 |
 |
 |
Autor: Eldaor, přidáno: 7.5. 2002 20:21:43
|
Šel jsem mlčky lesem po úzké pěšince. Vlastně ani ne po pěšince, když bych se podíval pozorněji, viděl bych, že je to jen trochu víc udupaná tráva. Dávno zde přede mnou už někdo chodil a tráva zde rostla přece jen řídčeji. Nakonec to jsem stejně po něčem šel. Po trávě? Ach... není to jedno? Přece jdu. A ani nevím kam. Úplně bez cíle. Je to tak vzrušující a úžasné. Líbí se mi vypadnout pryč z města plného pachu, lidí a umělých tvarů. Chci přece i něco přirozeného, přírodu, les, zpěv ptáků, tolik toho chci. Najednou zjišťuji, že již nejdu, utíkám..., prchám..., větve mě šlehají do obličeje, trochu si rukou chráním oči, ale stále utíkám. Už ani ty škrábance nevnímám, chci běžet dál, ale již nemohu. Píchá mě v boku a nohy jsou unavené. Chci si sednout, jenže zároveň nechci a přitom zjišťuji, jak je člověk oproti zvířatům nedokonalý. Je slabý, sám zahyne. Vlastně ne, jeho důmysl ho může zachránit stejně tak, jak s ním ovládl celou tuto planetu. Zastavil jsem se. Zhluboka dýchám a pozoruji krajinu kolem sebe. Je tu hodně listnatých stromů, sem tam nějaký keř a tráva až po kolena. Jinak ticho, které ruší jen slabé vanutí větru a zpěv ptáků. Vzduch je čistý, průzračný, prosycen vůní nejrůznějších květin, jež všude kolem rostou, listí i z pryskyřice stromů. Krásně..., ba ne - NÁDHERNĚ se mi dýchá, vybíhám, skáču a cítím se svobodný, tak svobodný jako nikdy předtím. Najednou se zastavuji. Proč jsem sem vlastně šel? Ach Bože proč!? Byl jsem sám v klidu domova, kolem sebe nejrůznější vymoženosti i pohodlí a najednou mě něco chytlo, vyběhl jsem ze svého domu a nakonec jsem došel až sem. Jako by mě něco táhlo. Něco co silně cítím a přitom to ani nejsem schopný normálně vysvětlit. Dávno jsem sešel z cesty, prodírám se neznámo kam. Tu se přestanu trýznit svými myšlenkami, vlastně proč, když se mi tu tolik líbí, když tu chci být? Proč tolik něco chci a nevím proč? Ne..., už na to nebudu myslet. Udýchaně jsem si sedl do trávy a opřel se o kmen stromu. Bylo již poledne a slunce již pálilo. Bylo hodně teplo. Tak jsem tam ležel unavený. "Zdravím tě člověče," ten hlas projel tichem, byl takový dutý, jakoby utlumený. Okamžitě jsem stál na nohou a pozorně se rozhlížel, kdo tu se mnou je. "Zdravím tě člověče," ozvalo se podruhé. Jenže problém byl, že jsem široko daleko kolem sebe nikoho neviděl. A přitom byl ten hlas tak blízko, jakoby ten člověk stál přímo přede mnou. Polekaně jsem se rozhlížel a začal se bát. "Nemusíš se bát, jsem zde," ozvalo se znovu. "Kde?!" nechápal jsem a pomyslel si, jestli jsem blázen já, nebo ten chlap, který na mě tak záhadně mluví. "Přece před tebou." Jenže přede mnou opravdu nic nebylo, jen takový veliký starý strom, který se od ostatních stromů, které byly všude kolem mě lišil asi jenom tou svou velikostí. Podíval jsem se za jeho veliký kmen, jestli se tam někdo neskrývá. Zase nic. "Jsem ten strom, před kterým právě stojíš, věř mi," ozvalo se opět. Tu jsem si snad poprvé uvědomil , že ten hlas opravdu vychází zevnitř toho stromu. Lekl jsem se a překvapeně ustoupil o krok zpět. Po kratičké chvilce však zase přistoupil a zkoumavě se ho dotknul, jestli to není jen představa. "Tak tě už potřetí vítám!" zaznělo, větve stromu se zatřásly a na mě spadlo několik lístků. Vítr však nefoukal. "Asi spím," podivil jsem se nahlas a štípl se. "Ba ne, nespíš. Mluvíš se mnou," strom opět zatřásl větvemi a já bych přísahal na cokoliv, že bylo bezvětří. Úžasle jsem se na ten strom zíral. "To přece naní možné!!!" nemohl jsem uvěřit a zíral na něj dál. "Jak je možné, že s tebou mluvím?!" vykřikl jsem zase po chvilce přemýšlení. "Nevím..., asi to možné je a nekřič prosím, slyším tě velmi dobře i když mluvíš potichu." Po těch slovech jsem se rozpačitě zašklebil a mluvil pak jen tišeji: "Přece nějaký důvod musí být." "Jaký důvod? Vy, lidé, byste ke všemu chtěli jen samé důvody a důkazy. Nestačí, že je to jak to je? Není více důležité, že teď právě spolu mluvíme?" "No...to ano, ale ty jsi přece strom!" "Hmm...., strom, vadí to snad někomu nabo něčemu?" "To ne, ale... Přece to nejde, aby strom mluvi s člověkem, stromy přece nemluví, jsou němé." "Hmm... němé, jak sám vidíš, tak je to jinak." Teď jsem už nevěděl, co bych na to měl říct. "Tak proč ostatní stromy mlčí?" "Proč...., neumějí mluvit vaší řečí, je příliš těžká. Raději si povídají sami mezi sebou nebo s květinami." "Květinami?" nechápal jsem a už už jsem se rozhlížel, jestlisi pro mě nejdou dva pánové v bílých pláštích a se svěrací kazajkou. "Květinami. Vždyť i ty mluví i cítí stejně jako já." Uvědomil jsem si, že právě stojím mezi pryskyřníky, které v zelené trávě žlutě svítily, tak jsem ustoupil o několik kroků mimo. "Díky člověče, že jsi ustoupil. Teď je těm květinám mnohem lépe, když na nich nestojíš. Jsi přece jen dobrý." Lehce jsem si s úlevou vydechl. "Proč ty ty zrovna mluvíš?" dotíral jsem opět se stejnou otázkou. "Nevím. Prostě to umím, nevím proč." Po této prosté odpovědi, ze které jsem beztak nic nedozvěděl, jsem konečně pochopil, že to tajemství jeho mluvení asi stejně neobjevím, tak jsem se snažil změnit téma. "Musí být krásné být stromem, že?" "Hm...krásné, jsem sice smutný, ale je to opravdu krásné." "Proč smutný?" "Když jsem byl ještě malý (podle jeho velikosti bych odhadoval, že pro ně být mladý muselo být dobrých tři sta let zpátky), bylo nás mnoho, mnohem více než teď. Je mi z toho úzko." "Ale...," nechápavě jsem se rozhlížel kolem dokola: "vždyť je tu mnoho stromů..." "To ano, ale dřív nás bylo víc, pak však přišli lidé s pilam a sekyrami a začali nás ničit." Trochu jsem zrudl. Začal jsem mít velice napříemný pocit, že mě brzy chytně nějaká pořádná větev pod krkem. "Nemusíš se bát. Neublížím ti, ty jsi hodný." Trochu se mi ulevilo. "My ale potřebujeme dřevo," snažil jsem se neúspěšně bránit lidstvo. "Hm... dřevo. Je dobré, když nás požádáte, pak budeme rádi dřevem a chce být užiteční lidem, pokud je to k dobré věci, ale člověk ničí často bez rozmyslu a bez normálního důvodu. Co zničí, to už nenapraví. Také ničí, aby mohl tvořit to, co chce on, ale přitom nebere ohledy na to, co je kolem něj." "To je pravda" musel jsem zahanbeně přiznat. "Chceme být přáteli lidí, ale nejde to. Jsou příliš krutí. Ty jsi však dobrý, nechceš být mým přítelem?" Opět jsem se cítil hrozně rozpačitě a nevěděl co mám říct, ale pak mě napadlo, že by to mohlo být krásné. "Ano, chci být tvým přítelem. Nejen tvým, ale i ostatním stromům a rostlinám." "I květinám?" "Ano, velmi rád i květinám." "Jsi opravdu moc dobrý člověče, věděl jsem to hned, jak jsem jsem pohlédl do tvé duše. Buďme tedy přáteli." Povídali jsme si spolu ještě dlouho. Dozvěděl jsem se tehdy mnoho o životě rostlin. Mnoho, co by mě nikdy předtím nenapadlo, čemu by jsem asi za jiných okolností ani nevěřil, bylo toho tolik. Večer se vlížil nepozorovně a já, zabrán do rozhovoru, jsem si ani nevšiml, že se stmívá. Poznal jsem to, až když byla tma. Musel jsem se vráti domů. Rozloučil jsem se se stromem a šel. Bál jsem se, ale stromy mi ve tmě vytvořily cestu, aby jsem mohl z lesa vyjít. Přitom jsem slyšel jemný šum, ale nebyl to vítr. Loučili se se mnou. Nechápal jsem, proč jsem si toho nevšiml dřív. Ten večer jsem již nespal. Za stromem jsem chodil často, rozmlouvali jsme spolu a já poznal, jak takový strom umí být moudrý. Učil jsem se od něj, ale i on se učil ode mne. Byli z nás opravdoví přátelé. Tak jsem se naučil řeč přírody, takže jsem schopný mluvit s květinami i s ostatními stromy. Mohu osobně potvrdit, že mi opravdu rozuměli. Už si ani nevzpomínám, kolikrát jsem s květinami nekonečně debatoval o tom, jak je svět krásný. Od té doby jsem již nikdy úmyslně neublížil zádné rostlině ani rostlince. A víte proč? Protože je mám rád. Jsou to mí přátelé. |
Komentáře
| Silmë, přidáno 23.4. 2003 7:27:13 |
| Musíš být dobrým přítelem i lidem, když otevřeně "mluvíš" o svém přátelství s rostlinami. Je to opravdu dobré |
| Aragorn, přidáno 14.12. 2002 19:23:44 |
| Krásná povídka,tak trochu vyjadřuje i mé pocity.Často se snažím být daleko, co nejdál od lidí, jen v přírodě mezi "bratříčky" stromy a "sestřičkami" květinami.Hezky to vyjadřuje francouské přísloví:"Kdo zasadil strom, neprošel pozemským životem nadarmo"! |
| Nier, přidáno 9.12. 2002 11:32:49 |
| No, fakt dost dobroučký. Asi máš k přírodě opravdu hodně blízko. Moc se mi ta povídka líbila |
| Luciana, přidáno 1.9. 2002 14:27:06 |
| Tak tohle je vážně dobrý. Tak si jdu pokecat s nějakým stromem:) Fakt dobrá povídka, Eldaore. |
| Black rose, přidáno 22.6. 2002 17:38:18 |
| Já ani nedoufala, že by mohl být někdo, kdo by měl podobné pocity jako já. Vlastně jsem taky chtěla napsat něco podobného, ale tak krásně bych to nedokázala. |
| Thingol, přidáno 17.6. 2002 22:56:20 |
| Po přečtení mě mrzí, že jsem tak neučinil dříve. Možná je to tím, že jsem neviděl jiné komentáře a to mě jaksi brzdilo... Každopádně je te krásné. Pohodové a příjemné. Nemyslím si, že je to nezařaditelné. Prostě jen originální a nápadité. Sám bych se možná z počátku tolik nedivil, jako tvůj hrdina, ale nakonec vše správně pochopil. Jak už jsem psal Kany, 10 bodů nedávám, protože dokonalý není (skoro) nikdo. Proto (jenom) 9 ;-) |
| Eldaor, přidáno 17.5. 2002 18:02:55 |
| Díky, díky Ruby. Už jsem začal být nervózní, protože kdyby to aspoň někdo kritizoval.... Nevěděl jsem co si mám myslet. Takto to bylo docela zvláštní... |
| Ruby, přidáno 17.5. 2002 8:16:14 |
| Tak dobře, nikomu se, jak vidím, nechce komentovat. A protože vím, jak je to pro autora nepříjemné... Nedivím se, že ti tenhle velmi zvláštní text nikdo ani neoznámkoval. Ani já to neudělám. Je to tak podivné... nezařaditelné... kouzelné a přitom všední... Gratuluji. Gratuluji k tomu, že jsi něco takového dokázal napsat. A ještě jednou za to, že jsi to dal sem. A nenech se zabrzdit tím, že všichni mlčí. Oni jen neví, co k tomu víc dodat :o) |