 |
 |
 |
Autor: Lila, přidáno: 21.7. 2002 22:03:49
|
Človíček právě dojedl pečeného zajíce, první pořádné jídlo za mnoho dní hladovění a okusování listů.Byl na sebe náležitě pyšný a cítil se příjemně ospalý, takže si lehl pod velikou borovici a usnul. Z příjenmého snění ho však vytrhl čísi hlas. "Budeš to ještě jíst ?" ozvalo se od někud. "Cože ?" vypískl polekaně a vyskočil, jako když střelí. Pomateně se rozhlížel kolem sebe. Za velikým balvanem obrostlým korunou z mechu a kapradí přímo naproti sobě uviděl vykukovat černý čumák a dvě veliké jantarové oči, které si ho zvědavě, ale opatrně prohlížely. "Povídám, jestli to budeš ještě jíst ?" zeptal se znovu. "Ne. Vždyť to jsou jen kosti." odpověděl trochu uklidněn, že to není nic nebezpečného. "I kosti jsou dobré. Když máš možnost, tak se najez. To je moje heslo." "Dobrá, jestli chceš, tak si je vezmi." mávl rukou človíček "Ty mi je opravdu dáš ?" vyštěklo zvířátko udiveně "Ano. Já už je nopotřebuji." "Ona nedává nic zadarmo. Nechceš mě náhodou sníst, že ne ?" zeptal se podezřívavě "A ty by jsi mě snědl ?" "Kdybych měl takový hlad, že bych mohl umřít, tak bych tě asi snědl." "Mě říkají človíček. A Jak se jmenuješ ty ?" řekl človíček nevšímaje si lišákovy předchozí poznámky, nezdála se mu příliš reálná. "Já jsem Lišák s velkým L a Lišák s velkým L, to jsem já." řekl lišák pyšně a ladně vyskočil na vrchol balvanu, za kterým se schovával. Človíček užasl. Lišák s velkým L nebyl zase tak malý, jak se mu předtím zdálo. Stál vznešeně na kameni a vypadalo to, jako když seskočí slunce z oblohy přímo na zem. "Mohl by si mi to jídlo dát tadyhle?" řekl lišák ukazujíce čumákem na veklý placatý kámen dostatečně daleko od človíčka. "Jak chceš. Ale proč si to nesníš tam, kde to je ?" "To bych k tobě musel jít. A kdybych k tobě šel, znamenalo by to, že tě mám rád a taky že ti věřím. Ale já ti nevěřím a nevím, jestli tě mám rád." "Aha." řekl človíče trochu zklamaně a už neodporoval. Dal zbytky zajíce na kámen, jak mu řekl Lišák s velkým L. Když je pokládal, lišák se přikrčil a trochu zavrčel. "Nevrč na mě. Já ti přeci nechci ublížit." řekl človíček trochu pozloben lišákovou nedůvěrou. "Promiň. Musím to dělat, kdykoliv se někdo cizí přiblíží." Človíček se usadil zpátka pod strom a pozoroval lišáka, jak ohlodává kosti a přemýšlel, jestli odejde, až se nají. Jeho společnost mu byla příjemná a alespoň nebyl tak sám. Ani lišákovi nebyl zase až tak proti srsti, i když stále výhružně vrčel, kdykoliv se k němu chtěl človíček přiblížit. Ale Lišák s velkým L u něj zůstal i když své jídlo dávno snědl a povídali si až do pozdního odpoledne. Mluvily o stavbě nor, o doupatech a taky o lovu, o přežití a liščích zvyklostech takže se človíček dověděl mnoho věcí, mnohem více, než by si přečetl v nějáké knize doma. Ani Lišák s velkým L nezůstal pozadu a vyptával se na lidské zvyky a chování, i když už o lidech něco věděl z vlastní zkušenosti a co se doslechl od různých tvorů. A mluvili taky o jiných věcech, o větru a květinách a taky o stromech a Lišák s velkým L také občas mluvil tak, že mu človíček nerozuměl. "A kdo je ta, o které stále mluvíš." zeptal se Lišák se protáhl a dlouze zívl. "Možná, že až pochopíš smysl života, tak ji uvidíš a možná, že k tobě i promluví. Ach, promluví." vzdychl zasněně, ale to už pádil pryč. Začínal mít človíčka rád a to nemohl připustit. "Kdo ? Kdo ke mě promluví ?" vykřikl za ním človíček, ale lišák ho už neslyšel. Opět zůstal sám. Bylo mu trochu líto, že odešel tak rychle a ve skrytu duše tajně doufal, že s ním zůstane. Vzpomněl si, co dělal před příchodem Lišáka s velkým L a chtěl v tom pokračovat, takže se pohodlně uložil pod strom a zavřel oči. Nelenošil takhle dlouho, když ho opět vyrušil nějáký hlas. Nejdříve si myslel, že se lišák vrátil a vyskočil ještě rychleji než prve. Když se hlas ozval znovu, uvědomil si, že vůbec není lišákův a že není jen jeden. "Lidé !" vykřikl když si uvědomil, proč mu jsou hlasy tak známé a rozběhl se směrem, kterým předtím odběhl Lišák s velkým L a odkud hlasy vycházely. Měl velikou radost a hlavu měl plnou myšlenek a protichůdných pocitů. Setká se opět s lidmi ! A lidé, lidé ho vezmou domů. Už nebude sám, i když si uvědomoval, že tu vlastně nikdy nebyl opuštěný. Bylo to jiné, než když se ocitl v prázdném pokoji nebo místnosti, tady jako by s ním stále někdo byl, i když ho nemohl vidět. Doběhl až na okraj mýtinky a rychle se dral seschlým kapradím vpřed. Právě když se dostal na volné prostranství, uviděl několik lidí. Jeho úsměv se však proměnil v bolestný výkřik.Viděl jak jeden z lidí zmáčkl spoušť a o vteřinu později se ozval ohlušující výstřel, který ho bodl do srdce jako nůž. Lišák krátce vyštěkl a zhroutil se k zemi. "Nééé !" rozběhl se prostranstvím nedbaje na lidi. Přes slzy skoro neviděl. Lišák ležel na boku. Uviděl ránu po kulce a srst kolem byla nasáklá krví. Poklekl u něj a pohladil ho po hlavě. Lišák s velkým L otevřel oči a podíval se na človíčka. Snažil se mu něco říci, neměl však sílu a tak opět klesl do listí. Lidé se blížili ke své kořisti. Človíček už je nechtěl ani vidět. Nechtěl dokonce ani domů a nenáviděl je. Zvedl lišákovo bezvládné tělíčko a utíkal pryč. Běžel tak rychle jako snad ještě nikdy ve svém životě a do srdce mu vstoupila taková bolest a strach, jaký ještě nikdy nepocítil. Teď si uvědomil, jak moc má lišáka rád. Nedbal na bolest ani únavu. Nevěděl, kam běží ani proč. Prostě jen pokračoval dál. A tak se stalo, nevím, jestli náhodou či volbou osudu, že doběhl na prazvláštní místo. Ze shluku šedých kamenů prýštil pramen, který přepadal do tůňky lemované bílými kameny a odtékal dále do údolí. I když byl podzim, kolem pramene stále kvetly divukrásné květiny jemných barev a kapradí u kamenů bylo stále svěže zelené. Mohutné duby, staré snad jako sama země, obrůstaly pramen a jejich obrovité větve se spolu proplétaly a křížili jako živá koruna. Jejich kořeny se svíjely jako ohromní hadi a vrůstaly hluboko do země, skoro tak hluboko, jako se tyčily nad klenbu ostatních stromů.Bylo jich právě deset a patřili tam už odedávna, co je svět světem. Opatrně položil lišáka do měkké trávy. Tolik mu chtěl pomoci, ale nevěděl jak. Přál si, aby byl mocný čaroděj a mohl ho uzdravit jedním dotekem a přál si spoustu jiných věcí. V hloubi srdce však věděl, že se to nemůže stát a tušil, že Lišáka s velkým L pomalu, ale jistě ztrácí. Připadal si jen jako maličký smutný človíček, kterého právě opouští jeho druhá polovina. Mohl jen bezmocně poslouchat stále slaběji bijící srdíčko a krátící se dech. Nenáviděl lidi za to, co udělali a začínal nenávidět sebe za to, co neudělal. Bezradně si lehl vedle lišáka, kde nakonec, se slzami v očích a žalem v srdci usnul a přál si jedinou věc. Aby Lišák s velkým L nezemřel. Na nebe se vyhoupl kulatý měsíc, který vše stříbrně ozařoval. Ticho přerušoval snad jen vítr ve větvích stromů, když se stala podivná věc: Odněkud se ozýval tichý zpěv. Nadpozemský a překrásný zpěv, jaký se slyší jen jednou za život se teď tiše nesl lesem na černých křídlech noci. Vycházel právě z těch velikých dubů kolem pramene. Nejdříve byl slyšet jen vzdáleně, z veliké dálky, jako by snad bytosti, které zpívají přicházeli odkudsi z jiných dalekých světů a jakoby každý dub znamenal jeden svět. Zpěv byl stále bližší a zřetelnější, až prvního stromu vystoupila nádherná bytost. Zdála se zranitelná a křehká, z jiného světa, byla však velmi mocná, byla jednou z jedenácti nejmocnějších. Lehkými kroky přistoupila ke spícímu človíčkovi a pohlédla na lišáka, který mu spal po boku. K ní se přidalo devět jejích sester a obestoupily oba spící tvory. Z vody ve stříbrné tůňce vystoupila další bytost. Kolem ní zářilo jemné bílé světlo. Přistoupila k ostatním deseti a pozvedla křišťálový pohár.Průzračná voda zajiskřila všemi barvami. Každá z desíti sester do něj vložila jeden lístek ze svého květinového věnce. Sama pramenová víla pak věnovala jednu perlu ze své skvostné koruny. Človíček ani Lišák s velkým L netušily, jak vzácný dar byl dán a jak moc víly obětovaly. Na tu noc si ani jeden z nich nepamatoval, jen v hlubinách srdce stále slyšeli ten překrásný zpěv. Človíčkovy se zdál podivný sen. Byl právě karneval, lidé tam kolem něj tančili, když k měmu přiskočil jeden veselý človíček, právě tak podivný jako on sám, a začal ho olizovat. S tím se vzbudil a vykřikl radostí. Lišák kolem něj poskakoval a vesele ho olizoval. Bylo krásné jitro nového dne a človíček byl nesmírně šťastný a smál se. Neptal se jak ani kdy, byl rád, že je lišák opět zdravý a děkoval za to, i když nevěděl komu. Pohladil lišáka a ten mu řekl něco, na co nikdy nezapomněl. "Myslím, že už tě mám rád. Nikdy tě neopustím." řekl Lišák s velkým L a znovu ho olízl po tváři. Od teď je spojovalo pouto mnohem silnější, než je zloba, strach nebo pýcha a toto pouto nemohla přetrhnout ani smrt. Vzniklo mezi nimi to, čemu se říká přátelství. Opravdové přátelství. |
Komentáře
| Lila, přidáno 23.2. 2005 12:06:44 |
| Mým úkolem je vpravit Vás do příběhu. Zbytek je na Vás :-) Mým úkolem je, aby každý, kdo si tenhle příběh přečte začal snít a pokračoval svou vlastní cestou. |
| krakonosisko, přidáno 11.2. 2005 9:23:47 |
| Velmi krasne, nehodlas dat druhy dil? |
| Nier, přidáno 31.3. 2003 11:41:30 |
| Dobrý, jen mi to dost připomínalo Malého prince. Jak se dívám, nejsem sama. Lae fakt dobrý. |
| Othelo, přidáno 1.11. 2002 11:30:43 |
| Úžasný...fakt...hrozně moc...báječnej příběh...báječná fantazie...báječnej vypravěčskej talent...hmmm...sladký |
| Hwaelos, přidáno 23.10. 2002 15:18:41 |
| Opět musím souhlasit s Orchidejí. Příběh je výborný. Zázrak... právě to přátelství nebo nezištná láska se mohou v něčích očích stát Zázrakem s velkým Z :-D |
| Tinúviel, přidáno 3.8. 2002 19:17:07 |
| Ano, i mně připomněla Malého prince, moc hezkou knížku a tato povídka je taky moc hezká. Líbí se mi i človíček, jak mu říkají je dobře originální. |
| Sara, přidáno 30.7. 2002 7:44:01 |
| Povídka mně připadá úžasně čistá. Napsaná krásně jednoduchým jazykem - stylem mně trošku připomíná ''Malého prince''. |
| Anaxtal, přidáno 22.7. 2002 14:37:26 |
| Naděje. To je to jediné, co k tomu mohu napsat. N A D Ě J E ! Touha po zázraku. |
| Orchidej, přidáno 22.7. 2002 12:56:55 |
| Moc hezké, zvláštní, nefalšované.Malý zázrak velkého ducha!¨Na tomto příběhu jde vidět, jak člověk potřebuje zázraky, žije pro ně a v hlouby duše čeká až příjde řada i na něho.Každý potřebuje a chce znát ten pocit, kdy mu někdo umírá v náručí a on věří, že se stane zázrak a onoho milovaného mu vrátí. Nefalšované, pravé přátelství..?? Existuje vůbec takové? Chtěla bych najít taky takové místo, kde by mi bylo opravdu dobře... |