Vysoko v oblacích se prohání vítr. Letí sem, letí tam a jeho věčné putování je bez
konce a bez cíle. Je stále veselý. Rád si hraje s vlasy lidí a zlobí je, nebo si vysoko v
oblacích zvědavě prohlíží ptáky všech zemí. Kam jenom míří? Jednou na sever, jindy
na jih a nebo prostě jen tak krouží všemi směry a bedlivě pozorují širokou krajinu,
rozprostírající se pod nimi až k dalekému obzoru. A za ním? Další kraj a další z jeho
mnohých tváří.
Vítr silněji zadul, aby rozčechral koruny stromů. Ozvalo se šumění a několik malých
zelených lístků klesá k zemi. Pomalu. Netřeba spěchat. Není kam. Pak koruna a
poslední větve mizí a ony cítí, jak se dotkly vlhké země. Kolem nich je najednou šero a
to ještě před malou chvílí viděly krásnou modrou oblohu, úpně bez mráčku, z níž se na
ně smálo zlaté slunce. Nyní se však ocitly v jiném světě a statné stromy, které byly dříve
jejich domovem, stojí do výše. Mezi nimi je místy stále mlžný závoj, který každé ráno
pokrývá celý kraj. Drží se nízko. Poutník procházející těmito místy by si pomyslel, že
má před sebou řeku, kterou je třeba přebrodit. Přitom však stačí závan slabého větru a
již není.... rozplynula se. A před ním se zpoza závoje vynoří svět stínů a tajemství této
země, tvořený slabě pronikajícími slunečními paprsky. Jaká je vlastně toto krajina?
Představí si ji krásnou přírodu, přímo v srdci hlubokých lesů, které pokrývají kraj
vrchovin a skal tyčících se vysoko k nebi. Kraj dravých ptáků, kroužících modrou
oblohou. Kraj jezer a řek, klikatících se jeho mnohými průsmyky a údolími. Široko
daleko ani človíčka, jen mlčenlivá samota, mnohá tajemství a snad i pasti na osamělé
tuláky. Kdo ví........
Sorry, ale mně to připadá jak popis z konce 19. století. To i Utrpení mladého Werthera je proti tomu drsárna. Kdyby takhle začínala povídka, si bych ji nečetla, připadalo by mi, že bude příliš sladká.
Zvláštní a působivé. Připomínáš mi impresionistu, který maluje obrazy pomocí skvrn a teprve z určitého pohledu a dálky se celé dílo sjednotí. A vytvoří skutečně živý obraz.