Vítr se s kvílením proháněl ulicí
Vítr se s kvílením proháněl
ulicí, šeptal slova smrti, vířil prach a pohrával si s neupevněnými
okenicemi. Před chvíli ještě plná života, nyní však z ulice zmizeli
všichni lidé. Nechali své krámky opuštěné a raději šli hledat úkryt do
bezpečí svých domovů. Tak to dělali vždy když mělo dojít k nějakému
boji. Nezajímalo je kdo s kým a proč, to nebyla jejich starost oni byli
jen obyčejní lidé, obdělávali svá pole, starali se o děti a žili nudné
životy.
Vítr se prohnal pod nohami tří
osob, jež nehlučně stáli uprostřed opuštěné ulice, a vehnal jim prach do
očí.
Jan stále nemohl pochopit co to
vlastně dělá? Proč neutekl jako všichni ostatní, měl zalézt do některého
domu a počkat až odejdou. Ale on se už nechtěl schovávat! Nenáviděl
ostatní lidi za jejich slabost, byli zbabělí! Vždyť jich bylo o mnohem více
než těch dvou lupičů. Tak proč se nepostavili na odpor? „Nemáme žádné
pořádné zbraně a chybí nám výcvik,“ opakovali mu stále dokola, když
je nabádal k obraně.
Ale on to změní! Věděl, že
není žádný hrdina, těch několik málo triků co ho otec naučil s mečem,
bylo nic proti dvěma vycvičeným zabijákům, ale musel se alespoň pokusit udělat
to něco málo na co se zmohl. Jedinou jeho zbraní byl jeden a půl ruční meč
(bastard), který mu dal otec před tím než se odešel schovat s ostatními.
Nikdy nezapomene na výraz v jeho očích, jako by mu říkali: „Odvaha
je důležitá, ale zachovat si chladný rozum je nadevše!“
Potěžkal ještě jednou svůj
meč, byl dobře vyvážen což bylo dobré dávalo mu to jistou výhodu v boji.
Meč měřil asi 140 cm, čepel
měla kosočtvercový průřez, hlavice byla hruškového tvaru, to aby si za ní
mohl zapřít i druhou ruku a dostat tak větší sílu seku. Neměl žádný štít
ani brnění a musel se tedy spolehnout na svoji mrštnost, nebo krytí mečem.
Pohled měl neustále upřený
na dva protivníky. Snažil se odhadnout svoje šance, které byli nepochybně
mizivé. Oba dva lupiči byli mohutné postavy, měli neupravené dlouhé vousy
sahající jim až po prsa. Z jejich postoje bylo možné vyčíst
sebejistotu a sehranost. S úsměškem na něj pohlíželi a on se jim ani
nedivil, vždyť jak by je on obyčejný vesničan mohl ohrozit? Neměl žádný
výcvik ani pořádnou výbavu!
Lupič po jeho pravé ruce měl na sobě kyrys (plátové
brnění na tělo) a ochranné pláty na nohy. Naopak ruce mu nechránili žádné
pláty to aby se mohl co nejlépe ohánět dvouruční sekerou, jež dřímal v rukou.
Sekera to byla pořádná, toporo měla z dubového dřeva, ostří bylo esovitého
tvaru, musela mít alespoň tři kila což bylo u seker dost neobvyklé, protože
při seku delší dobu trvalo než se ji podařilo útočníkovi vrátit do výchozího
postavení. Ale Jan pochyboval, že tomuto mohutnému protivníkovi dělal boj s ní
velké problémy. Podle toho jak ji držel bylo jasné, že na boj s ní je
už zvyklí. Dvouruční sekera mu sice nedovolovala žádný štít pro obranu,
ale to zajistilo jeho brnění na těle a nohách. Janovou jedinou šancí bylo
zasadit zásah do rukou nebo hlavy.
Jan nyní upřel pohled na druhého
lupiče. Ten měl sice „pouze“ kožené pokované brnění, avšak v levé
ruce držel obranný štít a v pravé palcát. Palcát byl klasický s dřevěnou
násadou na které byla připevněna hlavice se šesti pery trojúhelníkovitého
tvaru vybíhajícími pravidelně do stran.
Věděl, že oba jeho protivníci
mají zbraně na krátkou vzdálenost, proto si je nesmí pustit moc k tělu.
Všichni tři pořád jenom tiše
stáli a čekali kdo první provede nějaký výpad. Jan čekal na vhodný okamžik
k útoku, bylo mu jasné, že musí použít nějakou lest jinak nemá naději
s oběma sehranými bojovníky vyhrát.
Vítr opět zadul a zvednul velký
oblak prachu, který je všechny pohltil. Jan na nic nečekal věděl, že teď
přišla jeho šance! Udělal kotoul dozadu a nabral při tom do hrsti prach z ulice.
Oba lupiči se pohnuli s připravenými zbraněmi k němu.
Jan předstíral sek po lupiči
se sekerou. Věděl, že ten jeho výpad snadno vykryje, ale jemu šlo o druhého
lupiče. Ten uviděl v Janově výpadu svoji šanci a zaútočil palcátem.
Jan s tím však počítal, udělal kotoul do strany, ale ne dost rychle,
palcát mu způsobil lehký škrábanec na boku. Jan okamžitě hodil prach do
lupičova odkrytého obličeje. Ten lehce zavrávoral a snažil se vytřít si oči.
Druhý lupič se sekerou to
zpozoroval a vrhnul se na Jana aby mu zabránil zasadit ránu jeho společníkovi.
Jan jen taktak uhnul a ostří sekery mu pro svištělo kolem hlavy.
Jan si zapřel druhou ruku za hlavici svého meče a vší
silou ťal po stále prachem ochromeném lupiči. Tomu se sice podařilo ránu
vykrýt násadou palcátu, ale síla úderu mu palcát vyrazila z ruky.
Jan se zaradoval, když v tom
na něj opět zaútočil lupič se sekerou, opsal mohutný oblouk, který mířil
opět na Janovu hlavu. Jan pouze instinktivně stačil do rány vložit svůj meč.
Síla úderu ho odhodila na druhého lupiče, jež zvedal svůj palcát ze země.
Oba dva se váleli po zemi. Jan několikrát praštil lupiče pod sebou hlavicí
meče do obličeje, ten mu to zase vrátil tím, že do něj mlátil svým štítem.
Najednou Jana uchopili silné
ruce a odhodili ho od lupiče. Jan ležel na zádech a sledoval jak se nad ním
rozkročil lupič a napřáhl sekeru k útoku. Jan opět vložil do rány
svůj meč, ale k ničemu to nebylo, sekera odhodila jeho meč několik
metrů od něj. Na obličeji lupiče se objevil posměšný úšklebek. Chystal
se zasadit poslední ránu. Jan věděl, že už mu nic nepomůže, byl ztracen.
Když tu najednou přiletěl kámen
a uhodil lupiče do hlavy. Ten zůstal otřesen stát. Jan se překulil na
stranu, sebral meč a seknul po lupičově hlavě. Otřesený lupič se nezmohl
na protiúder. Na zem spadla nejdříve jeho sekera a potom i hlava. Jan nevěřil
svým očím ulice se opět zaplnila lidmi. Všichni se vrhli na zbylého lupiče,
který pořád ještě ležel na zemi. Začali do něj mlátit vším co našli
doma, paličkami na maso, sekerkami, vidlemi a vším možným. Jan cítil
hrdost, tak přece se nakonec odhodlali, byl pyšný na to, že právě on jim
dodal odvahy.
Tu noc ve vesnici málokdo spal, oslavy nebraly konce. Celá
vesnice oslavovala svého hrdinu Jana…
|