 |
 |
 |
Autor: Eldaor, přidáno: 31.5. 2002 1:52:31
|
Bylo ticho. Jen vítr svištěl mezi stromy a pohrával si s korunami stromů. Jinak však byl naprostý klid. Les v něm přímo tonul a ve vzduchu vyselo napětí, které násobilo strnulou atmosféru. Muži, kteří se krčili v příšeří stromů a téměř ani nedýchali. Jeden z nich se opíral o kmen mohutného stromu a díval se vzhůru a zdálo se, že nad něčím přemýšlí. Šedomodré oči mu neklidně kmitali sem a tam, z místa na místo, nemaje žádný pevný cíl. Tvář měl nehybnou a v lesním příšeří se ostře rýsovala každá její vráska, každý její črt. Tmavé vlasy mu padaly do čela. Za tu dobu co je zde je má přece jen trochu rozcuchané. Ospale sklopil oči a podíval se na svého přítel, který ležel na břiše sotva dva metry od něj a napjatě se díval před sebe. Čas od času rukou hrábl do kapradí, které ho krylo a pak opět trpělivě čekal. Jak dlouho tu už byli? Pět hodin? Celý den? Dávno ztratil pojem o čase. Minuty se zdály jako hodiny a hodina jako celá věčnost. Oba byli oblečeni v přiléhavých maskáčích, které se nepozornému pozorovateli ztrácely v okolních keřích, a také měli zbraně. Dlouhé lovecké pušky s dalekohledy, které jim dodávaly smrtící přesnost. Jeden svíral zbraň v rukou, druhý ji měl položenou těsně vedle sebe. Čekali a čas plynul..... "Snad příjde.": pomyslel si Petr a ještě pevněji sevřel svou zbraň. Byl celý ztuhnutý a záda ho stále více bolal. Ten strom byl přece jen tvrdý a Petr se dosud téměř ani neodvažoval hnout. Ještě jednou se podíval na Mirka. Žádná změna. Jako by byl z kamene. "Takže jen čekat.": blesklo mu hlavou a hlava mu padla nazad a opřela se o vrásčitou kůru. Čas pokročil. Těch několik málo paprsků slunce, které pronikaly skrz větvoví začalo blednout a vše naznačovalo, že se blíží večer. Petr zneklidněl. Byli tu už příliš dlouho a ztrácel trpělivost. Nemouhou tu být přece věčně. Už už chtěl Mirkovi něco říct, když se náhle ozval praskot větví. Překvapeně sebou trhl. "Konečně.": zachvěl se a upjatě zíral do do dálky. Stále nic, stále nic....,počkat.... zachytil pohyb. Vzápětí to zmizelo, ale po chvíli zase a zase a on vědel, že se něco blíží k nim. Ruka mu pomalu sjela k pažbě. Jak zle se mu hýbalo. Po těch hodinách se cítil, jako by byl kus dřeva. Přesto se přikrčeně přidřepl a velmi opatrně se snažil najít lepší polohu. Mirek se již také zvedl. V pokleku si zbraň přiložil k ramenu a číhal.... Konečně. Na palouku, který byl od nich vzdálený padesát šedesát metrů z křoví vystoupil velký jelen. Pomalu a důstojně se brodil vysokou travou. skoro se zdálo, jakoby proplouval v nějakém zeleném moři, které chvílemi vlnilo v chladivém větru. Bylo to nádherné zvíře. Hnědavá srst se mu leskla a svou majestátnou hlava, kterou zdobilo mohutné paroží čas od času sklonil, aby mohl odkusovat šťavnatou zelenou trávu. Petr přímo cítil, že on je tu pánem, králem těchto lesů. Přesto mu hrozilo nebezpečí. Mířil přesně, ale zaváhal. Stačil by jen jediný výstřel, ale ruce jako by měl z olova. Nevěděl co dělat. Myšlenky mu běhaly hlavou sem a tam, ale již nebyl čas na přemýšlení. Je již pozdě na jakékoliv výčitky. Ruka mu mírně poklesla. najedou se mu to celé zdálo celé zbytečné. Kysele se usmál vlastnímu váhání i pochybnostem. Vlastně to bylo směšné. Stalo se mu to poprvé. Mirek zatím bez hnutí mířil na zvíře, které pomalu přecházelo palouk. Čekal na vhodnou chvíli. Poslední okamžik, než zmáčne spoušť. Na čele mu vyrašily krůpěje potu a ve strnulé tváři bylo cíti napětí. ještě chvíli..... Jelen se však náhle zastavil a v příštím okamžiku se bleskově obrátil a několika skoky zmizel v šeru lesa. Mirek se nevěřícně díval za mizejícím stínem a pěkvapeně sklonil zbraň. "Sakra.": zaklel tiše: " To přece nemůže být pravda. Byli jsme tak blízko." Rukou si utřel zpocené čelo. "Máme smůlu." obrátil se k Petrovi. "Zase utekl. Potřetí. Jako by tehle les byl začarovaný. Jak o nás věděl?" Petr jen pokrčil rameny. "Asi nás zvětřil." "Asi..." zašklebil se Mirek a hodil si pušku na rameno. "Jako vždy.... asi." podíval se do lesních stínů "Jde se domů. Pro dnešek toho bylo dost. Teď už moc nenaděláme." Mirek se neubránil obrovskému zklamání. Tolik se těšil na svou trofej a teď, právě teď, mu unikla přímo mezi prsty. O tom jelenu (a hlavně jeho paroží) se šířily pověsti široko daleko, ale přesto unikal lovcům jako pověst a stín A ne že by se zdálo jen nemožné ho ulovit. Jen zahlédnout tohoto Krále bylo obrovským štěstím. A dnes.... Petr se v duchu usmál. Toto asi bude nikdy nekončící dobrodružství. Přišli do těchto krajů před více než třemi týdny a vypadá to, že zde snad stráví celé léto. V to doufal. Bylo zde opravdu krásně. Cesta na jejich chatu trvala několik hodin. Protože široko daleko nebyla žádná cesta, museli se prodírat divokým terénem. Samé kopce, křoví, trní a především mohutné stromy, ktere vše zakrývaly ve svém obrovitém náručí. Jednou se museli prodírat ostružinami, jindy zase přelézat padlé kmeny. Jak kdy. Místo, kde chata stála bylo možné vidět již zdaleka. Byla to vysoká skála, jejíž padesatimetrový sráz budil respekt v každém, kdo se odvážil přistoupit k samotnému okraji. Chata samotná stála na jejím vrcholu, ale z druhé strany opět půda klesala, takže bylo jasné, že stojí na hřebenu. Jediná přístupová cesta z nejbližší vesnice tak vedla po jeho vrcholu a mizela v nedalekém lese, který obklopoval chatu všude, kam jen oko dohlédlo. Byla postavena ze silných trámu, které byly na sebe postupně poskládány a vše bylo ukončelo vysokou sedlovou střechou. Třebaže vypadala jako nějaká zapadlá díra, měla poměrně moderní vybavení. Elektřina k dispozici sice nebyla, zato sem majitéle pomocí čerpadla zavedli aspoň tekoucí vodu a to, že si zde museli svítit svíčkami a petrolejkami už nikomu přiliš nevadilo. Budova však neměla příliš veliké rozměry, takže bylo možné v přízemí najít jedinou větší místnost a kuchyňku. Jediné patro, které bylo ukryté v podkroví s přízemím spojovalo točité schodiště. Mezi budovou a srázem bylo asi šestimetrové prostranství, vydlážděné šedým kamenem a hraničené dřevěným zábradlím. Právě tam vždy Petr nejraději sedával a s rozkoší pozoroval západ slunce. Vždyť výhled zde byl úžasný a každému, kdo zde byl poprvé bral dech. Les mizel v hlouce a táhl se nepřerušovaně jako vlnící se jezero až k samotnému obzoru, kde byla jen ostrá čára mezi zelenou a modrou. Když konečně dorazili byla již tma a Petr se zmožene svalil do nevelkého křesla a odmítal se hnout. Měl po krk lovu i jelena, kvůli kterému sem vlastně přijel. Mirkovi zjevně dost záleželo, ale mu je po tom? "Dnes po mě už nic nechtěj." řekl zničeně"Jsem unavený jako pes." Mirek nevypadal o nic lépe, ale přesto měl sílu na to, aby rozdělal v krbu oheň, který ozářil celou místnost. Pak si sedl naproti Petrovi a zavřel oči. "Zítra to zkusíme znovu." řekl "Jednou to musí vyjít." "Možná." vzdychl Petr "Už jsme to zkoušeli aspoň stokrát, třikrát narazili na jeho stopu a jen dnes měli možnost ho aspoň zahlédnout. Jak dlouho tom chceš pokračovat?" "Dokud ho nedostanu." "Jsi jako posedlý. Měli bysme toho nechat, protože toho mám už plné zuby." zavrtěl Petr otráveně hlavou "Ale copak jsi neviděl to paroží?" podíval se na něj Mirek. To je sen každého lovce." "Možná pro tebe." řekl "Ale mě nebaví se neustále se honit za stínem, prolézat kdejakým křovím a válet se v bahně. Připadám si spíš jako na vojenském cvičení. Přímo slyším jak nám to zvíře jenom směje." zahleděl se do petrolejové lampy. Pak si unaveně protřel oči "Zítra se mnou už nepočítej." Mirek se na něj podíval, ale nic neřekl. Jen se zvedl a beze slova odešel. Petr zavřel oči a nechal se unášet v myšlenkách. Dnes byl příliš těžký den. Když se ráno probudil, byl Mirek již pryč. Zbylo po něm jen prázdná rozházená postel a strašný nepořádek, jak už u něho bylo obvyklé. Popravdě řečeno, vůbec se mu ani nechtělo vstávat. „Dvanáct.“ podíval se na hodinky. Pomalu se oblékl a sešel točitým schodištěm dolů. „Krásný den.“ vydechl, když vyšel před chatu a zahleděl se do dálky. Slunce dávno zářilo v plné kráse a všude kolem něj se ozývalo bzučení hmyzu. Přistoupil ke stolku, který byl asi uprostřed verandy a zvedl papír, na kterém bylo chvatně načmáráno několik vět. Usmál se. Vzkaz od Mirka. Vzkazoval, že mu sice přeje pěkný den, ale on přišel lovit, ne se válet. No a vrátí se pozdě večer. Petr papír hodil ledabyle zpátky na stůl a jeho zlomyslný úsměv naznačoval, že pochybuje, že Mirek svého jelena sotva jen uvidí, natož pak uloví. Mávl nad tím rukou a šel se věnovat vlastním záležitostem. Nejdřív snídaně...,vlastně lehký oběd. Na snídani bylo přece jen pozdě. Pár vejcí, chleba a trocha sýra. Super! Už dlouho se tak netěšil na jídlo jako teď. Žádné nahánění, spěch, prostě se uvelebil v křesle které si s trohcou námahy vytáhl z budovy a užíval si fantastického klidu. Zdálo se, že prolenoší celý den. Spokojeně se v křesle natáhl, zahleděl se na oblohu, kde se proháněly bílé oblaky a nechtělo se mu na nic myslet. A čas plynul, jako ti ptáci na obloze a slunce pomalo klesalo. Stále polehával, nic ho nerušilo.... „Zvlášní.“ posadil se najednou. Zdálo se mu, jako by slyšel smích. A zase. Zpozorněl, ale ať pak napínal uši sebevíc, už k němu nedolehla ani hláska. „Ne, tohle přece nebyl klam.“ Napadlo ho „Nebo snad ano?“ Zvedl se, prošel skrz chatou a postavil se do hlavních dveří. Od lesa ho dělilo snad dvacet nebo třicet metrů. Stromy zde byly vysoké a kdyby nebyly směrem na východ, dávno by sem vrhaly dlouhý stín. Stály jako mlčící hradba, chránící své tajemství. Ani zde nebylo nic slyšet. Mimo větru, samozřejmě, ale ten se tu i tak proháněl každou chvíli. Petr jen pokrčil rameny a vrátil se s tím, že asi začíná mít halucinace. No ani po tomto logickém vysvětlení nenašel klid. Stále přecházel sem a tam, prsty bubnovaly po dubové desce stolu a nakonec se přece jen chvatně převlékl a vyšel ven. Když vstoupil mezi stromy, zastavil se a naslouchal. Nic. Šel tedy dál. Trošku se bál. Ne že by byl nějaký strašpytel, to zcela určitě ne, ale byl zde sám. Dubové větve propouštěly jen málo slunečních paprsků a celý tenhle les měl zvláštní atmosféru. Všiml si toho již při příjezdu, ale příliš toho nedbal. Měl v hlavě plno jiných starostí. Nyní to vnímal mnohem výrazněji a stále více chápal, že to není samo sebou. Zastavil se a zahleděl se do země. Má se vrátit? „Hloupost!“ zavrhl vzápětí myšlenku. Přece se nenechá vyděsit nějakými pověrami. Pokračoval tedy dál. Kapradí, jež se mísilo s ostruživami šustilo o jeho nohavice a sem tam musel rukou odhrnout větev, která mu překážela v cestě. Po čase si na atmosféru zvykl a šel rychleji. Vítr, který profukoval mezi stromy, mu dul do tváře a vesele si hrál s jeho vlasy. Půda se svažoval stále rychle a velmi, velmi brzy se musel přidržovat okolních stromů a stromku, aby nesjel z kopce jako pytel písku. Jako kamzík poskakoval sem a tam, křížem dolů, kde byla rovina. Ještě pár skoků a již byl dole. Pozorně se rozhlížel. Ještě tu nikdy nebyl. S Mirkem chodili skoro zásadově druhým směrem. Ani nevěděl proč. Les se rozjasnil a cítil zde více života. Pokračoval tedy dál a cestou mestačil obdivovat majestátné skály, které z obou stran lemovaly roklinu, jíž procházel. Pak i ty zmizely. Po čase náhle němu dolehl známý šum. „Voda.“ usmál se a zrychlil. Skutečně. Kdy odhrnul posledních několik větví, přímo před ním se objevil potok. Nezdál se mu příliš široký. Tři skoky a byl byl na druhé straně. Oči mu zazářily, když viděl vodu, jak protéká mezi kameny, jak pění, jak stříká. Úžasný to pohled. Pomalu poklekl a ponořil do ní dlaň. Byla ledová. I tak si opláchl obličej a napil se. Óóóó jaké to bylo svělé. A opět si šplíchl na tvář trochu té průzračné tekutiny. Snad by byl schopen si tak pohrávat ješté dlouho, ale lesem se zachvěl tichý dívčí smích. Petrovi okamžitě ztuhla tvář a bleskem se podíval před sebe jako ostříž. Nic však neviděl. Okamžitě se postavil a několika skoky po velkých balvanech se dostal na druhou stranu. Opět se ozval ten smích…. Ne…,zarazil se vzápětí. Tohle byl zase zpěv. Ale tohle se mu už nezdálo. Nikdy nic podobného nezažil. Tóny se linuly všude kolem něj, jednou silnější, pak zase slabší, odrážely se od skal a pak zase vracely. Zmateně se rozhlížel. Vůbec nebyl schopný určit, odkud to přichází užasle tam stál sám, bezmocně, bez hnutí a mohl jen naslouchat a nechat se očarovat zpěvem, který pronikal hluboko k jeho srdci. Byla v něm radost i vážnost, moudrost, poznání a neskutečná krása. Tóny plynuly ve fantastické harmonii, která přesahovala vše, co dosud zažil. Nerozuměl ji a chápal ji zároveň. Slova byla naprosto neznámá, ale smysl přitom jak jasný. Miluj krásu, miluj život, miluj vše kolem sebe a buď štastný…. Omráčený tam stál jako socha a vydržel by takcelou věčnost, kdyby zpěv neustal a nerozhostilo se ticho. Trvalo ještě nějakou dobu než se odvážil hnout. Ticho trvalo dál, Petrovi však tlouklo srdce jako zvon. Pomaloučku popošel vpřed. Rozhlížel se, zdálo se, že je opět sám a celé to najednou vypadalo jako sen. Neměl odvahu pokračovat dál v cestě, chtěl se vrátit zpět. Když se však otočil, spatřil přimo před sebou, na druhé straně potoka, dívku. Překvapě se zapotácel a opřel se o nejbližší strom. Dívka si ho zatím zvědavě prohlížela a přitom se usmívala. Zvlášní úsměv. Tajemný a přitom tak šibalský, že si Petr v první chvíli myslel, že si z něj dělá legraci. Seděla v dřepu v lehkých šatech, jež hrály zelenou barou nejrůznějších odstínů. Rukávy a okraje byly prošity nitkami nitkami, které se i přes to, že zde bylo šero jasně leskly jako na slunci. Nevěděl co má říct. Bože. Obyčejné děvče, ale přitom z ní cítil tak velkou sílu, která ho téměř srazila na kolena. Bylo to náhlé, zvláštní, překvapující. „Jak se prosím jmenujete?“: vysoukal ze sebe a přitom pozoroval, jak k němu přistoupila na metr dalekou a zkoumala ho jasným pohledem od hlavy až k patě. Místo odpovědi si ho obešla a hravě projela prsty jeho vlasy. Než se stačil vzpamatovat byla pryč. „Ale….“ vydechl „To přece…. Jak je to možné….“ divoce se rozhlížel kolem sebe, ale byl zde sám. Jako by se rozplynula. S otevřenými ústy se šokovaně posadil na nedaleký padlý kmen a zadíval se do země. „Zvláštní.“ pomyslel si. Mirek se neklidně podíval na hodiky. Skoro půlnoc. „Kde je ten člověk?“ poklepával prsty o stůl. Venku je tma, že by se dala krájet a on si tu v klidu potuluje, v terénu, kde je i ve dne na zabití. Ještě jednou přelétl pohledem čas a pak se prudce postavil s tím, že tu nehodlá čekat celou noc. V tom okamžiku se venku ozval dupod a Petr vpadl do místnosti jako velká voda. Byl na něj hrozný pohled. Vlasy rozcuchané, na tváři několik odřenin, šaty samé bahno a listí z něj padalo na všechny strany. „Ani nevíš jak rád tě vidím.“ řekl „Byl jsem v lese a ztratil jsem se.“: řekl a otřásl se, aby ze sebe zhodil listí. „Myslel jsem si to.“ podíval se na něj Mirek ustaraně a vzápětí ho vykázal ve, aby to smetí nerozhazoval uvnitř chaty. „Vypadáš strašně.“: řekl, když se vrátil. Petr jen mávl rukou „Šel jsem ven, ale při návratu se setmělo a nemohl jsem najít cestu zpátky. Dole v údolí.“ naznačil pohyb ke dveřím „Snadno se tam jde a v noci není možné se dostat zpátky. Cestou do svahu nebylo vidět ani na krok a myslel jsem si, že se tam někde zabiju. Pak jsem najednou zjistil, že zase klesám a nakonec jsem se tak domotal, že jsem nedokázal říct, kde vlastně jsem. Byl jsem jako buldozer. Každou chvíli jsem do něčeho narazil, sem tam něco vyvrátil. Kdyby v okně nesvítilo světlo, asi bych tu bloudil do rána.“ „Máš štěstí, že jsem nešel spát, jinak by už určitě žádné světlo nebylo.“ „To jsem rád.“ podotkl Petr a šel se převléci. „Jak bylo na lovu?“ zavolal na Mirka. „Ani se neukázal. Trčel jsem na jednom místě jako špalek celý den.“ „Jak jsem si myslel.“ usmál se v duchu Petr. „A co tebe vytáhlo ven? Myslel jsem, že tě z postele nic nevytáhne.“ dolehlo k němu. „Smích.“ „Cože?“ „Slyšel jsem tu někoho se smát a šel jsem za tím.“ řekl, když opláchoval si obličej vodou z kbelíku. „Co to plácáš za hlouposti? Kdo by se tu smál? Široko daleko tu nikdo nežije.“ podivil se Mirek. Petr zatím přišel zpátky do místnosti a posadil se proti němu. „Dívka.“ řekl vážně „A ne ledajaká. Byla to krasavice, která se jen tak nevidí. A taková podivná.“ Tázavý pohled. „Nejdřív jsem ji zaslechl tady nahoře a když sjem pak sestoupil do rokle, objevila se přede mnou jako duch….A pak zmizela…..“ poznamenal. „Nechápu.“ rozhodil ruce Mirek „Jaká dívka, jaký duch. Můžeš být trochu přesnější?“ Petr se pohodlně usadil a pak mu pomalu pověděl vše, co se ten den stalo. Mirek ho sem tam přerušil, ptal se na podrobnosti. Zvláště ho zajímalo jak vypadala, a kde se tu tak najenou objevila. Na to však Petr odpověď neznal. Jen rozhodil ruce a mávl do prázdna. A Mirek vše vyslechl velmi vážně, ale bylo na něm vidět, že si o tom myslí své. „Tak ty tvrdíš, že zmizela?“ zeptal se skepticky, když Petr skončil. „Jako pára nad hrncem.“ „Určite se ti něco jen zdálo.“ zavrtěl hlavou. „Ne.“ řekl rázně „Neměl jsem vidiny. Velmi dobře vím o čem mluvím a co jsem viděl. Jestli mě máš za cvoka tak to řekni rovnou.“ "To jsem nemyslel." Mirek několikrát přešel místnost a plamen mu svítil do tváře. „Snad….“ zahloubil se do svých myšlenek „Slyšel jsem kdysi řeči o nějaké lesní dívce, ale…. Tohle jsou přece pohádky. Snad něčemu takovému nechceš věřit…“ „Co je to za dívku?“ podíval se na ně Petr. „Říká se jí ochránkyně zdejších lesů. Patronka tohoto kraje…..Přece tomu nevěříš?“ "Můžeš mi o ní říct něco víc?" "Ani moc ne. Je to různé. Je tu prý už velmi velmi dlouho. Jedni říkají, že to byla čarodějnice, jiní ji zase mají překrásnou lesní víla. Objeví se stejně náhle jako zmizí a překrásně zpívá. Už jsem slyšel i pověsti o tom, že kdysi někoho utancovala k smrti." "A objevuje se často?" "K tomu ti nic neřeknu. Povídá se, že tu stále někde je." pak se v duchu zasmál "Když mi ten chlap, kterému to tady patří, dával klíče od chaty, řekl mi ať si dávám pozor. Ale nic jiného k tomu neřekl. Asi se bál, že bych dostal strach." podíval se do země "Beztak mi to celé připadá jako jeden velký nesmysl. Co si o tom myslíš?" „Bylo to příliš reálné. Kdyby jsi ji viděl...“ zašeptal sotva znatelně Petr „Ten pohled. Tu sílu, kterou v sobě skrývala… To se nedá popsat.“ podíval se unaveně na Mirka. Usmál se. „Pojďme spát.“ To ráno šli oba společně na místo, kde se s ní Petr setkal. Ne, že by tomu Mirek příliš věřil, ale řekl si, že by na tom přece jen něco mohlo být. Vzali si také zbraně, protože měl v úmyslu pokračovat v honu na jelena, a někdy kolem poledne sestoupili do údolí. V okolí chaty sice pražilo slunce, ale ve stiném údolí všechny živé tvory chránily stromy, takže byl docela příjemný chládek. Když Mirek překročil potok, rozhlédl se kolem sebe, ale nic neříkal. Petr ukázal za vodu "Tam jsem jí viděl." Pobaveně se usmál.. "A očaroval tě svým hlasem. Doufám, že v okolí nejsou žádné bažiny. Ještě by nás do ní naláká jako nějaká bludička." popichoval. "Jak myslíš." pokrčil rameny Petr. "Ale no tak." rozhodil Mirek ruce "Potkal jsi tu nějakou holku z okolí a teď si něco namlouváš. Co si tím chceš dokázat?" "Nevím." vzdychl Petr. Mirek však najednou zamyšleně zahleděl do lesů a pomalu kolem Petra přešel. Mlčky a velmi tiše. Po několika metrech si dřepl a prohlížel si trávu a zem. Když byl už příliš dlouho ticho Petr se k němu otočil. Díval se napjatě před sebe. "Děje se něco?" podivil se. "Byl tu jelen." řekl Mirek po chvíli ticha "Náš jelen." dodal. "Kdy?" "Není to ani hodina." Postavil se a vykročil "Jdeme." "Chceš ho teď nahánět?" podivil se Petr "Uslyší nás. Nejsme na to ani připraveni..." "Právě proto se budeme pohybovat tiše. Toto je šance. Cítím to až v kostech." Dál se s ním už nebavil. Mirek se jen neklidně podíval na stopy a vzápětí se po nich netrpělivě vydal. Petr se překvapeně díval jak se za ním zavřelo křoví, ale po malém zaváhání ho následoval. Běželi po stopě, která stále směřovala po proudu potoka, tak tiše, jak jen to bylo možné. Jako honící psi. Šumění vody se odráželo od kopců a v ozvěně se rozlehalo všude kolem něj. Nebylo zde příliš mnoho místá. Koryto potoka se místy rozšiřoval až těsně ke svahům, co zvířeti asi nevadilo, protože nebyl hluboký, ale oba kamarádi měli co dělat, aby nesklouzli, s drolící se půdou, do studených vln. Nevěděli kam je to vede. Ješté nikdy tu nebyli. Tak běželi už půlhodinu a krajina se příliš neměnila. Stopa však byla stále čerstvější a Mirek velmi nabádal ke spěchu. Údolí se však rozšířilo a jeho dno vyplnila zelená tráva. Les ustoupil do pozadí a ocitli se v širokém travnatém údolí.. Skoro se zdálo, že právě tam jelen bude, ale nestalo se tak. Petr se bezradně rozhlédl po louce. Byla široká a její konec mizel někde v dalekém ohybu společně s potokem. V místech, kde však začínal les se na obou stranách půda zvedala do vysokých a prudkých kopců. Zastavili se a Mirek pozorně studoval stopy. "Zmizel?" podivil se Petr. "Ale ne." zavrtěl hlavou Mirek "Někde tu je. A velmi blízko. Už možná o nás ví." "To by dávno utekl." "Možná ano, ale nemyslím si to. Dnes máme šťastný den. Dostaneme ho, paroháče." řekl tiše Mirek a pokračoval dál. Stopa vedla daleko do travnaté plochy, ale najednou prudce zahnula do strany přímo k lesu a mizela mezi stromy. Když oba muž vstoupili do lesa zjistili, že míří do jakéhosi úzkého kaňonu, zařezaného do svahu, z obou stran lemováný skalami. Byl zde docela hustý porost, takže zvolnili krok a teď se pohybovali jen velmi opatrně. Mirek první a Petr ho o několik kroků pozadu následoval. "Tiše!" sykl Mirek a zastavil se "Je tady." neznatelně zašeptal." "Kde?" napínal zrak Petr "Nikde ho nevidím" "Nevím." podíval se na něj Mirek "Ale cítím ho. Blízko." Oba zmlkli a naslouchali. Ticho. Mirek se však po chvilce pohl dopředu. "Zůstaň tady." rozkázal Petrovi. Připravil si zbraň a přikrčeně opatrně našlapoval vpřed. Zanedlouho zmizel z dohledu. Dlouho bylo ticho. Čas se teď nesnesitelně vlekl a Petr už pomalu ztrácel trpělivost. Proč se nic neděje? Náhle v jediném okamžiku protrhl ticho křik a vzápětí praskot a dupot, který se rozléhal všude kolem. Než se Petr nadál, z jelen tryskem vyrazil z křoví. Okamžité odjistil zbraň a zacílil. Bylo to dílo jen několika okamžiků. Stačilo jen zmáčnout spoušť..... Zvíře se však prudce zastavilo. Sotva patnáct kroků od něj. Bylo to zvláštní. Petr na něj mířil zbraní, zatímco stálo přímo před ním a nehýbalo se. Oba těžce dýchali. Jeden strachem a druhý rozčilením. "Co teď?" přelétlo Petrovi hlavou. Zvíře kýval hlavou ze strany na stranu a parožím třáslo nízko položenými větvemi nedaleké stromu. Proč však stojí? Petr nechápal. Ať se konečně rozběhne. Takto... takto ho nemůže zabít.... A zatímco mu myšlenky běhaly hlavou náhle si uvědomil, že mezi nimi stojí lesní dívka. Užasl na tím, jak se tam tak objevila. Prostě tam najednou byla a dívala se na něj. Převapeně sklonil pušku a nebyl schopen jediného slova. Vypadala přesně tak ji viděl včera, ale nyní se na něj dívala přísně. Nepromluvila jediné slovo, ale přitom dobře věděl, co chce říct. "Ne." četl jí z očí "Nedělej to. To nemůžeš udělat." "Kdo jsi?" vysoukal ze sebe, ale ona se jen otočila k jelenovi. "Běž!!" bleskla vzduchem její myšlenka a zvíře se prudce rozběhlo vřed a za chvilku mu bylo z dohledu. V tom samém okamžiku se však vyřítil z lesního porostu Mirek. Na tváři měl velký krvavý šrám a strašně potrhané oblečení. Nevěřícně se zastavil a díval se za prchajícím zvířetem. "Zbláznil jses?!!" vykřikl "Proč jsi ho nechal utéct?" "Ale...." Petr chtěl ukázat na dívku, ale ta tam už nebyla. A Mirek ji snad ani neviděl. Nedostávalo se mu slov. Jak jen toto mohl vysvětlit? Jeho mlčení však Mirka jen popudilo. "Ty nejsi normální!!" štěkl vztekle "Skoro jsme ho měli. Týdny dřiny a teď je to všechno nanic." Dravým pohledem se podíval směrem, kudy jelen utekl. "Ještě ho mám šanci dostat." zaskřípal zuby sam pro sebe a začal utíkat za ním. Petr do té chvíle stál pořád jako omráčený a jakoby nevnímal nic, co se kolem něj dělo. Ale tehdy se rozběhl za Mirkem. "Zadrž!!!" křičel za ním. Viděl jak se dostal až na kraj louky a zamířil zbraní za prchajícím zvířetem. Petr nevěděl co dělat. Asi by se ho snažil zastavit, ale to už bylo jedno, protože už nedoběhl. Vzduchem zaburácel výstřel, který se mnohonásobnou ozvěnou rozlehl po celém údolí. A následoval dívčí výkřik. Tak jasný, tak strašný a zoufalý jaký nikdy předtím neslyšel. Petr se zhroutil na zem, svíjel se a zacpával si uši před tím výkřikem. Nevěděl co se stalo. Jestli Mirek zasáhl jelena, dívku nebo nastal konec světa. Bylo to však tak strašné.... Když ozvěny ustaly, nastalo jen hrobové ticho..... Byla noc. Petr seděl v křesle uprostřed verandy a díval se do tmy. Byl sám. Mirek byl vzteky bez sebe, a jakmile se vrátili do chaty, sbalil si věci a ještě ten den se vypravil na cestu domů. Byl rozuřený na Petra, jelena, celý svět. Skoro své paroží přece jen získal, ale záhadně se mu zasekla zbraň a víckrát, než jednou, se mu vystřelit nepodařilo. Petr se hořce usmál. To bylo před týdnem. Přesně, pokud si to dobře pamatuje. Král lesů unikl, ale dívku však již nespatřil a nezbyl po ní ani její zpěv. Naklonil se trochu dopředu a vzal si skleničku vína, kterou měl na stole. Trošku upil, ale pak se zase zahleděl do tmy. Nechtěl na nic myslet. Položil sklenici a pak zoastřil pohled na pušku, jež ležela vedle ní. Díval se dlouho, jako by hledal odpověd, která mu stále unikala. Mlčky povstal, vzal zbraň a vší silou jí do tmy. Až po chvíli se ozval tupý náraz, ketrý protrhl noční ticho. Usmál se a šel se posadit... Pod skálu na které chata stála byla naprostá tma. Sem nikdy nepronikaly paprsky hvězd, ale náraz tvrdého předmětu byl jasný. Když po nějaké době ozvěna ustala, ozval se tichý dívčí smích……. |
Komentáře
| Aragorn, přidáno 14.12. 2002 19:58:10 |
| Krásné a skoro dokonalé,ostatně jako většina tvých povídek!! |
| Nier, přidáno 9.12. 2002 11:27:17 |
| Ještě k tomu, co napsal přede mnou Cyprus. Lepší je si udržet svůj vlastní osobitý styl. Je to fakt dobrý. Už jsem to konečně dočetla. |
| Nier, přidáno 9.12. 2002 11:20:23 |
| No, když už kritizovat, mohlo by to být trochu kratší. Takto to musím číst na etepy. jinak je to ale dobrý |
| Cyprus, přidáno 5.12. 2002 15:03:40 |
| Je to - hmm no zajímavé - ale snad ty jména trochu pozměnit a celkouvě přiblížit více LOTRovi tzn. psát takovým stylem jako Tolkien. |
| Hwaelos, přidáno 1.11. 2002 11:52:51 |
| Važně moc moc dobroučký. O textových chybách toho už zde bylo napsáno pomalu víc, než o povídce samé, takže to si odpustím. Námět, děj a zpracování jsou (téměř) dokonalé. Těším se na další dílka. |
| Eleazar, přidáno 25.7. 2002 7:18:11 |
| No... Samozřejme je to s tou kritikou všechno pravda. Ale hlavní především je Eldaore, že jsi to napsal a dal nám to přečist a ze je tam pár chybicek...? Z toho si nic moc nedelej! Ony ty mršky si vždycky najdou nejakou skulinku, jak do textu proniknout. A ještě jednou, díky za povídku, rád jsem si jí přečetl a budu se těšit na další! |
| Ja 1., přidáno 24.7. 2002 15:24:18 |
| bolo to prima, dobre sa to citalo, ale trochu si neodpusti rypnut: nebola tam elektrina, ale tecucu vodu tam priviedli cerpadlom... akym? a ked tam bola tecuca voda, preco sa umyval v kybli? ale inac to nemalo chybu... |
| Eldaor, přidáno 23.7. 2002 13:19:55 |
| Zajímavé a trochu praštěné.... Ale přesně takove by to mělo být... Diky moc za všechny nazory..... díky moc.... |
| Eleazar, přidáno 22.7. 2002 14:15:33 |
| No, zajímavé... ale jo, líbilo se mi to! |
| Black Rose, přidáno 6.7. 2002 21:18:19 |
| Tinuviel-promiň, ještě jsem nečetla nic od tebe, ale co se těch chyb týče, nejsem si jistá, ale myslím si, že to dělá někdo jiný. Já mám ve svém také spoustu chyb, ale vím, že jsem všechny neudělala, protože jsem si to po sobě četla a něco jsou opravdu blbosti |
| eldaor, přidáno 28.6. 2002 9:05:54 |
| Lide jsou různí a on nevěděl kdo ta dívka je. Asi tak jsem se na to díval. |
| Gwairen, přidáno 27.6. 2002 19:47:30 |
| Mně se to opravdu líbí - je to výborné: dějově pestré a čte se to jedním dechem. Ale musím se přiznat, že jsem od začátku fandila jelenovi, ne lovcům... Zato mě to tak vtáhlo do děje, že jsem v duchu na jelena pískala, aby utekl. :o) Jen jedna připomínka - kdybych já uviděla v lese před sebou vílu (nebo i dívku), rozhodně by nebyla první otázka "Jak se prosím jmenujete?". |
| Tinuviel, přidáno 25.6. 2002 20:26:37 |
| Tak jo, co se týče pravopisu, tak se mi to zdálo dost špatné, ale beru, že jsi to musel psát na PC a to není zrovna nejideálnější. Např.:Ve vzduchu vYselo napětí. Muži, kteří se krčili v příšeří stromů a téměř ani nedýchali. To "a" by tam nemělo být. Oči mu kmitali. Mělo by zde být kmital"y". Za tu dobu, co je zde, je mí přece jenom trochu rozcuchané. tak tady je to čas přítomný a ostatní je v čase minulém. V maskáčích. Jedině v "maskáčích" nebo v maskáčovém oblečení. Záda ho stále více BOLAL. Spíš BOLELY, ne? Ale je možné, že toto slovo pouze neznám. Blesklo mu HLAVOU a HLAVA mu padla nazad. Podruhé by tam slovo "hlava" být nemuselo. A taky tam hodněkrát chybí čárky. Asi v první čtvrtině příběhu jsem přestala chyby sledovat, abych se do něj taky trochu začetla. Musím říct, že děj byl docela hezký, ale jen docela. zato styl, ten byl opravdu skvělý. Na tomto příběhu se mi líbil nejvíc, je opravdu dobrý. Občas také nechápu smysl vět: Přemýšlel a oči mu neklidně kmitaly. Bylo příšeří a vrásky se mu ostře rýsovaly. |
| Black Rose, přidáno 18.6. 2002 11:26:45 |
| Nejdříve jsem to číst nechtěla, zdálo se to být dlouhé, ale kamrádka říkla, že to je úžasné. Četla jsem to sice na dvakrát, ale vůbec toho nelituju. Chvíli jsem i zapomínala dýchat. |
| eldaor, přidáno 8.6. 2002 18:47:26 |
| Snažil jsem se chyby pokud možno vychytat, ale sem tam mi něco přece jenom uniklo. SHIRE:S inspirací to bylo mnohem těžší, ruské povídky jsem nikdy nečetl a celé je to samo o sobě vymyšlené. O nadpřirozeno se trochu zajímám, takže jsem vycházel spíše ze svých úvah a využíval převážně svou fantazii. Bohužel, už nemám žádnou použitelnou povídku. Vše ostatní je nedokončeno, nebo je to nutné přepsat, ale mám v hlavě další náměty, takže se uvidí. |
| Shire, přidáno 8.6. 2002 8:34:28 |
| Mě se tvá povídka též líbí, je napínavá a zároveň poetická.Má takový ten správně otevřený konec...Akorát by mě zajímalo, čím ses inspiroval.Ten námět mi trošku připomíná ruské povídky z prostředíí dolů, kde právě taky vystupují záhadné dívky,které se chovají k dobrým dobře,ke zlým špatně (knižka Kamenný kítek). Co se týče pravopisu (tak ten je na 1)a překlepů apod.,tak mám jen 2 připomínky.Přehršel nitek v popisu oděvu oné dívky (máš tam 2x nitkami) a pak ti chybí A v "očaroval(A) tě svým hlasem".Jinak jsem žádnou další "zradau" nepostřehla.Jestli máš ještě něco tak bych si to určitě ráda přečetla. |
| Thingol, přidáno 7.6. 2002 23:45:58 |
| Celkově mi to přijde jako jako jedno z nejlepších děj, co tu na webu jsou. Působí to na mě, protože mám rád příběhy podobného rázu. |
| Thingol, přidáno 7.6. 2002 23:42:26 |
| Tak jsem asi zatím jedním z mála, co se prokousal až do konce. Mnoho lidí bohužel odrazuje délka. Já jsem toho názoru, že próza musí mít určitou délku, aby dokázala přesvědčivě vyjádřit autorovy pocity. Krátký útržek to nesvede, ten ukazuje jen styl. Proto mi nevadí, že jo to delší. Začátek je možná moc pozvolný ale jakmile se jeden z mužů vydá dolů ze stráně za smíchem, začne to být opravdu napínavé. Měl jsem celou dobu takový tajemný pocit. Možná jsem se i trochu bál. Být sám v hlubokém lese je i bez podivných zvuků svým způsobem magické. Styl je dobrý a věty krásně plynou. Človek se snadno začte a nekouká v pravo ani v levo. Občas mě z toho ale vytrhla nějaká kostrbatější popisná věta. S popisy složitějších scenérí mívám také problémy a vznikají mi z toho občas nepřirozené věty. Chyb tam zase tak moc není (na moje měřítko - sám jich dělám víc :-) někde chybí slova a občas koncovky. To se ale snadno opraví. |
| Eldaor, přidáno 31.5. 2002 11:25:27 |
| Dopisoval jsem to narychlo, takže jsem zde určitě jsem tu nadělal spoustu kopanců a potřebuji vědět jaké. Proto mi to kritizujte a kritizujte jak jen se dá. |