[ Seznam všech článků tohoto autora ] [ Verze článku pro tisk ]

Kat a spol.
Autor: Erikki, přidáno: 1.5. 2002 22:24:14

To ráno jsem se probudil s pořádnou kocovinou. Hlava mi třeštila, žaludek se chvěl a vidění bylo poněkud rozostřené.
„Takhle to dopadá vždycky, když piješ ty trpaslické patoky,“ ozvalo se trpce moje lepší já.
„Jdi se vycpat!“odsekl jsem mu podrážděně.
Potom jsem vstal, oblékl se a šel pryč. Když jsem se vrátil na univerzitu,  s hrůzou jsem si uvědomil, že ani nevím, kde jsem se to dnes ráno probudil. Odkud to vlastně jdu? A proč jsem se vůbec včera tak hrozně zpil?  To mi připomnělo depresi, ve které jsem se už několik týdnů utápěl.
Vše začalo tím, že umřel můj stařičký mentor Klaus Dalarna. Byl to jediný člen učitelského sboru, který ve mně spatřoval určitý potenciál. Což znamenalo, že vedení naší ctihodné univerzity se mě bude moci konečně zbavit. Nepochyboval jsem, že tak učiní se škodolibým zadostiučiněním.
 K tomu připočtěte hned dvě mladé studentky, které ke mně v noci sladce šeptali znavenými hlásky o naší zářné budoucnosti. Bohužel ani jedna z nich nebyla tou, od které jsem ona noční vyznání toužil slyšet. Poslední, co mi řekla, bylo: „ Sbohem.“
Je zvláštní jak se události dokážou nakupit. Chtěl jsem svůj žal zpít do němoty a ona se hned  naskytla příležitost. Na trůn právě usedal mladý král a ten se s okázalou nedbalostí postaral o mou opici pořádáním veřejných oslav své nejjasnější korunovace. Ale jak jsem už naznačil, očekávanou úlevu mi to nepřineslo. Právě naopak.
Bylo mi pětadvacet a já nevěděl jak dál. No, ne že bych tenhle pocit důvěrně neznal. Cítil jsem ho vlastně už od svých šestnácti, kdy jsem utekl z domova.
Člověk může mít hodně důvodů, proč utíkat od rodiny. Já měl  dva. Prvním byl můj otec. Považoval mě za tintítko a rozmazlence a tak mě vychovával pevnou rukou. A to dost často bolelo.
 Druhej důvod byl mnohem prozaičtější. Neměl jsem rád krev a násilí a raději se schovával v matčině sukni. Jako prvorozený syn jsem však měl převzít otcovo řemeslo. A to byl problém. Můj otec byl městský kat.
Odmalička jsem musel i s mým mladším bratrem Nedem pozorovat otce při práci a učit se.  Bratr to zvládal dobře. Z jeho klidného obličeje se nedalo skoro nic vyčíst. Zato na mě brzy každý poznal, že ze mě kat asi nebude. Většinou jsem totiž vyzvracel vše, co jsem ten den jedl, a poté vesele pokračoval dál a dál. Bylo to opravdu hořké dětství,  protože mé žaludeční šťávy  byly v neustálé pohotovosti juknout se do světa.
 Dokonce i někteří odsouzenci nade mnou projevovali lítost a tvrdošíjně odmítali pokračovat dál v zájmu zachování mého zdraví. Byl jsem totiž spíš po mamince, což byla křehká osůbka velmi milé povahy. Otec ovšem tvrdošíjně trval na mé osobní účasti při té „práci jako každá jiná, která tě živí a šatí!“
 Časem jsem se přece jenom malinko otrkal a z pohledu na rozlámané údy, vyhřezlá střeva či useknuté části těla mi bylo jen poněkud mdlo. Ale od úmyslu zdrhnout před jeho všemocnou pravačkou mě to stejně neodradilo.
Toulal jsem se tu a onde (raději se o téhle kapitole svého života nebudu obšírněji rozepisovat, abych  se nedostal do křížku se zákonem), až jsem nakonec zakotvil v hlavním městě Viggu.  Jo, je úžasné to naše hlavní město. Smradlavá stoka i pozemský ráj. Neskutečné množství lidí a jiných individuí všech možných ras tam tvoří neskutečný galimatyáš, ve kterém jste tím, kým říkáte, že jste.
 „Erwin von Kraver jméno mé, vzácný pane. Jsem na studijní cestě bych poznal svět a tak se připraviti mohl na roli, kterou mi připadne po skonu mého otce hráti v panoptiku lidské říše jakožto prvorozený syn zámožného a váženého šlechtice z kraje Doorde ve Spojených provinciích Zeelandu.“
 Tuhle stupidní frázi jsem všem opakoval na potkání a tak dlouho, až jsem jí málem uvěřil i já sám.  A protože jsem také působil jako zámožný floutek (kde jsem na to vzal, to ponechám na čtenářově bujné fantazii), pověsil jsem tenhle nemožný bulík na nos každému. Tedy skoro.
Ale nyní po 3 letech na univerzitě jsem byl na dně jak psychicky tak i finančně. Potácel jsem se odnikud nikam, a neměl odvahu to změnit.
V tu chvíli zaklepal na dveře mého pokoje univerzitní poslíček a předal mi dopis. Psala mi matka, se kterou jsem už nějakou dobu udržoval kontakt přes tetu Julii.

„Ervínku,
 musím ti oznámit smutnou novinu. Tvůj otec je mrtev. Byl otráven, když i s obecním hrobníkem jako vždy nasávali v katovně. Ale to teď není důležité. Prosím tě, vrať se domů. Rodina musí být v této těžké chvíli pohromadě. V dopisech  sice píšeš, že se máš dobře, ale dala jsem je přečíst Noře a ta říká, že to zas tak moc pravda nejni a že máš nějaký srdeční problémy. Doufám tedy,  že už jsi zdravý, a že jsi nechytil žádnou vošklivou  nemoc. Denně se modlím ke všem možným i nemožným bohům, aby tě zachovali v dobrém zdraví a spokojenosti. Myslím, že byste se mohli s Nedem řemesla chopit společně. Vím, že nemáš náturu sekat lidem hlavy a trhat jim vnitřnosti z těla, ale o to by se postaral tvůj bratr. Od otcovy smrti už měl dvě popravy a lidé říkají, že mu to jde docela pěkně. Ty bys to jen celé vedl, přijímal objednávky a dělal nějaké to účetnictví. Ned na ta čísla hlavu nemá, chudák chlapec. Je z tatínkovy smrti hodně smutný. Netrpělivě tě čekáme. Zdraví tě tvoje maminka a Ned taky. Pa.“


Po přečtení dopisu byla kocovina pryč. Něco takového se mi ještě nestalo, a tak jsem se to rozhodl považovat za znamení shůry. Napsal jsem  domů dopis, že se vracím, pak jsem uspořádal své věci (hlavně se jednalo o pár peněžních půjček, které samozřejmě jako čestný šlechtic řádně splatím, jakmile mi dojde má roční apanáž) a vyrazil na cestu. Jízdnímu kurýrovi trvá cesta z Vigga do Rivary 5 dnů. Já ale ze strachu z potulných lapků volil cestu pěšky v převleku za otrhaného pobudu. Trmácel jsem se asi 14 dnů, než jsem konečně v dáli spatřil městské hradby.

Stál jsem na kopci, kterým končil Rapotínský prales  a shlížel do Rivarského údolí. Skoro napůl ho rozděluje tok řeky Rivy, která se kousek dál na východ vlévá do moře. Tam někde se v ranním oparu skrýval městský přístav. Město samo leží na severním břehu, takže jsem musel nejdřív sejít až skoro k pobřeží, kde se cesta z Vigga spojuje se silnicí z Jižních zemí a až potom jsem se mohl dostat na druhou stranu přes Mariův most. Na skalním ostrohu nad městem jsem si všiml vysoké věže a nejasných komtur hradu našeho drahého vévody Eco Terportena.
Když jsem byl malý, ani trochu jsem se nezajímal o to, kdo a jak zrovna vládne. Ale v hlavním městě jsou drby o pánech na denním pořádku a já  se do nich musel chtě nechtě vpravit, jestliže jsem měl úspěšně předstírat šlechtický původ. O našem pánovi se povídá, že je to sice dobrý voják,  ale hlavně pořádný smilník a opilec.
Naproti vévodovu sídlu přes řeku se zvedá stolová hora, na níž se v ostrých paprscích ranního slunce třpytil sněhobílý chrám boha Gaarda a bohyně Synedry, který je celý obehnán vysokou, nepřekonatelnou zdí.
 Není se čemu divit, když ve svých útrobách skrývá dívčí školu. Synedra je totiž panenskou bohyní a tak do chrámu šlechta a zbohatlíci z celé země zamykají svá roztomilá dítka ženského pohlaví, aby je skryly před nástrahami mužského světa. Samozřejmě jen do doby než je uznají za hodné vdavek.
Pověst vypráví, že bohyně Synedra utekla před žádostivou láskou boha Gaarda z nebes a zrovna tady se skryla. Nebyl by to však bůh, kdyby ji nenašel, zvlášť když se schovala na úplně holé hoře, hlupaňa. Podle mě jen dělala drahoty. Povídá se však, že bůh, aby ji pojal za ženu, musel slíbit, že se jí nikdy nedotkne. A tak se prý i stalo. Jak říkám, pěkná kravina.
V každém případě tu vznikl chrám, v němž kněžky vychovávají mladé lepé děvy a chrání jejich čest. Ale představeným školy je muž, jenž symbolizuje  Gaarda. A ten se stejně jako bůh nesmí svých nezletilých schovanek ani dotknout. Ale protože pro normálního člověka je takovýto úkol veskrze nadlidský (jen si to představte, mít kolem sebe na pět set mladých dívek, které vás na slovo poslechnou a nic si s nimi nezačít…), tak se zástupcem Gaarda na zemi stává povětšinou vetchý stařík, nejlépe po devadesátce. Volba nového představeného je vždy velkou slavností, jíž se účastní celé město. A protože stařík po devadesátce musí na takovém místě zákonitě velmi brzy zkolabovat, oslavy se konají dost často.
Náhle mi zakručelo v útrobách, a já si řekl, že s prázdným žaludkem se bude šťastné shledání špatně prožívat. Vzpomněl jsem si, že na křižovatce pod chrámem je vyhlášený hostinec, a tak jsem tam zamířil.

Když jsem vešel do dveří, skoro všichni přítomní vzhlédli a zadumaně si mně prohlíželi. Jejich myšlenky byly přímo hmatatelné.
„Nějakej tulák! Budou s ním problémy? Je špinavější a smrdí víc než moje děcka. Jestli mi někdo ukradne kozu, tak vím za kým mám jít. Se sekerou v ruce…“
Rozhlédl jsem se po ztemnělé místnosti s nadějí, že zahlídnu známou tvář. Hostinský mi nebyl povědomý. Vlastně jsem se tomu ani nedivil. Než jsem utekl z domova, pil jsem povětšinou jenom mlíko, i když jsem občas trochu alkoholu s mým kámošem Bávilem ochutnal.
Vzadu jsem si všiml ve stínu sedících trpaslíků. Asi nechtěli vzbuzovat rozruch. Nalevo od dveří sedělo pár pěkně vyfešákovaných sedláků s barevnýma stužkama na košilích. Byla neděle, bohoslužba v nich asi roznítila vášnivé pocity, a tak je sem přišly spláchnout. Napravo od nich propíjela svůj plat podobně vymustrovaná sebranka. Když jsem se zhluboka nadechl, ucítil jsem z nich páchnout rybinu. A nejen to. Ve vzduchu jsem zřetelně vytušil problémy. Vypadalo to, že tyhle dvě skupinky sem nepřišly jen na pivko a pár frťanů. Náhle jsem si vzpomněl , co se tady bude dít. Byl to tak starý rituál, jak stará byla tahleta hospoda a nevraživost mezi vesnicemi rybářů a rolníků.
Chlapi z obou dědin  se vždy v neděli pěkně obléknou, zajdou do některého z mnoha chrámů na bohoslužby, a pak jdou do hospody. Tady se navečer zpijou a začne rvačka, která trvá přinejmenším do zavíračky. A pokud si hostinský nenajme schopné vyhazovače, tak se mlátí hlava nehlava až do rána.
„ Aha, takže je jasné, proč jsou tady ti trpajzlíci“, řekl jsem si. „Pro jistotu si nesednu k žádným z nich.“
 Byl  tam ještě jeden stůl. Sedělo u něj podivný individuum plně se soustředící se na svůj poloprázdný korbel. Trochu se mi zdálo, jako by se ho lidi stranili. Nu což. Sedl jsem si k němu. Zvedl hlavu a podíval se mi do očí. A usmál se.
„Nazdar Ervíne, čekám tu na tebe. Hej, hospodo, přines rychle dvě a něco pořádnýho k jídlu,“ a znovu ke mně: „určitě máš hlad.“
„É, Ahoj, ééé…,“ vykoktal jsem ze sebe inteligentně, protože jsem ho v první chvíli nepoznal.
„Bávil jméno mé, velevážený pane z hlavního města, a jestli si na mě nepamatuješ, tak se jdi bodnout.“
„ Sakra, no jo, seš to ty! Tak promiň. Ale co čekáš? Neviděli jsme se 9 let. Změnil ses.“ A se smíchem jsem dodal: „ Vyrost jsi.“
Pořádně jsem si ho prohlížel a nakonec jsem přece jen zahlédl v jeho štíhlé, ostře řezané a zasmušilé tváři kulaťoučký obličejíček věčně veselého patnáctiletého puberťáka, na kterého  jsem se pamatoval.
 „Jak se máš, ty parchante? Ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo,“ pokračoval jsem.
Smutně se usmál: „Docela to jde. Jsem hrobník.“
Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Matka psala, že s mým otcem zemřel i obecní hrobník. A Bávil, jak se sluší, převzal po svém otci řemeslo.
„A proto tu sedíš tak sám?“
Hodil do sebe zbytek piva , protože hostinský zrovna přinesl dva plné korbely.
 „A co ty? Jseš snad vzduch nebo co?“
Taky jsem si  pořádně lokl a povídám: „Ne, já jsem kat.“
Oba jsme se rozřehtali jako koně.

„Co je nového ve Viggu?“ zeptal se mě poté, a dal mi tak najevo, že se nechce bavit o nedávných událostech v Rivaře.
„Ptáš se asi na dvůr a tak. Stará královna, babička našeho krále, skonala ve věku 72 let, ale to už asi víš. Dostala jakousi jižní chřipku nebo co a do večera bylo po ní. Což je docela divné, když si uvědomíš, kolik toho ta stará ježibaba za den vychlastala. Takový lidi přece nebývaj moc nemocní. Víš, že měla čtyři ochutnávačky?“
„Na co čtyři? Vždyť náš milovaný Eco vystačí s jedním. No jó, vy, panstvo z hlavního města, musíte mít všechno nóbl.“
„Ty to nechápeš, Bávile. Královna toho vždycky vypila tolik, že chudák holky jedna po druhý během dne odpadávaly. První pracovala ráno, druhá dopoledne, třetí k večeru a čtvrtá ochutnávala v noci. Navíc si ta ženská užívala až do konce. Prý měla za milence maršálka Guize. A ten se z velký lásky k ní po její smrti oběsil. Aspoň se to říká.“
Trochu jsem se k němu naklonil a šeptem pokračoval: „Ale na univerzitě tomu stejně nikdo nevěří. Maršálkovi tu židli určitě někdo podkop. Jen si to představ, aby kvůli takový flundře dával hlavu do oprátky.“
Pak už normálním hlasem: „Ale co, není to jedno? Pravdu se stejně nikdo nedozví. Viděl jsem krále plakat na jejím pohřbu a šlo mu to hezky. Asi měl v kapesníku cibuli. Mimochodem, jak se má ta naše ježibaba?“
„Myslíš Starou Couru?“
„Kdyby slyšela, žes ji tak nazval, proměnila by tě na rok v ropuchu. Na vlastní oči jsem viděl, jak to jednou provedla blbýmu trpajzlíkovi, co si moc otvíral hubu.“
Zezadu se ozvalo nesouhlasné zamručení. Ignoroval jsem to.
„Raději jí řikej Nora,“radil jsem mu. „I když Elsinóra je pěkně stupidní jméno pro čarodějnici, to musím uznat. Jednou mi vyprávěla, jak k tomu přišla. Její otec chtěl mít ze svý milovaný dcerušky princeznu, byl to takovej nemožnej venkovskej balík a tak jí dal tohle potrhlý jméno. Asi si myslel, že jí to pomůže a stane se z ní dáma.“
Na venkovského balíka tentokrát zareagovali nesouhlasným zamručením maníci s fešnýma stužkama.
„Ale no ták,“ ozval se hostinský. „Ještě není ani jedna po poledni. Zklidněte se chlapci. Přece vždycky začínáte až kolem pátý.“
Atmosféra se trochu uklidnila.
Bávil po mě hodil ironickej pohled a povídá: „No jo, já zapomněl, že ty se znáš s madame Elsinóra osobně. Zamlada jsem slýchával, že jí chodíš vytlačovat bradavice.“
Zareagoval jsem okamžitě. Můj poloprázdný korbel přistál na jeho nose a o malilinkatou chviličku později ho následovala má pěst. To mě trošku zchladilo, takže jsem hostinského požádal o další pivo a ať si pohne s tím obědem, sakra!
Bávil se zvedal ze země a mnul si svůj ošklivý frňák. Ukázal na mě.
„To nebylo špatný chlape, vážně nebylo. Ty ses v tom světě snad doopravdy něco naučil.“ Sedl si a dopil korbel jedním hltem. Houknul jsem tedy na hostinského: „Tak rovnou dvě, kamarád taky dopil.“
Otočil jsem se a zjistil, jakej jsem vůl. Mezi oči mi vletěla Bávilova pravička.

Když jsem se probral, celý můj vesmír se scvrkl  jen na  bolavý nos a úctyhodné množství rotujících hvězdiček. Kde to jsem? A kdo vlastně jsem?
Kdesi nade mnou z velké dálky zaznělo: „Vstávej kamaráde, nesmíš se zlobit. Chtěl jsem ti jenom oplatit laskavost. Ne tě zabít.“
Podařilo se mi sednout na lavici a do reality mě vrátil pohled na podmračeného hostinského s korbely v rukou.
„Tak mi už konečně pověz o Starý Couře,“ vysoukal jsem ze sebe a chopil se piva.
„Já myslel, že se jmenuje Elsinóra,“ dělal si srandu Bávil, ale okamžitě zmlkl, když jsem na něj vrhl vražedný pohled.
„Asi dva roky potom co jsi odešel, přestala chodit mezi lidi. Ti si mysleli, že snad umřela a samozřejmě jásali. Nejvíce šťastný brzy zjistili, že se mýlili. To jim třeba pozdechaly krávy, nešly obchody, nebo se slivovice zakalila a nebyla k pití. Tvoje matka ji tedy navštívila. Prej se má dobře, ale lidi se jí omrzeli a tak se vrhla na čarodějný bádání. Lidi z hradní stráže povídaj, že viděli z lesa, kde stojí ta její barabizna stoupat dým v červený, zelený a někdy dokonce i modrý barvě.“
„Třesky plesky. Beztak se ve službě vožrali. Však víš, jaký pán, takový kmán. Magie se přece dělá úplně jinak,“ řekl jsem přesvědčeně, ačkoliv jsem o tom, jak se vlastně taková magie dělá, neměl ani páru. V každém případě jsem si předsevzal, že za Norou zajdu.
„Mimochodem, jak jsi věděl, že dorazím právě dneska?“
„To právě Nora dala vědět tvojí matce, že dnes budeš obědvat v hostinci na rozcestí. A zatímco ona s Nedem všechno připravují k pořádný oslavě tvýho návratu, já jsem tě sem přišel vyhlížet a…“
„Jo vyhlížet!“ vpadl jsem mu do řeči. „Když jsem vešel, hleděl sis akorát svýho korbelu.“
„A dohlédnout na to,“ pokračoval Bávil ignorujíc mou poznámku, „ aby ses někde zbytečně nezdržel. Dáme ještě jedno a půjdem.“
Nakonec jsme si dali ještě dvě, protože jsme se začali bavit o ženách, pití a pití a ženách. Na chvíli jsme se tak zase stali dvěma šestnáctiletými pošuky, kteří koukají klíčovou dírkou u dvířek do selčiny komůrky a kradou z otcovy „tajné“ skrýše laciné víno.
 
 
  Chcete pokračování ?

Komentáře

Hanina, přidáno 12.4. 2005 21:29:11
Jasně.Ale piš zajmavější.
Scurra, přidáno 7.5. 2002 13:32:09
Samozřejmě!!!
Ruby, přidáno 2.5. 2002 22:02:28
Pěkné popisy, povedený rozjezd...
Jsem zvědavá, co bude dál...

Jméno: E-mail:

Komentář:

Upozorňovat na nové komentáře mailem?

Přepiš heslo   --> 


Informovat o nových komentářích k tomuto článku
E-mail:

Ohodnoťte tento článek na stupnici ?/10


1

2

3

4

5

6

7

8

9

10


Další články tohoto autora:

 

Nacházíte se na JCsoft's FANTASY Homepage - http://www.jcsoft.cz/fantasy/
Tuto stránku vytvořil Jan "Belcarnen" Čeřovský - Cerovsky@jcsoft.cz 

Optimalizováno pro Microsoft Internet Explorer 4.x (5.x) a rozlišení 1024x768x16/32bit
Jan Čeřovský (c) 2000 All rights reserved
Jakékoliv nalezené chyby ( špatné odkazy, chybějící obrázky, hrubky, ...) se nebojte nahlásit na můj e-mail.

TOPlist