Elgond utíkal. Nezajímalo ho nic. Klopýtal jako šílený kupředu. Elgond utíkal. Nevěděl kam. Chtěla se jen zbavit všeho, nechat to za sebou… Elgond utíkal.
Náhle upadl na tvář. Chvíli ležel v bahně a pomalu si uvědomoval, že začalo pršet. Kapky pomalu dopadaly na listy stromů, na Elgondovu tvář a na jeho plášť, hlínu měnily v kluzké bláto.
Lesem se rozlehl smích, krutý a nelítostný. Opět si všechno uvědomil. Říkal si, že to nemůže být pravda. Ne, není. Jistěže není! Jak by mohla… Prosvištěl kolem něj šíp. Černý šíp. Jistě je to jen zlá noční můra. Dotkl se šípu… Byl skutečný; až příliš skutečný. Hlasy se blížily a s nimi další šípy.
Elgond potácivě vstal a z posledních sil se dal na zběsilý útěk.
Zastavil se udýchán, až když už nemohl dál a zhroutil se. Z očí se mu řinuly slzy a na rukou mu zasychala krev, která ale nebyla jeho. Byla to krev jeho sestry. Viděl to všechno živě před sebou. Oheň. Tisíce plamenů. Křik, pláč, slzy a krev.
Jeho vesnici vypálili, aniž někdo věděl proč. Jeho dům strávila horká smrt a on sám jediný vyvázl. Stále mu v mysli vyvztával ze změti hluku, nářku a řinčení zbraní jeden jediný hlas, který volal jeho jméno. Patřil jeho matce. Zahynula. Podíval se znovu na své ruce. "Elgonde! Utíkej, Elgonde! Zachraň se!" Zabořil hlavu do dlaní.
Opět se ozvaly hlasy. Má čekat, až přijdou? Až ho zabijí? Ačkoliv - je zbytečné uvažovat o něčem takovém. Chce zemřít a nemá sílu k dalšímu úprku. Hlasy se blížily. Už jsou tu. Elgond zavřel oči a zapřál si, aby ho zabili rychle. Kdosi ho uchopil za rameno a Elgond upadl do bezvědomí.
Když Elgond otevřel oči, ležel na lůžku z mechu a trávy poblíž pramínku potoka. Vedle něj seděla v šedém plášti postava, ale byla k Elgondovi obrácena zády. Čistila nějakou rostlinu, jež sladce voněla. "Kdo jsi?" ozval se Elgond. Postava v plášti se otočila. Byl to elf. Usmál se a řekl: "Vítej opět v krásném světě, i když bys možná měl spíš ještě spát." Jeho hlas byl zvonivý a jemný. Natáhl se pro džbán a naplnil jej vodou z pramínku. "Teď se nemusíš ničeho bát. Jsem Hwestir z elfů. Pomůžu ti, dokud to bude potřeba a pak půjdu." Elgond chvíli ležel potichu a nevěděl, co říct. Jediné co ze sebe vypravil, bylo slůvko: "Děkuji ti." Chtěl se ještě zeptat, jak dlouho spal, ale Hwestir mu zakryl ústa dlaní a zavřel s úsměvem oči. Člověk, nebo spíš ještě chlapec, upadl do trhaného spánku.
Viděl hořící domy. A přímo před ním… "Elgonde! Utíkej, Elgonde!" Pádil ven a v očích měl hrůzu. Viděl bortící se dům, ve kterém stála jeho matka a sestra. Byl úplně bezmocný. Vtom přišli Oni s černými šípy. Elgond se obrátil na útěk.
Probudil se a spatřil skutečné plameny. Ležel blízko ohně, do kterého Hwestir přikládal suché dřevo. Mlčel. "Co se se mnou stalo?" zeptal se Elgond. "Upadl jsi do bezvědomí a našel jsem tě ležet v příkopu jen o chvíli dřív, než Oni. Myslím, že už se nevrátí. Odvedli svou odpornou práci a to jim stačí. Ale kdo jsi ty?" Člověk se na chvíli zamyslel a pak odvětil: "Mé jméno je Elgond. Pocházím z vesnice Narofil, kterou Oni vyplenili." Odmlčel se. "Ale pořád ještě nevím, kdo jsi." Na Hwestirově tváři se opět objevil úsměv, jak to bylo časté. Tentokrát však smutný. "Vyhnanec, poutník a příležitostný lovec… Jich." Víc o sobě říci nechtěl. Ještě chvíli si povídali, než Elgond opět usnul.
Ozval se křik a hučení ohně. Kolem něj pobíhali lidé marně se snažící uhasit požár. Oni projížděli ulicemi na koních a vraždili. Vtrhli do jeho domu a odvlekli Elgondovu sestru. Byl slyšet křik. "Elgonde! Utíkej! Zachraň se, Elgonde!" Vyběhl ven a jeho dům se zbořil. Utíkal.
Probudil se. Oheň vyhasl. Nikdo tu nebyl a Hwestir zmizel. Elgond se otřesený zvedl a prošel tábořiště, jenže elfa nemohl najít; nechal zde nějaké jídlo, a když Elgond vše pořádně prohlédl, našel v kůře padlého stromu runami napsáno jediné slovo: Namarie.
Tak zůstal Elgond sám v lese, který neznal. Nevěděl, co bude dělat. Několik dní se zdržoval v tábořišti; pak odešel na sever. Hwestira už nikdy nespatřil.
Plameny.
Šlehaly do výšky a stravovaly dřevo. Oheň jasně plál. Rudě zářil do temné noci, hořel, pálil, hřál. Elgond se zachvěl a přiložil. Vzpomínky ho zasáhly. Pamatoval dobře na ten den, kdy se díval bezmocný do ohně ničícího jeho dům. Výkřiky. Postrčil dřívkem jeden kámen do plamenů.
Dlouho už bezcílně bloudil lesy na severu a málokdy někoho potkal. Naposledy viděl lidskou tvář před týdnem. Minulých pět let mu splývalo v jedno dlouhé putování. Pět let. Nenáviděl tenhle život. Neměl přátele. Mnohokrát si říkal, že by měl jít do nějakého města a usadit se tam, ale něco mu v tom bránilo. Byl to strach. Bál se jít mezi lidi, bál se utlačování, sám sebe. A hlavně se bál, že bybyl tím pádem odsouzen zbytek života poslouchat Je a žít v otroctví. Pak si uvědomil pravdu.
Strašnou pravdu, která zasáhla Elgondovu mysl jako Jejich černý šíp. A co je to, v čem žije teď? Není to otroctví? Ano, je! Je otrokem, psancem a žebrákem.
Uhasil oheň a vydal se do vesnice Ergilonu.
"Plameny!
Všude jen ty proklatý plameny! Všechno shoří!" Vesničané pobíhali jako šílení a marně se snažili zastavit ruce ničivé, spalující horkosti. Elgond běžel přes bývalé náměstí s vodou. Když se ohlédl, viděl na kopci černé obrysy Jich. Proč? Už podruhé! Proč jen? Vrhl se vpřed ke svému domu. "Utíkej, Yarfin!" vykřikl a skočil do plamenů. Poslední, co uviděl, než se na něj zřítil krov, byla plačící Yarfin a vyděšená dívenka, která se jí držela za ruku.
Všichni máte moji velikou vděčnost. Mnohokrát vám děkuji, protože jste mi opravdu pomohli.
Arsiméné, ty to popisuješ moc hezky, tak bych to vážně sama neuměla.
Tobě, Tinúviel, jsem vděčná za shovívavost, jsi hodná. Zasloužíš si právem svoji přezdívku Tinúviel.
Díky i vám, Ciri, Nier, Aragorne.
Je to zvláštní, když člověk čte, jak jeho myšlenky vidí ostatní, ale není to špatný pocit.
Mně je líto, že postava Elgonda nedostala prostor plně se rozvinout - chápete, že zůstal vyděšeným mladíkem a štvancem v pustině prchajícím před plameny - když na ně přestal myslet, ony si našly jeho. A že se elf jen mihl. Ale to už je vlastnost povídek.
A ještě poznámka pro Hwaelose: MYslím, že:..černé stíny Jich... vůbec nevadí, protože pokud je zájmeno užito, jako podmět s velkým písmenem, často se dává do jinak špatného slovosledu...
Jo, ta je taky hezká... Bude to asi znít trochu pateticky, ale když se nad tím zamyslím, celý ten příběh je hezký. A taky dobře napsaný, máš talent, Gwairen!!!
Děkuji vám za kritiku. Pravda, je dost ostrá, ale je to můj první vážnější příběh a pomůže mi opravdu jen to, když mne na chyby upozorníte. Příště si na to dám pozor a pořádně si rozmyslím, než sem něco dám. :-)
S černými obrysy Jich máš, Hwaelosi, naprostou pravdu. Stejně tak, jak se na to tak dívám, až příliš často říkám Elgond... I ty, Aragorne, máš pravdu...
Moc vám děkuji.
Nevím přesně, co k tomu říci. Souhlasím s dvěmi předešlými, že je to nedotažené. Vcelku mi připadá divné, že Elgond za pět let putováním divočinou neprojde téměř žádným vývoje. Na druhé straně se mi líbí ty prostřihy jednotlivých pasáží - připomínají film.
Mám z toho podobný pocit. Je to jakési nedotažené, což je jistě z části úmyslem, ale... Chybí nějaký účelný děj s vyvrcholením (ne, jen "přišel, pobyl, umřel").
Chtělo by to víc rozvinout setkání s elfem (mj. víc přímé řeči). Nebo zde vystupoval jen pro to, aby ho ošetřil?
"...černé obrysy Jich..." - to zní docela neforemně. Nemělo by tam stát: "Jejich černé obrysy..."?
Jinak nic ve zlém, popravdě doufal jsem, že se konečně najde někdo, kdo se bude věnovat zase takovému "polotolkienovskému" námětu. Díky!