš psát,“ poznamenal zaraženě Van Helsing. „Taky že chci. Bude z něj výjimečná postava.“ Stoker odpálil míček, ten zarotoval a dopadl přesně do jamky. „Bingo!“