New Page 1
Meroem syn Falna, pastýře, jež brázdí rozlehlé pláně Zelenostébla
pevně spjat se svým stádem, utíkal neb co mu síly dovolovaly. Svůj pohled
upnut pouze před sebe, hnán strachem, neodvažoval se pohlédnouti vpravo či
vlevo. Křiky přivál vítr k uším jeho, nerozuměl jim, věděl však,
že pro něho neznamenají nic dobrého. Skřeti mu byly stále v patách.
Jak mysliti si mohl, že útěkem do Černolesa zbaví se svých pronásledovatelů.
Skřeti nejspíše znalostí legend chlubiti se nemohli, nebo jim prostě
ukradené byly. Meroema zamrazilo za krkem to jak ruka strachu vztahovala své
odporné pařáty po něm. On však znalý legend byl, on věděl, že Černoles
temný jak noc je a ten kdo stoupivší svou nohou
na půdu jeho s úmysly ne čistými zle skončí. Křik pronásledovatelů
se blížil, jemu síly ubývaly, ale skřeti, zdá se hnáni touhou po krvi stále
stejným tempem ubírali se dále. Věděl, že běžecký souboj s nimi
vyhrát nemůže, stejně jako žádný jiný, bylo jich mnoho.
Co udělal? Co udělal otec jeho, že takový osud zasloužil si, vždyť
takové krásné jitro dnes bylo. Slunce vyšlo nad pahorky, jeho paprsky však
přinesli jen smrt do domu Falna pastýře královského, jež neváhal obětovat
život svůj jen aby syn pokusit o útěk se mohl. Myšlenku na otce utnul šíp,
který prořízl vzduch těsně kolem Meroemovy hlavy a zabodl se do stromu.
Pokusil se znovu nabrat rychlost, ale studnice jeho sil už prázdná byla. Přesto
běžel dál hnán pocitem, sebezáchovy. Ani nepřišlo mu divné, že už k uším
jeho vzduch žádné další zvuky nedonesl.
A tak utíkal Meroém syn Falna hlouběji do srdce Černolesa aniž by spatřil
jak pronásledovatelé
jeho v býlích plamenech smrt našli. Nová síla začala v něm proudit. Únava
ztrácela vládu nad tělem jeho. Skřety taky neviděl, ale pořád utíkal,
vlastně ani nevěděl proč stále utíká. Podivná síla nutila ho utíkat dál
a dál, běžel už několik hodin a únava vůbec dolehnout na něj nechtěla.
Konečně zastavil, před vchodem do jeskyně, jež tlamu šelmy připomínala
mu.
„Napij se synu statečného Falna ze studánky neb síly nabrati potřebuješ,“
zazněl podivný leč vlídný hlas. Meroem se rozhlédl, ale nikoho nespatřil,
pouze čirou studánku, která tu určitě před chvílí nebyla. Ponořil ruce
své do čisté vody a osvěžil se její vodou. Po té co utišil žízeň svou
usedl na pařez a rozplakal se. Plakal dlouho, protože vzpomínky na otce
dolehly náhle.
Když už se utišil uslyšel znovu ten podivný hlas: „Neplač více
Meroéme a vejdi do jeskyně, věř, že přijde chvíle, kdy se odvděčíš těm
co ti způsobily takovou bolest.“
Meorém byl trochu vyplašený, ale uposlechl výzvu a vešel do šera jeskyně.
Ušel sotva pár metrů, když se za ním jeskyně uzavřela a uvrhla ho do
temnoty. Meroém uskočil leknutím, že by jen další past do které svou
hloupostí se dostal?
Ozvěna k němu donesla další slova: „Jsem přítel jen jdi dál za
světlem, já nejsem ten kdo by ti chtěl způsobit další bolest.“
Temnotu narušilo světélko. Meroém neváhal ať pro něj osud přichystal
cokoliv jemu už to bylo jedno šel jen dál. Světlo se zvětšovalo, nabíralo
na intenzitě až úplně pohltilo temnotu kolem. Ocitl se v prostorné místnosti
plné regálů s knihami. Uprostřed seděl na dřevěné židli stařec.
Dlouhý vous jeho až k zemi spočíval, bílá róba jež halila jeho tělo
byla na mnoha místech zašita barevně nevkusnými záplatami. Sotva ho spatřil
rozzářil se na starcově vrásčité tváři úsměv.
„Vítám tě Meroéme v mém skromném příbytku,“ pronesl
stařec, „neobtěžuj se zbytečnými otázkami, raději naplň žaludek svůj.“ Stařec udělal gesto a na
stole kde pouze prach k vidění byl se náhle objevil tác s pečeným
kuřetem a korbel medoviny.
Meroém usedl a pustil se s chutí do jídla. „Jak víte jméno mé starče,“ zeptal se s poloplnou pusou utrhávajíc další kus z kuřete.
„Já znám spoustu věcí,“ odpověděl vyhýbavě stařec, „vím
co se dnes v údolí přihodilo, to já vedl kroky tvoje, když do Černolesa
vstoupiti si se rozhodl.“
„Smím znát vaše ctěné jméno?“
„Pravé jméno mé příliš dlouhé je na to abys zapamatovati si ho mohl.
Ale říkati mi můžeš Herom strážce Černolesa, ten jemuž osud seslal tebe.“
„Mě,“ podivil se Meroém, jak bych já vám mohl užitečný býti?
„Čas se naplnil Meroéme, můj život už příliš dlouho trval potřebuji
najít někoho komu bych předati mohl svoji sílu a moudrost jinak v zapomnění
upadnu.“
„Proč zrovna já,“ podivil se Meroém.
„Protože tys jediný kdo do Černolesa po dlouhé době vstoupiti se odvážil
a jehož srdce zkaženo není.“ „A teď mi pověz Meroéme jsi ochotný stát
se mým následovníkem, jsi připraven nést na svých bedrech vědomosti
Vyvolených?“
„Jsem připraven pokud získanou sílu budu moci k pomstě využít,“
odpověděl rozhodně Meroém.
„K pomstě ji použít můžeš, ale běda jestli by se ti zachtělo
zlé věci podnikat. Vidím ti do duše, je čistá, nenech se zaslepit touhou
po pomstě, pamatuj, že i v zlé duši je kousek dobra.“
Meroém přikývl: „Jsem připraven, nechť se osud naplní.“
„Přistup ke mně synu Falna,“ pobídl ho stařec, „spojíme své duše
v jednu.“
Meroém poslechl, věděl, že osud mu dal šanci, šanci napravit to
co způsobili skřeti otci jeho. Stařec vstal, rukama sevřel Meroémovu hlavu
a začal odříkávat podivná slova. Místnost naplnilo bílé světlo.
Meroém zavřel oči své, přesto však viděl. Viděl tváře, spousty tváří,
jež neznámé byly mu. Viděl moře, řeky, potůčky, země, které oko jeho
dosud nepoznalo, přesto je znal, znal je všechny...
Tak se stalo, že Meroém syn Falna pastýře následovníkem Vyvoleného se
stal. Bylo již odpoledne, když Meroém opustil stín Černolesa. Nebyl to ten
samý Meroém co dříve býval. Legendy budou přepsány a nové napsány, neboť
on je Meroém Vyvolený, strážce Černolesa.........
|