Kat a spol. Autor: Erikki, přidáno: 1.5. 2002 22:24:14
To ráno jsem se probudil s pořádnou kocovinou. Hlava mi třeštila, žaludek
se chvěl a vidění bylo poněkud rozostřené.
„Takhle to dopadá vždycky, když piješ ty trpaslické patoky,“ ozvalo
se trpce moje lepší já.
„Jdi se vycpat!“odsekl jsem mu podrážděně.
Potom jsem vstal, oblékl se a šel pryč. Když jsem se vrátil na univerzitu,
s hrůzou jsem si uvědomil, že ani nevím, kde jsem se to dnes ráno probudil.
Odkud to vlastně jdu? A proč jsem se vůbec včera tak hrozně zpil?
To mi připomnělo depresi, ve které jsem se už několik týdnů utápěl.
Vše začalo tím, že umřel můj stařičký mentor Klaus Dalarna. Byl to
jediný člen učitelského sboru, který ve mně spatřoval určitý potenciál.
Což znamenalo, že vedení naší ctihodné univerzity se mě bude moci konečně
zbavit. Nepochyboval jsem, že tak učiní se škodolibým zadostiučiněním.
K tomu připočtěte hned dvě mladé studentky, které ke mně v noci
sladce šeptali znavenými hlásky o naší zářné budoucnosti. Bohužel ani jedna
z nich nebyla tou, od které jsem ona noční vyznání toužil slyšet. Poslední,
co mi řekla, bylo: „ Sbohem.“
Je zvláštní jak se události dokážou nakupit. Chtěl jsem svůj žal zpít
do němoty a ona se hned naskytla příležitost. Na trůn právě usedal
mladý král a ten se s okázalou nedbalostí postaral o mou opici pořádáním
veřejných oslav své nejjasnější korunovace. Ale jak jsem už naznačil, očekávanou
úlevu mi to nepřineslo. Právě naopak.
Bylo mi pětadvacet a já nevěděl jak dál. No, ne že bych tenhle pocit
důvěrně neznal. Cítil jsem ho vlastně už od svých šestnácti, kdy jsem utekl
z domova.
Člověk může mít hodně důvodů, proč utíkat od rodiny. Já měl dva.
Prvním byl můj otec. Považoval mě za tintítko a rozmazlence a tak mě vychovával
pevnou rukou. A to dost často bolelo.
Druhej důvod byl mnohem prozaičtější. Neměl jsem rád krev a násilí
a raději se schovával v matčině sukni. Jako prvorozený syn jsem však měl
převzít otcovo řemeslo. A to byl problém. Můj otec byl městský kat.
Odmalička jsem musel i s mým mladším bratrem Nedem pozorovat otce při
práci a učit se. Bratr to zvládal dobře. Z jeho klidného obličeje
se nedalo skoro nic vyčíst. Zato na mě brzy každý poznal, že ze mě kat
asi nebude. Většinou jsem totiž vyzvracel vše, co jsem ten den jedl, a
poté vesele pokračoval dál a dál. Bylo to opravdu hořké dětství,
protože mé žaludeční šťávy byly v neustálé pohotovosti juknout se
do světa.
Dokonce i někteří odsouzenci nade mnou projevovali lítost a tvrdošíjně
odmítali pokračovat dál v zájmu zachování mého zdraví. Byl jsem totiž spíš
po mamince, což byla křehká osůbka velmi milé povahy. Otec ovšem tvrdošíjně
trval na mé osobní účasti při té „práci jako každá jiná, která tě živí
a šatí!“
Časem jsem se přece jenom malinko otrkal a z pohledu na rozlámané
údy, vyhřezlá střeva či useknuté části těla mi bylo jen poněkud mdlo. Ale
od úmyslu zdrhnout před jeho všemocnou pravačkou mě to stejně neodradilo.
Toulal jsem se tu a onde (raději se o téhle kapitole svého života nebudu
obšírněji rozepisovat, abych se nedostal do křížku se zákonem), až
jsem nakonec zakotvil v hlavním městě Viggu. Jo, je úžasné to naše
hlavní město. Smradlavá stoka i pozemský ráj. Neskutečné množství lidí
a jiných individuí všech možných ras tam tvoří neskutečný galimatyáš, ve
kterém jste tím, kým říkáte, že jste.
„Erwin von Kraver jméno mé, vzácný pane. Jsem na studijní cestě
bych poznal svět a tak se připraviti mohl na roli, kterou mi připadne po
skonu mého otce hráti v panoptiku lidské říše jakožto prvorozený syn zámožného
a váženého šlechtice z kraje Doorde ve Spojených provinciích Zeelandu.“
Tuhle stupidní frázi jsem všem opakoval na potkání a tak dlouho,
až jsem jí málem uvěřil i já sám. A protože jsem také působil jako
zámožný floutek (kde jsem na to vzal, to ponechám na čtenářově bujné fantazii),
pověsil jsem tenhle nemožný bulík na nos každému. Tedy skoro.
Ale nyní po 3 letech na univerzitě jsem byl na dně jak psychicky tak
i finančně. Potácel jsem se odnikud nikam, a neměl odvahu to změnit.
V tu chvíli zaklepal na dveře mého pokoje univerzitní poslíček a předal
mi dopis. Psala mi matka, se kterou jsem už nějakou dobu udržoval kontakt
přes tetu Julii.
„Ervínku, musím ti oznámit smutnou novinu. Tvůj otec je mrtev. Byl otráven,
když i s obecním hrobníkem jako vždy nasávali v katovně. Ale to teď není
důležité. Prosím tě, vrať se domů. Rodina musí být v této těžké chvíli
pohromadě. V dopisech sice píšeš, že se máš dobře, ale dala jsem
je přečíst Noře a ta říká, že to zas tak moc pravda nejni a že máš nějaký
srdeční problémy. Doufám tedy, že už jsi zdravý, a že jsi nechytil
žádnou vošklivou nemoc. Denně se modlím ke všem možným i nemožným
bohům, aby tě zachovali v dobrém zdraví a spokojenosti. Myslím, že byste
se mohli s Nedem řemesla chopit společně. Vím, že nemáš náturu sekat lidem
hlavy a trhat jim vnitřnosti z těla, ale o to by se postaral tvůj bratr.
Od otcovy smrti už měl dvě popravy a lidé říkají, že mu to jde docela pěkně.
Ty bys to jen celé vedl, přijímal objednávky a dělal nějaké to účetnictví.
Ned na ta čísla hlavu nemá, chudák chlapec. Je z tatínkovy smrti hodně
smutný. Netrpělivě tě čekáme. Zdraví tě tvoje maminka a Ned taky. Pa.“
Po přečtení dopisu byla kocovina pryč. Něco takového se mi ještě nestalo,
a tak jsem se to rozhodl považovat za znamení shůry. Napsal jsem
domů dopis, že se vracím, pak jsem uspořádal své věci (hlavně se jednalo
o pár peněžních půjček, které samozřejmě jako čestný šlechtic řádně splatím,
jakmile mi dojde má roční apanáž) a vyrazil na cestu. Jízdnímu kurýrovi
trvá cesta z Vigga do Rivary 5 dnů. Já ale ze strachu z potulných lapků
volil cestu pěšky v převleku za otrhaného pobudu. Trmácel jsem se asi 14
dnů, než jsem konečně v dáli spatřil městské hradby.
Stál jsem na kopci, kterým končil Rapotínský prales a shlížel
do Rivarského údolí. Skoro napůl ho rozděluje tok řeky Rivy, která se kousek
dál na východ vlévá do moře. Tam někde se v ranním oparu skrýval městský
přístav. Město samo leží na severním břehu, takže jsem musel nejdřív sejít
až skoro k pobřeží, kde se cesta z Vigga spojuje se silnicí z Jižních zemí
a až potom jsem se mohl dostat na druhou stranu přes Mariův most. Na skalním
ostrohu nad městem jsem si všiml vysoké věže a nejasných komtur hradu našeho
drahého vévody Eco Terportena.
Když jsem byl malý, ani trochu jsem se nezajímal o to, kdo a jak zrovna
vládne. Ale v hlavním městě jsou drby o pánech na denním pořádku a já
se do nich musel chtě nechtě vpravit, jestliže jsem měl úspěšně předstírat
šlechtický původ. O našem pánovi se povídá, že je to sice dobrý voják,
ale hlavně pořádný smilník a opilec.
Naproti vévodovu sídlu přes řeku se zvedá stolová hora, na níž se v
ostrých paprscích ranního slunce třpytil sněhobílý chrám boha Gaarda a
bohyně Synedry, který je celý obehnán vysokou, nepřekonatelnou zdí.
Není se čemu divit, když ve svých útrobách skrývá dívčí školu.
Synedra je totiž panenskou bohyní a tak do chrámu šlechta a zbohatlíci
z celé země zamykají svá roztomilá dítka ženského pohlaví, aby je skryly
před nástrahami mužského světa. Samozřejmě jen do doby než je uznají za
hodné vdavek.
Pověst vypráví, že bohyně Synedra utekla před žádostivou láskou boha
Gaarda z nebes a zrovna tady se skryla. Nebyl by to však bůh, kdyby ji
nenašel, zvlášť když se schovala na úplně holé hoře, hlupaňa. Podle mě
jen dělala drahoty. Povídá se však, že bůh, aby ji pojal za ženu, musel
slíbit, že se jí nikdy nedotkne. A tak se prý i stalo. Jak říkám, pěkná
kravina.
V každém případě tu vznikl chrám, v němž kněžky vychovávají mladé lepé
děvy a chrání jejich čest. Ale představeným školy je muž, jenž symbolizuje
Gaarda. A ten se stejně jako bůh nesmí svých nezletilých schovanek ani
dotknout. Ale protože pro normálního člověka je takovýto úkol veskrze nadlidský
(jen si to představte, mít kolem sebe na pět set mladých dívek, které vás
na slovo poslechnou a nic si s nimi nezačít…), tak se zástupcem Gaarda
na zemi stává povětšinou vetchý stařík, nejlépe po devadesátce. Volba nového
představeného je vždy velkou slavností, jíž se účastní celé město. A protože
stařík po devadesátce musí na takovém místě zákonitě velmi brzy zkolabovat,
oslavy se konají dost často.
Náhle mi zakručelo v útrobách, a já si řekl, že s prázdným žaludkem
se bude šťastné shledání špatně prožívat. Vzpomněl jsem si, že na křižovatce
pod chrámem je vyhlášený hostinec, a tak jsem tam zamířil.
Když jsem vešel do dveří, skoro všichni přítomní vzhlédli a zadumaně
si mně prohlíželi. Jejich myšlenky byly přímo hmatatelné.
„Nějakej tulák! Budou s ním problémy? Je špinavější a smrdí víc než
moje děcka. Jestli mi někdo ukradne kozu, tak vím za kým mám jít. Se sekerou
v ruce…“
Rozhlédl jsem se po ztemnělé místnosti s nadějí, že zahlídnu známou
tvář. Hostinský mi nebyl povědomý. Vlastně jsem se tomu ani nedivil. Než
jsem utekl z domova, pil jsem povětšinou jenom mlíko, i když jsem občas
trochu alkoholu s mým kámošem Bávilem ochutnal.
Vzadu jsem si všiml ve stínu sedících trpaslíků. Asi nechtěli vzbuzovat
rozruch. Nalevo od dveří sedělo pár pěkně vyfešákovaných sedláků s barevnýma
stužkama na košilích. Byla neděle, bohoslužba v nich asi roznítila vášnivé
pocity, a tak je sem přišly spláchnout. Napravo od nich propíjela svůj
plat podobně vymustrovaná sebranka. Když jsem se zhluboka nadechl, ucítil
jsem z nich páchnout rybinu. A nejen to. Ve vzduchu jsem zřetelně vytušil
problémy. Vypadalo to, že tyhle dvě skupinky sem nepřišly jen na pivko
a pár frťanů. Náhle jsem si vzpomněl , co se tady bude dít. Byl to tak
starý rituál, jak stará byla tahleta hospoda a nevraživost mezi vesnicemi
rybářů a rolníků.
Chlapi z obou dědin se vždy v neděli pěkně obléknou, zajdou do
některého z mnoha chrámů na bohoslužby, a pak jdou do hospody. Tady se
navečer zpijou a začne rvačka, která trvá přinejmenším do zavíračky. A
pokud si hostinský nenajme schopné vyhazovače, tak se mlátí hlava nehlava
až do rána.
„ Aha, takže je jasné, proč jsou tady ti trpajzlíci“, řekl jsem si.
„Pro jistotu si nesednu k žádným z nich.“
Byl tam ještě jeden stůl. Sedělo u něj podivný individuum
plně se soustředící se na svůj poloprázdný korbel. Trochu se mi zdálo,
jako by se ho lidi stranili. Nu což. Sedl jsem si k němu. Zvedl hlavu a
podíval se mi do očí. A usmál se.
„Nazdar Ervíne, čekám tu na tebe. Hej, hospodo, přines rychle dvě a
něco pořádnýho k jídlu,“ a znovu ke mně: „určitě máš hlad.“
„É, Ahoj, ééé…,“ vykoktal jsem ze sebe inteligentně, protože jsem ho
v první chvíli nepoznal.
„Bávil jméno mé, velevážený pane z hlavního města, a jestli si na mě
nepamatuješ, tak se jdi bodnout.“
„ Sakra, no jo, seš to ty! Tak promiň. Ale co čekáš? Neviděli jsme
se 9 let. Změnil ses.“ A se smíchem jsem dodal: „ Vyrost jsi.“
Pořádně jsem si ho prohlížel a nakonec jsem přece jen zahlédl v jeho
štíhlé, ostře řezané a zasmušilé tváři kulaťoučký obličejíček věčně veselého
patnáctiletého puberťáka, na kterého jsem se pamatoval.
„Jak se máš, ty parchante? Ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo,“
pokračoval jsem.
Smutně se usmál: „Docela to jde. Jsem hrobník.“
Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Matka psala, že s mým otcem zemřel
i obecní hrobník. A Bávil, jak se sluší, převzal po svém otci řemeslo.
„A proto tu sedíš tak sám?“
Hodil do sebe zbytek piva , protože hostinský zrovna přinesl dva plné
korbely.
„A co ty? Jseš snad vzduch nebo co?“
Taky jsem si pořádně lokl a povídám: „Ne, já jsem kat.“
Oba jsme se rozřehtali jako koně.
„Co je nového ve Viggu?“ zeptal se mě poté, a dal mi tak najevo, že
se nechce bavit o nedávných událostech v Rivaře.
„Ptáš se asi na dvůr a tak. Stará královna, babička našeho krále, skonala
ve věku 72 let, ale to už asi víš. Dostala jakousi jižní chřipku nebo co
a do večera bylo po ní. Což je docela divné, když si uvědomíš, kolik toho
ta stará ježibaba za den vychlastala. Takový lidi přece nebývaj moc nemocní.
Víš, že měla čtyři ochutnávačky?“
„Na co čtyři? Vždyť náš milovaný Eco vystačí s jedním. No jó, vy, panstvo
z hlavního města, musíte mít všechno nóbl.“
„Ty to nechápeš, Bávile. Královna toho vždycky vypila tolik, že chudák
holky jedna po druhý během dne odpadávaly. První pracovala ráno, druhá
dopoledne, třetí k večeru a čtvrtá ochutnávala v noci. Navíc si ta ženská
užívala až do konce. Prý měla za milence maršálka Guize. A ten se z velký
lásky k ní po její smrti oběsil. Aspoň se to říká.“
Trochu jsem se k němu naklonil a šeptem pokračoval: „Ale na univerzitě
tomu stejně nikdo nevěří. Maršálkovi tu židli určitě někdo podkop. Jen
si to představ, aby kvůli takový flundře dával hlavu do oprátky.“
Pak už normálním hlasem: „Ale co, není to jedno? Pravdu se stejně nikdo
nedozví. Viděl jsem krále plakat na jejím pohřbu a šlo mu to hezky. Asi
měl v kapesníku cibuli. Mimochodem, jak se má ta naše ježibaba?“
„Myslíš Starou Couru?“
„Kdyby slyšela, žes ji tak nazval, proměnila by tě na rok v ropuchu.
Na vlastní oči jsem viděl, jak to jednou provedla blbýmu trpajzlíkovi,
co si moc otvíral hubu.“
Zezadu se ozvalo nesouhlasné zamručení. Ignoroval jsem to.
„Raději jí řikej Nora,“radil jsem mu. „I když Elsinóra je pěkně stupidní
jméno pro čarodějnici, to musím uznat. Jednou mi vyprávěla, jak k tomu
přišla. Její otec chtěl mít ze svý milovaný dcerušky princeznu, byl to
takovej nemožnej venkovskej balík a tak jí dal tohle potrhlý jméno. Asi
si myslel, že jí to pomůže a stane se z ní dáma.“
Na venkovského balíka tentokrát zareagovali nesouhlasným zamručením
maníci s fešnýma stužkama.
„Ale no ták,“ ozval se hostinský. „Ještě není ani jedna po poledni.
Zklidněte se chlapci. Přece vždycky začínáte až kolem pátý.“
Atmosféra se trochu uklidnila.
Bávil po mě hodil ironickej pohled a povídá: „No jo, já zapomněl, že
ty se znáš s madame Elsinóra osobně. Zamlada jsem slýchával, že jí chodíš
vytlačovat bradavice.“
Zareagoval jsem okamžitě. Můj poloprázdný korbel přistál na jeho nose
a o malilinkatou chviličku později ho následovala má pěst. To mě trošku
zchladilo, takže jsem hostinského požádal o další pivo a ať si pohne s
tím obědem, sakra!
Bávil se zvedal ze země a mnul si svůj ošklivý frňák. Ukázal na mě.
„To nebylo špatný chlape, vážně nebylo. Ty ses v tom světě snad doopravdy
něco naučil.“ Sedl si a dopil korbel jedním hltem. Houknul jsem tedy na
hostinského: „Tak rovnou dvě, kamarád taky dopil.“
Otočil jsem se a zjistil, jakej jsem vůl. Mezi oči mi vletěla Bávilova
pravička.
Když jsem se probral, celý můj vesmír se scvrkl jen na bolavý
nos a úctyhodné množství rotujících hvězdiček. Kde to jsem? A kdo vlastně
jsem?
Kdesi nade mnou z velké dálky zaznělo: „Vstávej kamaráde, nesmíš se
zlobit. Chtěl jsem ti jenom oplatit laskavost. Ne tě zabít.“
Podařilo se mi sednout na lavici a do reality mě vrátil pohled na podmračeného
hostinského s korbely v rukou.
„Tak mi už konečně pověz o Starý Couře,“ vysoukal jsem ze sebe a chopil
se piva.
„Já myslel, že se jmenuje Elsinóra,“ dělal si srandu Bávil, ale okamžitě
zmlkl, když jsem na něj vrhl vražedný pohled.
„Asi dva roky potom co jsi odešel, přestala chodit mezi lidi. Ti si
mysleli, že snad umřela a samozřejmě jásali. Nejvíce šťastný brzy zjistili,
že se mýlili. To jim třeba pozdechaly krávy, nešly obchody, nebo se slivovice
zakalila a nebyla k pití. Tvoje matka ji tedy navštívila. Prej se má dobře,
ale lidi se jí omrzeli a tak se vrhla na čarodějný bádání. Lidi z hradní
stráže povídaj, že viděli z lesa, kde stojí ta její barabizna stoupat dým
v červený, zelený a někdy dokonce i modrý barvě.“
„Třesky plesky. Beztak se ve službě vožrali. Však víš, jaký pán, takový
kmán. Magie se přece dělá úplně jinak,“ řekl jsem přesvědčeně, ačkoliv
jsem o tom, jak se vlastně taková magie dělá, neměl ani páru. V každém
případě jsem si předsevzal, že za Norou zajdu.
„Mimochodem, jak jsi věděl, že dorazím právě dneska?“
„To právě Nora dala vědět tvojí matce, že dnes budeš obědvat v hostinci
na rozcestí. A zatímco ona s Nedem všechno připravují k pořádný oslavě
tvýho návratu, já jsem tě sem přišel vyhlížet a…“
„Jo vyhlížet!“ vpadl jsem mu do řeči. „Když jsem vešel, hleděl sis
akorát svýho korbelu.“
„A dohlédnout na to,“ pokračoval Bávil ignorujíc mou poznámku, „ aby
ses někde zbytečně nezdržel. Dáme ještě jedno a půjdem.“
Nakonec jsme si dali ještě dvě, protože jsme se začali bavit o ženách,
pití a pití a ženách. Na chvíli jsme se tak zase stali dvěma šestnáctiletými
pošuky, kteří koukají klíčovou dírkou u dvířek do selčiny komůrky a kradou
z otcovy „tajné“ skrýše laciné víno.