Vůz drkotal po nerovné polní cestě, která se klikatila jako had směrem od vesnice k lesu. Vozka dřímal opratě pevně v rukou a řídil jediného koně jenž táhnul starý vozík s potravinami. Slunce právě vycházelo nad obzorem a rozlilo svou zlatavou zář po okolní krajině. Vozka se ještě jednou otočil, aby pohlédl na vesnici, jež byla schována v údolí ze všech stran chráněna hustým lesem. Mora, ano Mora se jmenovala ta ves do níž se jednou do měsíce vydával doplnit své potraviny. A právě tam potkal svého tichého společníka.

Byl tehdy v hospodě, kde se scházeli majitelé různých povozů, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil nějaký muž. Byl zahalen v černém plášti s kapucí, který zakrýval klasický cestovní kožený oblek, u pasu měl cizinec zavěšen meč bastard. Štamgasti si ho nevšímali zabráni do pití a hulákání nejrůznějších nesmyslů. Přistoupil, vždy k nějakému stolu a na něco se vyptával. Muži jež u stolu seděli se s ním nejdříve normálně bavili, ale najednou úplně zesinali a začali kroutit hlavami v odmítavém gestu. Tak to vždy skončilo u každého stolu, až cizinec dorazil k o samotě sedícímu starému vozkovi.

„Dobrý muži,“ oslovil cizinec vozku „nejedeš náhodou směrem na Bemr?“ 

 „Ano za úsvitu vyrážím směrem do Bemru,“ odpověděl vozka „ale přímo do Bemru nejedu, bydlím tak v půlce cesty.“

„Nemohl bych se s tebou kus svést, dobře zaplatím,“ řekl cizinec.

„Proč ne, od té doby co se v horách přemnožili skřeti není ani tady v lesích bezpečno. Na svých loupeživých výpravách se vydávají stále dál ze stínu hor, budu rád za společníka,“ domluvil vozka.

„A nebude ti vadit ani tohle,“ cizinec si sundal rukavici a odhalil svou ruku. Ruka to byla normální, ale až na ten prsten! Vozka na chvíli zadržel dech. Znal moc dobře ten prsten, zlatý prsten s zeleným rubínem. Prsten jenž byl odznakem řádu, řádu Summonerů! Vozka se otřásl, o těchto lidech kolovali různé zvěsti. Jedni tvrdili, že už to nejsou lidé, ale démoni! Jiní je zase pokládali za čaroděje. Kde však byla pravda to věděli jen oni.

Cizinec upřeně hleděl na vozku a čekal na jeho reakci, v jeho očích se nedalo vůbec nic vyčíst, byly úplně mrtvé.

„Já se vás nebojím,“ vykoktal ze sebe po chvíli vozka.

„O to se ani nesnažím,“ odpověděl cizinec klidným hlasem.

Cizinec položil na stůl tři zlaťáky a čekal. Ve vozkově obličeji byli vidět emoce, evidentně se nemohl rozhodnout co má udělat, proč by se neměl zachovat jako ostatní a odmítnout ho?

„Tak za úsvitu u stájí, mám tam dřevěný vozík,“ promluvil vozka, sebral zlaťáky a odešel do svého pokoje.

Na cizincově tváři se objevil malý úsměv to však vozka už nepostřehl, jak spěchal nahoru.

A tak tu seděli tiše vedle sebe, každý zabraný do svých myšlenek, jen cesta před nimi ubíhala stále dál. Vjeli do jehličnatého lesa, trochu se setmělo poněvadž husté koruny okolních stromů bránily slunečním paprskům v průchodu. Všude byla cítit vůně borového dřeva.

Vozka už to nevydržel a rozhodl se přerušit ticho: „Co vás přivádí do těchto končin?“

„Mám tu určité povinnosti ke splnění,“ odpověděl cizinec.

„Opravdu umíte čarovat,“ zeptal se opatrně vozka.

Cizinec se usmál: „No vlastně ani moc ne.“

„Tak proč se vás lidé tolik bojí?“

„Lidé se bojí všeho co se od nich něčím liší, taková je lidská povaha,“ odpověděl cizinec a sundal si kápi z hlavy. Neměl žádné vlasy, celá jeho hlava byla pokryta podivnými tetováními, měl ostře řezané rysy, které jen potrhovala krátká bradka z černých vousů.

Vozka zjistil, že cizinec musí být ještě dost mladý, něco mezi dvaceti a třiceti lety.

„Proč si souhlasil s tím, že mě svezeš,“ zeptal se cizinec.

„Možná proto, že se tolik nebojím odlišných věcí a taky pro peníze, doba je zlá a každý zlaťák se mi hodí,“ odpověděl vozka.

Chvíli jeli opět potichu a sledovali okolní stromy. Slunce už bylo vysoko na obloze, když vozka opět promluvil: „Doufám, že do západu už budeme z lesa venku, nerad bych strávil noc tady.“

„Les není nebezpečný pro toho kdo se ho nebojí,“ odpověděl mu cizinec. „Lidé mají bujnou představivost, rádi si domýšlejí k různým zvukům různé příšery,“ pokračoval.

Cizinec si vzal svůj kožený vak a vyndal z něj malou lasičku.

„K čemu je vám dobrá lasička,“ zeptal se udivený vozka.

„Říkám jí Kokeš, je to takový můj společník na cestách, divil by jste se jak se někdy může taková lasička hodit.“

Putovali ještě několik hodin dokud slunce nezačalo pomalu zapadat za obzor.

„Jen tak tak,“ řekl vozka, když opouštěli stále temnější les.

„Utáboříme se támhle na té mýtince,“ ukazoval směrem napravo od nich.

Cizinec jen tiše přitakal. Kousek od mýtinky pramenil malý potůček, vozka se k němu vydal se dvěma vědry pro vodu. Cizinec si zatím připravoval své lůžko. Vozka se po chvilce vrátil a napojil koně: „Nedáte si trochu vody,“ nabídnul vozka cizinci.

„Díky,“ odpověděl cizinec a nechal vozku, aby mu nalil trochu do koženého vaku.

Vozka se jal rozdělávat oheň z suchého dříví, které vezl s sebou na voze.

„Nevím jestli je dobré rozdělávat oheň, ještě nejsme dost daleko od lesa,“ pronesl cizinec.

„S ohněm se cítím bezpečnější a alespoň nám nebude v noci taková zima,“ odpověděl vozka.

Cizinec jen mlčel a upřeně hleděl na hvězdy.

Měsíc usedl na svůj trůn na nebi, jeho stříbrná záře se odrážela od okolní krajiny. Oba poutníci již odpočívali na svých lůžkách, zabráni do vlastních myšlenek. Oheň tiše praskal a ozařoval okolí rudou září.

Kůň uvázaný u malého stromu klidně spásal okolní trávu, když tu najednou jeho bystré uši něco zaslechly. Zvedl hlavu, neklidně zafrkal a rozhlížel se po okolí, jeho zrak, ale nepronikl daleko skrz temnotu.

Cizinci neušlo koňské zafrkání, pomalu vstal ze svého lůžka a něco hledal ve svém zavazadle. Vozka probuzen cizincovým štracháním se posadil na lůžku a promnul si oči: „Co to děláte?“

„Ticho,“ přerušil ho cizinec, rozhlížejíc se kolem sebe.

„Je tu někde bazilišek,“ pokračoval po chvíli cizinec, „cítím ho!“

Na vozkově obličeji se objevil ustrašený výraz. Cizinec si nasadil podivnou stříbrnou rukavici na levou ruku. Vozkovi se zdála úplně normální, jako měli vojáci v brněních, až na podivný kámen, který byl upevněn na dlani a dalších šest menších kamenů bylo na jejím vrchu.

Cizinec vzal lasičku a podal jí vozkovi: „Kokeš tě pohlídá. Kdyby se tu objevil bazilišek, tak se mu nedívej do oči, jeho pohled zabijí!“

„Nedívej se mu do očí,“ opakoval cizinec ještě jednou než zmizel v temnotě.

Vozka zůstal sám v táboře, všude bylo neobvyklé ticho přerušované jen praskáním ohně. Naslouchal zda neuslyší něco podezřelého, cítil se podivně neklidný, že tu cizinec nebyl s ním, za tu dobu co spolu cestovali si na něj zvyknul, vždyť neznal ani jeho jméno!

Cizinec už byl dobrých pár set metrů od tábora, v dálce rozeznával světélko ohně, které zářilo napříč temnotou. Na hlavu si nasadil podivnou helmu, jež mu zakrývala oči podle potřeby se zaklápějícím krytem z magického skla. Věděl, že pouze toto sklo mu umožní pohlédnout baziliškovi do očí a nevystavit se tak smrtelnému nebezpečí. Ještě chvíli procházel okolí, když tu našel v zemi otisky baziliškových nohou. Mířili směrem k táboru!

Vozka stále seděl na svém lůžku a netrpělivě čekal až se cizinec vrátí. Tu se pár metrů od něj něco pohnulo. Vozka nejdříve myslel, že je to vracející se cizinec, ale když spatřil jak z temnoty vystupuje podivná šupinatá noha tak v něm ztuhla všechna krev. Nedokázal odtrhnout pohled od hrůzného stvoření, za nohou se vystrčila i ještěrovitá hlava s malými výrůstky na temeni. Hlava se začala otáčet jeho směrem. Vozka okamžitě skočil pod přikrývku v hlavě mu zněla cizincova slova „Jeho pohled zabijí!“ Strachy se nemohl ani pohnout. Najednou bazilišek začal tahat za přikrývku, která vozku chránila, ve snaze ji z něj strhnout! Baziliškovy drápy protrhly pokrývku a zranili vozku na ruce.

Vozka málem zapomněl na Kokeše, když tu uslyšel pronikavé zaprskání patřící lasičce. Bazilišek okamžitě uskočil. Vozka se neodvážil vykouknout z pod přikrývky, věděl však, že bazilišek se z nějakého důvodu Kokeše bojí a to byl nejméně desetkrát větší! 

Kokeš s prskáním skočil po baziliškovi, ten se mu stěží vyhnul a jal se po něm ohnat svými drápy. Kokešovi se také podařilo uhnout.

Vozka začínal cítit jak se mu v poraněné ruce rozlévá podivné teplo, bazilišek ho musel otrávit!

Na chvíli upadl do mdlob a neviděl jak ze tmy vyskočil cizinec a s podivnými slovy se vrhl na zaskočeného baziliška. Boj to byl krátký, cizinec se kotoulem vyhnul baziliškovu výpadu a praštil ho svou rukavicí. Bazilišek zařval bolestí a jako by to nestačilo přiskočil Kokeš a kousnul ho do nohy.

Bazilišek okamžitě padnul mrtvý k zemi. Cizinec se rozkročil nad jeho tělem a přiložil mu rukavici k hlavě. Baziliškovo tělo začalo žhnout zeleným světlem až úplně celé zmizelo.

„Tvoje duše patří mě, odteďka budeš můj sluha, budeš poslouchat mé rozkazy dokud se tě nerozhodnu propustit,“ pronesl obřadným tónem cizinec a na jeho rukavici se rozsvítil jeden ze šesti kamenů.

Vozka opět nabyl vědomí a zavzdychal. Cizinec k němu přiběhl a prohlížel si ránu na vozkově ruce.

„Není naštěstí hluboká,“ mumlal si cizinec k sobě, vyndal z vaku malou lahvičku a vylil trochu jejího obsahu na ránu. Vozka cítil jak ho ruka začíná pálit, to jak začala působit podivná tekutina.

„Teď se vyspi do rána budeš v pořádku, měl si štěstí,“ řekl cizinec a odešel na své lůžko.

Ráno bylo chladné, ale vozkovi se zdálo přívětivější než kdykoliv dříve. Cizinec už byl dávno vzhůru a rovnal si své věci na vůz.

„Jak to že se ten bazilišek tolik bál Kokeše,“ zeptal se vozka, jemuž to stále vrtalo hlavou.

„Kousnutí od lasičky znamená pro baziliška smrtelný jed,“ odpověděl cizinec , „říkal jsem přece, že se taková lasička může vždycky hodit.“ Jako by ho Kokeš slyšel, okamžitě vystrčil hlavu z vaku ve kterém odpočíval.

„Děkuji ti za záchranu života,“ ozval se opět vozka.

Cizinec jen pokýval hlavou.

Den po jejich setkání s baziliškem zastavil vozka na malém rozcestí.

„Tady se naše cesty rozcházejí,“ promluvil cizinec. „Děkuji ti, že jsi mě neodmítnul to tě ctí.“

Cizinec sebral svá zavazadla a seskočil z vozu.

„Já ti děkuji,“ řekl vozka, když se cizinec začal otáčet k odchodu. „Ani neznám tvé jméno?“

Cizinec jako by váhal na konec odpověděl: „Jmenuji se Velar jsem novic Summoner.“

Vozka chtěl něco říci, ale Velar ho přerušil slovy: „Já tvé jméno znám a měl by jsi vědět, že mi bylo ctí tě poznat Denere.“

Cizinec se otočil a odcházel, kolem jeho nohou se motal nezbedný Kokeš.

Dener ještě chvíli stál ohromen a sledoval siluetu mizící v dáli. Konečně pokynul opratěmi koni, aby pokračoval.

„Podivný to muž,“ říkal si v duchu…