"To horko mi už leze krkem. Pomalu se mi začíná dělat zle."
"Se nediv. Sedíš na přímým slunci v srpnu o půl třetí odpoledne a ještě k tomu na černým podkladě."
"Znáš lepší místo na opalování ?"
"Pak si teda nestěžuj."
"Mohlo by sprchnout..."
"Ale ? To je zajímavý. Před chvílí jsi chtěla, aby už konečně přestalo lejt."
"To proto, že jsem chtěla jít ven. Doma se stejně nedá nic dělat..."
"Najednou ! Včera jsi chtěla, aby se zatáhlo, aby si mohla jít domů."
"Měla jsem něco na práci a bylo mi strašně líto bejt zavřená mezi čtyřma stěnama, když venku svítilo sluníčko. A venku už bylo všechno hotový."
"Nevymlouvej se. Pořád chceš, aby bylo něco jinak, než je. Když je teplo, chceš aby byla zima, když je zima, chceš teplo. Když prší, přeješ si, aby přestalo, když je sucho, chtěla bys, aby pršelo. V zimě se těšíš na jaro, na jaře na léto. Když přijde léto, chceš aby už byl podzim. A pak je ti tohle málo a přeješ si zimu..."
"Tak s tímhle s tebou nesouhlasím. Je pravda, že se v zimě těším na jaro, protože mě nebaví chodit stále nabalená a dívat se na ten jednotvárnej bílej svět. Jaro je úplně jiné. Všechno se probouzí, pučí a kvete. V létě jsou prázdniny, teplá voda na koupání a všechno krásně voní, les, pole, louka, dokonce i čistá voda a sluneční paprsky. Ale jen málokdy se těším na podzim, kdy je samé bláto a zimu, kdy vše spí."
"Ale ano, jen si vzpomeň. Před první třídou jsi se těšila do školy..."
"No jo, to je něco jinýho a je to už dávno pryč."
"Ale stejně. Zrajou jabka a švestky, krajina tvoří pestrobarevnou skládanku. A v zimě ? Přeci sníh ! A také Vánoce ! To přece bylo to, na co ses vždy tak těšívala. Na sáňkování, stavění bungrů a sněhuláků. A na Ježíška. Pamatuješ, jak se ti rozzářila očička, když jsi s bratry vešla do obýváku, kde stál krásný stromeček, pod ním spousta dárků a před ním rodiče osvětlení září prskavek ?"
"Jó, to byly krásné časy. Ještě jsme bydleli na statku i s Vláďou a Tomášem...ale nechme toho. Víš přece, že to je už nenávratně pryč..."
"A musíme se spokojit s tím, co je teď."

"Víš, asi máš pravdu, ale podívej se kolem sebe. Je toho plnej svět. Tady -na Severu- se všichni přežírají a mají téměř vše, nač si vzpomenou."
"A stejně jsou nespokojení."
"A pojďme -na Jih- ."
"Chudí a hladoví. Bez práce...A přeci se najdou lidé, ne Severu i na Jihu, kteří nemají auto, dům, mnohdy ani co na sebe, a jsou spokojení. A víš proč ?"
"Mají dobrého přítele, kamaráda..."
"A velké Srdce."
"Které umí brát, ale především hodně dávat..."

"A co mi řekneš teď ?"
"Že máš jako vždy pravdu. Opravdu jsem věčně nespokojená..."