 |
 |
 |
Autor: Thingol, přidáno: 20.3. 2002 22:21:00
|
Pelin byl sedlák. Žil v malé vesnici nedaleko města Nardenu. Dalo by se říci, že vedl celkem spokojený život. Bydlel se svou ženou na nevelkém statku a patřil mu slušný kus pole. Celý den pracoval na poli, ale k večeru nebýval znavený jako ostatní sedláci. Dokázal vždy vymyslet něco, čím si práci zjednodušil, a tak si večer mohl vychutnávat procházky po kraji. Sedlákem se stal, protože k jinému povolání nedostal příležitost. Jeho rodina tak žila po mnoho generací a on jen pokračoval v tradici. V nitru ale cítil, že by rád v životě dokázal víc, než jen pěstovat obilí a chovat skot.
Žil také v poměrně pohnuté době. Všechno začalo před třiceti lety, když zemřel starý král a jeho dva synové – dvojčata začali soupeřit o trůn. Fyzicky možná vypadali stejně, ale tam jejich podoba končila. První byl namyšlený, sobecký a panovačný, druhý byl přesným opakem. Po několik měsících dohadování a zastrašování se stalo něco, co ovlivnilo život všech obyvatel království na mnoho let dopředu. První princ dal zavraždit svého bratra a sám se zmocnil trůnu. Začal velké zbrojení a vyhlásil válku okolním zemím. Podmaňoval si divoké kmeny žijící v dalekých stepích, dobýval nová území. I obyvatele vlastní země však řídil vojenskou silou. Pátého roku své vlády se král vypravil na velké tažení. Mnoho rolníků a řemeslníků povolal do armády a vydal se pro válečnou kořist do dalekých krajů. V království však mezitím nastala velká bída a hlad. Málokdo zbyl, aby mohl obdělávat pole, a k tomu se přidala velká sucha. Po tři roky byl král pryč a po tři roky jeho země hladověla a nemoci se šířily. Když se král vrátil, z jeho armády zbyly jen trosky. Věděl, že musí něco rychle udělat, jinak by ztratil moc a kontrolu nad lidmi v království. Tehdy učinil nejhrůznější čin svého života. Po staletí žili elfové společně s lidmi v míru a přátelství a obě pokolení z toho měla prospěch. Elfové však málokdy obývali lidská města a vesnice a raději budovali svá sídla v lesích stranou od rušného života. I když přišla velká sucha, dokázali elfové díky svým znalostem vypěstovat dost potravin a nasytit svůj lid, mnohdy ještě pomáhali lidem a dávali jim část své úrody. Král však neměl elfy rád. Odmítali dobrovolně vstoupit do jeho armády a viděl v nich potenciální odpůrce své diktatury. Jakmile se vrátil z tažení, došlo mu, že právě na ně může svalit vinu za všechny útrapy. Chodil ulicemi měst, rozhazoval zlaťáky a kázal lži. ”Podívejte se na ně! Oni si žijí v blahobytu a my strádáme. Proč oni mají úrodu a my jen suchá pole? To oni jsou příčinou našich útrap. Jejich kouzla, která nás mají oklamat a okrást o to co nám patří. Říká se, že jejich druidi umí vyvolat déšť. Nejsou to však náhodou oni, kdo zapříčinili sucho?!” Podobnými kázáními strhl dav na svou stranu. Měl dar, že lidé jeho slovům naslouchali, a když je slyšeli neustále dokola, začali jim i věřit. Události dostaly rychlý spád. Téměř všichni jakoby najednou zapomněli na staré přátelství s elfy a viděli v nich nepřátele. Královi muži začali přepadat elfí usedlosti v celém království a brali co se dalo. Elfů bylo příliš málo na to, aby se mohli účinně bránit. Ti z nich, kteří žili ve městech, byli zatýkáni a popravováni, z těch co utekli se stali psanci. Putovali ve strachu od města k městu a hledali nějakou obživu. Jiní utekli a ukrývali se v lesích. Královi vojáci je však pronásledovali všude. Nedělali žádné rozdíly a bez rozmyslu vraždili i lidi, kteří elfům pomáhali. Díky tomu se taková pomoc stala velmi vzácnou… Pelin vstal brzy ráno. Došel do kuchyně a napil se z krajáče mléka stojícího na troubě. Potom vyšel ven a začal každodenní pracovní rutinu. Zašel do chléva nakrmit kravky a prasata. Když chtěl odklidit hnůj, zjistil, že vidle minulý večer uklidil do stodoly, a tak se pro ně vydal. Otevřel staré skřípající dveře a vešel dovnitř. Vidle stály opřené o stěnu po jeho pravé ruce, ale Pelina upoutalo něco jiného. Opodál ležela na slámě schoulená postava zabalená v roztrhaném a špinavém plášti. Pelin sebral vidle a vydal se směrem k ležícímu neznámému. ”Co tu děláš, vandráku?!,” zvolal silným hlasem. ”Mazej z mojí stodoly!” Na to se postava probudila a rychle se otočila směrem na něj. Pelin se na chvíli zarazil. Uviděl obličej mladé elfky. Měla černé vlasy a její tmavě modré oči se horečnatě leskly. Byla neskutečně vyhublá. Lícní kosti měla vystouplé a ruce vykukující z pod pláště vypadaly jako kosti potažené kůží. Jak si však později uvědomil, byla i tak poměrně krásná. ”Co tu děláš?” zopakoval Pelin už měně důrazně. Elfka se na něj podívala upřeným pohledem. ”Proč mi to děláte?! Co jsem komu udělala?!” Její hlas měl zvláštní přízvuk. Ještě ani nedomluvila a prudce máchla rukou po hrábích ležících asi metr od ní. Než stačil Pelin zareagovat, elfka se ohnala hráběmi po jeho nohou a on spadl na záda. V následujícím momentě mu klečela na prsou s nožem na jeho krku. ”Jídlo! Rozumíš?! Potřebuji jídlo!” soukala ze sebe chraptivým hlasem. ”Jo…jo!” křičel nechápající Pelin. ”Dám ti klidně jídlo, jen mě nezařízni, vždyť jsem ti nic neudělal.” ”Ne? Neudělal?! To vy jste ze mě udělali tohle,” odpověděla okamžitě elfka. Pelinovi začínalo docházet, co se vlastně stalo. O elfy se nikdy příliš nezajímal, ale to co se dělo v posledních letech se mu nelíbilo. Jako jeden z mála nevěřil lžím králových lidí a nešlo mu do hlavy, proč by elfové měli být tak zlí, jak se říkalo. Nyní, s nožem na krku, nebyl daleko od změny názoru. ”Jakto my? Já jsem se v životě na elfa ani křivě nepodíval. Ale pokud jste všich…” ”Co?! Jací jsme?!” přerušila ho výkřikem elfka a trochu přitlačila na nůž. ”Já jen chtěl…” koktal Pelin. ”Podívej se mi do očí!” řekla chvějícím se hlasem elfka. Pelin nechápal, co tím sleduje. ”No tak! Podívej se mi do očí!” zopakovala svou výzvu a ještě více přitlačila na nůž. Pelin neměl příliš na výběr. Po jeho krku už stékala na zem stružka krve. Z pohledu jejích očí byl úplně zhypnotizován. Bylo v nich něco, co před tím nikdy nespatřil. Za chvíli cítil, jak elfka dala pryč nůž z jeho krku. Kdyby se v té chvíli vzepřel, dokázal by ji ze sebe shodit. On to ale neudělal. ”Možná máš pravdu,” řekla elfka. ”Přestože jsi jedním z nich, v tvých očích není nenávist a zloba.” ”Jo jo, já ti to říkal,” odpověděl nervózně Pelin. ”Teď mi přines jídlo. Nějaké jídlo, rozumíš!?” řekla o poznání klidněji elfka a slezla z ležícího sedláka. Ihned se však postavila do střehu a nuž stále držela v ruce. Byla zřejmě velmi zeslábla, protože se celá třásla. ”Nepokoušej se někoho zavolat. Je ti to jasné?!” Pelin se postavil a rukávem košile si setřel krev z krku. ”Neboj se. Přinesu ti nějaké jídlo, hlavně nedělej moc velký kravál, jestli opravdu nechceš aby sem přišel někdo jiný.” ”Neboj se, že nevím, co je potřeba dělat,” odpověděla elfka. Pelin odešel ze stodoly a rychle zamířil do stavení. Jeho žena ještě spala, takže se vyhnul otázkám na krvavou šmouhu na krku. Vzal bochník chleba a zbytek mléka a hned se vrátil do stodoly. Elfka seděla na zemi a ostražitě se rozhlížela kolem sebe. ”Díky,” řekla tiše, když vešel dovnitř. Pelin před ní položil hrnek a bochník a z kapsy vyndal nůž. ”Nerad bych, aby byl ten chleba od krve,” řekl s pokusem o vtip. Elfka se nejprve hltavě napila a pak obratně ukrojila velký krajíc chleba. Spořádala ho během chvilky a začala krájet další. ”Promiň že jsem na tebe skočila, ale kdybys zažil to co já, jednal by jsi stejně.” Pelin se najednou cítil rozpačitě. Měl dobrý pocit, že mohl někomu pomoci. Teprve teď si začal uvědomovat, jak hrozný může být život elfů v neustálém boji o přežití. Uvědomoval si také, že se právě dopustil věci, za kterou král vypsal trest smrti. ”To je v pořádku… už je to dobré,” odvětil Pelin. Při pomyšlení na královy vojáky ho zamrazilo v zádech. Přesto by nedokázal odepřít pomoc té ubohé dívce sedící před ním. ”Můžeš mi říct jak jsi se sem dostala?” ”Všechno mi už splývá v jeden velký útěk a schovávání,” řekla smutným hlasem. ”Před dvěma… nebo třemi… dny jsem usnula v mezi na kraji lesa. Byla jsem příliš unavená a tak jsem se neprobudila, když kolem skupinka chlapců hnala dobytek na pastvu. Jeden mě uviděl a začal hned řvát: ”Elf! Zloděj! Chyťte ho!” Všichni se na mě vrhli. Než jsem se zvedla, začali do mě kopat a jeden z nich mě dokonce švihnul bičem, kterým popoháněl dobytek. Podařilo se mi ale vyskočit a protlouct se z jejich chumlu ven. Pak jsem jen utíkala lesem dál a dál, pořád pryč.” Pelin viděl, jak z jejích velkých modrých očí stékají slzy. ”Doběhla jsem do jedné vesnice,” pokračovala elfka. ”Prosila jsem o nějaké jídlo, ale tam na mě jen poštvali psa. Znovu jsem utekla do lesa. Hledala jsem nějaké plody, ale v tuhle dobu už skoro nic neroste. Já… už ani nevím kdy jsem naposledy jedla.” ”Tady se můžeš najíst do sytosti,” řekl soucitně Pelin. ”Omlouvám se, že jsem sem vlezla ale byla jsem už tak unavená, že jsem nemohla jít dál. Už mi bylo jedno koho na mě poštvou.” Pelin byl jejím příběhem silně pohnutý. ”Tady jsi v bezpečí,” řekl tiše. ”Můžu se zeptat, jak se jmenuješ? Já jsem Pelin,” dodal sedlák. Elfka se neznatelně usmála. ”Mě říkají Narian.” Potom chvíli seděli potichu. Narian snědla další dva krajíce a trochu si poposedla. Při tom si Pelin všiml, že má pravou nohavici zbarvenou od krve. ”Nepotřebuješ ošetřit?” zeptal se starostlivě. ”Co se ti stalo?” Narian s sebou poplašeně cukla. ”Neboj se, jen ti chci pomoct,” uklidňoval ji Pelin. Elfka si s trochu znechuceným výrazem vyhrnula nohavici. Na jejím vyhublém lýtku byly patrné hluboké a krvavé otisky zubů. ”Už i ty nebohé psy do toho tahají, když nemají odvahu se mě postavit sami,” procedila skrz zuby. Sedlák se nad ní sehnul. ”Přinesu vodu a něco na obvázání. Mohlo by ti to začít hnisat.” ”Dovedla bych si to ošetřit sama… kdybych nemusela neustále utíkat,” řekla Narian a bylo vidět, že normálně by byla příliš hrdá na to, aby o sebe nechala takhle pečovat. ”Přines mi horkou vodu, prosím,” dodala potom. Pelin odešel ze stodoly a za pár minut se vrátil s hrncem plným horké vody a několika bílými šátky. ”Díky,” řekla Narian a odkudsi vytáhla malý sáček stažený stříbrnou stužkou. Roztáhla ho a obsah vysypala do hrnce. Po kouřící hladině plavaly nadrcené sušené lístky a květy. ”Nějaké bylinky?” optal se Pelin. Narian jen kývla hlavou a namočila do vody jeden ze šátků. Potom ho vyždímala a začala si s ním otírat ránu. Bylinky vydávaly zvláštní vůni. Když si elfka zranění omyla, vzala druhý šátek a nohu si ovázala. ”Teď už budu v pořádku,” řekla Narian. ”Chápu že se vystavuješ nebezpečí, když tu jsem, ale celou dnešní noc jsem nespala protože sem jsem přišla až po svítání. Nechci už po tobě nic jiného, než abys mě tu nechal přespat do večera. Potřebuji nabrat sílu na další putování. Po setmění odejdu.” ”Ale jistě,” řekl Pelin. ”Lehni si někam dozadu na seno, večer ti zase přinesu něco k jídlu.” ”Díky,” odvětila tiše elfka. Druhý den se Pelin vypravil na dřevo do lesa. Jel s vozem taženým dvěma koňmi, aby přivezl nějaké zásoby na zimu. Podzim byl v plném proudu a mrazy už klepaly na dveře. Pracoval celý den a na večer vyrazil s plným vozem k domovu. Cestou myslel na události předešlého dne. Zajímalo ho kam asi Narian šla. Bylo mu líto, že musí žít tak jak žije a měl pocit, že by s tím něco měl udělat. Zároveň se ale cítil úplně bezmocný proti králově diktatuře. V hlavě se mu vybavila elfčina poslední slova, když večer odcházela do tmy. ”Buď s bohem příteli. Elfové nikdy nezapomínají.” Také mu bylo trochu líto své ženy. Když se dozvěděla, koho mají ve stodole, byla chudák vyděšená, že z toho budou problémy. Uklidňoval ji, že Narian nikdo cizí neviděl a že se nemá čeho bát. Když se přiblížil k vesnici, uviděl stoupat vzhůru velký sloup černého kouře. Popohnal koně, aby se dozvěděl, co se děje. Ze strany z které přijížděl zakrýval vesnici kopec, takže až do poslední chvíle neviděl, odkud se kouř bere. O to horší pohled se mu naskytl, když kopec objel. Ze všech stavení zbyly jen ohořelé trosky. Všude kolem leželi mrtví vesničané a mezi nimi splašeně pobíhalo několik slepic. Pelin nevěřil svým očím. Sesedl z kozlíku a nehybně zíral na tu pohromu. Najednou si všiml, že k němu kráčí stará kořenářka s ovázanou hlavou a několik dalších vesničanů. ”Co se stalo?” křičel nechápavě Pelin. ”Královi vojáci,” odvětila kořenářka. ”Kovář vás udal ráno ve městě. Máte štěstí, že jste byl pryč. Většinu lidí zabili nebo odvedli.” ”Ale, jak jste to dozvěděli?!” ”Vaše žena se ráno prořekla. Já jsem to ale říkala už dávno. Není radno si začínat s elfy! Takhle to pak končí. Kam teď složíme hlavu?” Pelin nevěděl, co odpovědět. ”Měl jsi ji hned vyhnat!” přidal se jeden muž z hloučku vesničanů. ”Takovéhle přítelíčkování s elfy ti trpět nebudeme !” ”Správně! To on to všechno způsobil!” křičeli ostatní. ”On a ti elfové. Ať si za nimi táhne, když jsou mi milejší. Kdo nám teď vrátí naše domovy?!” Jeden z mužů vzal do ruky vidle a zvedl je ve výhružném gestu. Pelin se dlouho nerozmýšlel, otočil vůz a odjel pryč. Jel po cestě směrem od civilizace do hlubokých lesů. Jel celou noc. Ráno dorazil do malé vesnice na břehu velkého jezera. Podařilo se mu tam vyměnit vůz a jednoho koně za zásoby jídla a věci na táboření v přírodě. Sám přesně netušil, kam chce jet, ale v hloubi duše ho něco táhlo stále dál a dál do pustých krajů na okraji království. Cítil, že jeho život je nyní spjat s elfy. a tak doufal, že stále ještě žijí někde v nejhlubších lesích a že všichni neskončili jako potulní žebráci. Stále musel myslet na hrůzy, které se staly ve vesnici, ale nikdy nelitoval toho, že pomohl Narian. Cosi mu říkalo, že to nebyla jeho vina. Ani její vina. Putoval dlouho a zima pomalu přicházela. V noci musel rozdělávat oheň, aby se zahřál a jídlo mu začínalo docházet. Jednoho dne vyjel na velký kopec a rozhlížel se po krajině. V dálce viděl pár vesnic, ale všude jinde se táhly jen lesy. Na cestě pod kopcem spatřil cosi tmavého. Po chvíli si byl jistý, že se to pohybuje. Dole jela na koních jednotka králových vojáků. Pelina napadlo, že by klidně mohli jít po něm. Vlastně se to zdálo být docela jisté. Kam jinam by ve zdejším kraji jeli. Nejprve mu nešlo do hlavy, jak ho mohli najít, ale pak si uvědomil, že se vůbec nesnažil mást své stopy. Všechna ohniště po táboření nechával nezakrytá a jeho statný kůň stavěný spíš na tažení nákladu za sebou zanechával zřetelné stopy i na suché cestě. Dlouho se nerozmýšlel a vyrazil pryč. Od té doby se často ohlížel dozadu a v noci spal mnohem méně, aby mohl časně vyrazit. Neustále ho svíral neodbytný pocit, že už musí být jen kousek za ním. Takhle to šlo po čtyři dny. Pátého dne se brzy dopoledne dostal do mělkého údolí mezi dvěma kopci. Všude kolem rostly duby a buky a pod nimi uschlá tráva a husté křoviny. Jeho kůň si jen ztěží hledal cestu a tak postupoval pomalu. Najednou za sebou uslyšel dusot koní. Otočil se. Lesem se na něj rychle řítilo asi deset mužů na koních. Pelin vyrazil prudce vpřed. Na koni se prodíral hustým podrostem a větve ho šlehaly přes obličej. Slyšel jak se jeho pronásledovatelé neustále blíží. Jeho kůň však nebyl dost rychlý, a tak čekal, že ho každou chvíli doženou. Náhle se před ním otevřela velká paseka, porostlá na tu dobu překvapivě zelenou trávou. Pelin pobídl koně a namířil si to šikmo přes paseku. Nedostal se ani do půlky, když za ním z lesa vyjeli vojáci. V ten samý moment vyskočilo z křovin na protější straně asi dvacet postav v pláštích barvy spadaného listí. Všechny držely v rukou napnuté dlouhé luky. Kolem Pelina prolétl déšť šípů. Ohlédl se. Šípy neminuly svůj cíl. Vojáci za ním padali z koní na zem. Otočil se zpět na podivné postavy. Poznal, že to jsou elfové. Než stačil cokoli udělat, ucítil prudkou bolest. Do ramene ho zasáhla malá šipka. Okamžitě usnul a spadl z koně na zem. Když se probral, ležel v jakési malé jeskyni na velkém pytli vycpaném slámou. Východ z jeskyně byl zahrazen dřevěnou mříží. Pelin se zvedl a zkusil s ní trochu zalomcovat. Nepohnula se však ani o kousek. Vztekle do ní kopl a rozhlédl se kolem sebe. Jeskyně byla asi pět metrů dlouhá a tři široká. Venku viděl hustý les a z dálky k němu doléhal hukot padající vody. Sedl si na pytel a chvíli jen tak bezradně zíral do skály před sebou. Všechny věci mu jeho věznitelé odebrali. Na zemi stál jen džbán s vodou a malý bochník hrubozrnného chleba. Cítil se docela hladový a tak ho půlku snědl. Večer toho dne přišli k Pelinově cele dva elfové s dlouhými oštěpy. Mluvili řečí kterou neznal a jemu buďto nerozuměli, nebo předstírali, že nerozumí. Snažil se jim vše vysvětlit, ale oni nijak nereagovali. Otevřeli mříž a vyvedli ho ven. Tam mu spoutali ruce a tupými konci svých ošťepů ho pobídli k chůzi. Šli pomalým krokem po úzké lesní pěšině. Pelin chvíli přemítal, zda se má pokusit o útěk, ale hned to zavrhnul. Elfové byli nepochybně dost zruční na to, aby ho oštěpy ihned přišpendlili k zemi, kdyby se o něco pokusil. Zanedlouho došli na velké otevřené prostranství. Na jednu stranu se z něj zvedala vysoká skalní stěna, z které stékal vodopád do tůňky dole. Zbytek prostranství byl lemován obrovskými duby s rozložitými korunami. Pelin si všiml, že ve větvích stromů stojí malé dřevěné chatrče. Nedaleko tůňky seděl pod baldachýnem starý elf oblečený v zeleném a kolem něj stálo ve velkém kruhu mnoho dalších elfů. Stráže ho vedly tím směrem. Když došli až před starého elfa přinutili ho pokleknout. “Vstoupil jsi na naše území a za to je trest smrti,” řekl silným hlasem elf. “Co jsi zde pohledával?” “Utíkal jsem před královými vojáky, já jsem nevěděl, že je to vaše území!” odpověděl zoufale Pelin. V davu kolem se ozval hukot. “Nevěřte mu, je to jeden z nich. Dobře víme, jak jsou lidé proradní!” vykřikl někdo. “Co nám na to řekneš?” zeptal se starý elf. “Královi vojáci vypálili mojí vesnici. Já jsem před nimi prchal.” Elf se tvářil nedůvěřivě. “A jak nám to chceš dokázat?” “Měl jsem snad u sebe nějaké zbraně? Jezdí snad vojáci na tažných koních? Já jsem jen obyčejný sedlák.” “Beztak je to člověk. Jeden z našich utiskovatelů. Nemějte s ním slitování!” ozvalo se zase z davu. Starý elf se zamračil. “Náš zákon je jasný. Žádný cizinec, který se dostane na naše území nesmí odejít živý. Mohl by nás vyzradit. Shoďte ho ze skály!” Pelina uchopili tři vojáci a začali ho táhnout směrem ke skále nad tůňkou. Odtamtud vedly až nahoru točité dřevěné schody. “Já jsem zachránil jednu z vašeho lidu!” křičel Pelin. “Hladověla a byla raněná. Kvůli tomu zničili naší vesnici.” Elfové kolem začali vzrušeně debatovat. Stráže táhly Pelina dál. “Narian! Narian! Takhle se elfové oplácejí za pomoc?! Vlastní lidé mě vyhnali za to, že jsem ti pomohl a tvoji se nyní zachovají ještě hůř? Jak nás chcete nazývat utlačovateli, když se bude chovat stejně?!” Hluk kolem ještě zesílil, ale nikdo nepromluvil nahlas. “Narian! Narian slyšíš mě?!” řval Pelin zoufale nejsilněji jak mohl. Z davu kolem starého vůdce elfů vystoupila drobná postava. „Ten člověk má pravdu,“ řekla Narian. „Bez něj bych se za vámi nedostala.” „Přiveďte ho zpátky,“ nařídil strážím starý elf. „Pokud je to skutečně pravda, jedná se o výjimečnou věc.“ „On má pravdu,“ pokračovala Narian. „Zlo plodí jen další zlo a zabíjením naší svobodu nezískáme. Zvláště ne, pokud naší rukou budou umírat nevinní lidé. Potom se nechováme o nic lépe než oni.“ „A možná že zlé činy lidí může napravit zase jen člověk,“ ozval se Pelin. „Já jsem přišel o svůj domov a nemám kam jít, ale pokud dostanu možnost žít s vámi, budu vždy bojovat za vaší svobodu, protože ta je i svobodou naší. Všichni jsme našimi osudy spjati dohromady.“ Starý elf se dlouze zamyslel. „Máš štěstí, člověče, že Narian našla náš poslední úkryt dříve než ty. A nyní se ptám tebe dcero Nierova. Zaručíš se přede všemi za tohoto člověka? Pokud jsou jeho sliby falešné a zradí nás, budeš připravena za to sama nést zodpovědnost?“ Narian se nejprve podívala na Pelina a pak se otočila na sedícího starce. „Ano. Zaručím se za něj. V jeho očích není zloba ani nenávist, ale pokud se i přes to pletu, nechť aspoň vidí, že se dokážeme spravedlivě odvděčit.“ „Budiž tedy po tvém,“ řekl starý elf. Pelin potom žil mezi v elfy v jejich ukrytu v lesích. V mnohém jim pomáhal a oni ho zase učili, jak žít v divoké přírodě. Zasvětili ho také do umění boje s mečem a lukostřelby. Pelin byl žákem dychtivým naučit se vždy něco nového, a tak zanedlouho dosahoval úrovně svých učitelů. Na jaře se přidal do skupinky elfů hlídkujících v lesích kolem. V té době král vyslal nové jednotky do té oblastí, protože z vojáků pronásledujících Pelina se nikdo nevrátil. Hlídkující elfové královy vojáky přepadali, aby nikdo z nich nemohl vyzradit, kde se nachází jejich tajný úkryt. Tehdy Pelin za své činy získal mezi elfy mnoho uznání a respektu. Se svým mečem se stal nepřekonatelným protivníkem a dokázal si poradit i s mnoha soupeři najednou. Později začal se svolením vůdce elfů jezdit sám po okolních krajích. Jezdil po vesnicích a pomáhal jejich obyvatelů v těžkých chvílích. Jelikož také nebyl skoupý na slovo, kázal vesničanům, jak se věci doopravdy mají a vyzíval je, aby zapomněli na nevraživost vůči elfům. Mnoho lidí se přidalo na jeho stranu a v pohraničí se začala rozvíjet odbojová organizace proti králově diktatuře. Také hledal v širých krajích ukrývající se potulné elfy, jako byla Narian, a pomáhal jim dostat se ke svým rodným. To mělo pochopitelně za následek stále častější útoky na vesnice. Pelin však za pomoci elfů vycvičil mnohé vesničany v boji, a tak se už nestávali snadnou kořistí rabujících vojáků. Sám také vždy přijel na pomoc na svém bílém koni. Jeho bojový pokřik se nesl krajem jako zvuk obrovské trubky a královým vojákům při něm v živách tuhla krev. Z takových bitev se pak vrátil málokdo, kdy by mohl královi nahlásit, co se stalo. Mezi lidmi se Pelinovi začalo říkat ‚Meč pomsty‘, protože právě s mečem dokázal největší divy. Po bitvě vždy odjel, ale nikdy se nikdo z lidí nedozvěděl kam. Tak to šlo po několik let. Pelin získal pro svou věc velkou část království a roztroušeným a v bídě žijícím elfům se konečně podařilo sjednotit. Centem odporu se stalo město Narden, ležící poblíž vesnice, v níž Pelin žil. Po dlouhou dobu se jeho obyvatelům žilo poměrně klidně, protože královské jednotky se ho bály napadnout. Jakmile však král zjistil, že ztrácí kontrolu nad situací a rebelové ovládají velkou část jeho země, dal svolat celou svou armádu, která také částečně kontrolovala nově dobytá území v dalekých krajích a začal se zbrojit na válku proti Nardenu. Udělal to velmi rychle, a tak varovná zpráva dorazila k elfům do lesů až když na Narden pochodovaly tisíce ozbrojenců. Pelin neváhal a rychle dal dohromady jednotku nejlepších bojovníků mezi elfy a chystal se vyrazit Nardenu na pomoc. K odjezdu se připravili brzy ráno, dříve než se slunce vyhouplo nad obzor. Vzduch byl velmi studený a srdce válečníků těžká. Všichni cítili, že je čeká velké bitva. Pelin seděl na svém běloušovi vpředu hluboce zadumán. Ostatní elfové většinou ještě spali a málokdo přišel bojovníky vyprovodit. Před Pelinova koně tehdy přišla postava zabalená v plášti. Byla to Narian. „Přišla jsem se tebou rozloučit, Peline,“ řekla potichu. „Díky Narian. Snad bude štěstí na naší straně, protože tuším, že se budou dít velké věci. Kdysi jsem říkal, že pouze válčením svobodu nevybudeme, ale bohužel bez válčení také ne. Alespoň ne teď.“ „Musím říct, že jsem v tobě přeci jen spletla,“ elfka se trochu pousmála, “protože jsi dokázal mnohem více, než kdokoli z nás doufal.“ Pelin slezl z koně a sundal si přilbu. „Snažil jsem se dělat to nejlepší a jsem rád, že to bylo prospěšné. Když jsem byl ještě sedlákem, často mě napadalo, že bych měl v životě dokázat víc. Nyní vidím, že snažení se blíží k naplnění a snad je to tak dobře.“ Narian políbila Pelina na čelo. „Nashledanou, příteli. A jak jsem ti před lety říkala - elfové nikdy nezapomínají.“ Nato Pelin znovu nasedl a zavelel k odjezdu. Narden byl už téměř obklíčený, když elfové dorazili na pomoc. Obyvatelé města stáli na hradbách a zoufale pozorovali dění okolo. Jakmile však zazněly elfí trubky na nedalekém kopci, všichni jakoby pookřáli a vzdorovitě pozvedli zbraně proti králově armádě. Město nebylo příliš dobře opevněno, a tak se oblehatelům brzy podařilo vyrazit hlavní bránu. Před ní se potom rozpoutal nejkrutější boj. Mnoho králových vojáků se však nacházelo i všude kolem města. Pelin s elfy se rozjel z kopce dolů přímo k městské bráně. Několik prvních řad nepřátel před nimi v hrůze ustoupilo, protože se přihnali jako blesk z čistého nebe. Už se zdálo, že se jim podaří královy vojáky od brány vytlačit a spojit se s bojovníky ve městě ke společnému útoku. V tom však královy jednotky čekající v záloze vyrazily vpřed a zahradili zezadu cestu, kterou elfové prorazili. Jejich druzi vpředu u brány dostali také čerstvé posily. Pelinovi se tak nepodařilo dostat se do města a zůstal se svými věrnými obklíčen mnohonásobnou přesilou. U brány měli zatím co dělat, aby udrželi královy muže venku z města, a tudíž nemohli pomoci. Elfové v čele Pelinem bojovali statečně, ale pomalu jim docházely síly. Museli čelit útokům ze všech stran a neměli kam ustoupit. Nedaleko od města tehdy stál na malé vyvýšenině sám král obklopený svou osobní gardou a pozoroval probíhající bitvu. Pelin se na chvíli zastavil v boji a rozhlédl se kolem. Viděl, že králových mužů je mnohonásobně víc a že jejich šance na vítězství nejsou velké. Uvědomoval si, že boj který vedl po mnoho let se nyní blíží ke svému konci a pokud by toho dne prohrál, všechno by bylo ztraceno. Všechna ta vynaložená snaha a utrpení mnoha lidí a elfů by se ukázala jako zbytečná. Nemohl se dlouho rozmýšlet. Povstal v třmenech a mocným hlasem zvolal: „Bojujte přátelé! Bojujte za svobodu!“ Všichni ho slyšeli i přes bitevní vřavu a na malý okamžik se zastavili. Potom Pelin pobídl svého koně a rozjel se tryskem přímo mezi královy vojáky. Mnoho z nich se vrhlo na zem, jiní zahynuli pod kopyty bělouše. Přesto koně za chvíli probodali kopími a meči a ten padl k zemi. Pelin však rychle vstal a prodíral si cestu dál. Jeho zářivý meč svištěl vzduchem ze strany na stranu a nikdo se mu nedokázal postavit. Probil se skrz všechny vojáky, kterými byl obklíčen a dostal se až na otevřené travnaté prostranství před městem. Dvě stě kroku před ním stál pod baldachýnem král. Pelin se rozeběhl proti němu. Kdokoli se ho pokusil zastavit, padl mrtev k zemi. Když ho spatřili královi strážci, natáhli dopředu svá kopí a vytvořili živou zeď. Pelin se s křikem řítil přímo na ně. Potom se odrazil a mocným skokem se vznesl nad jejich kopí. Se štítem pod sebou dopadl na zeď strážců jako obrovské kladivo. Tři z nich upadli na zem a Pelin měl cestu volnou. Druhým skokem se dostal až před krále a propíchl ho svým mečem. V jeho tváři zůstal zmražen výraz překvapení a hrůzy. Ostatní strážcové však dlouho neváhali a otočili svá kopí proti Pelinovi. Byl jimi beznadějně obklíčen. Než skonal rozlehl se jeho hlas ještě jednou nad celým bojištěm. „Za elfy! Za svobodu!“ zvolal a sesunul se probodán k zemi. Vidouce mrtvého krále, propadli mnozí z jeho vojáků panice. Najednou neměli za koho bojovat. Nevěděli proč bojovat, protože nešli za svým cílem jako jejich protivníci, ale pouze poslouchali rozkazy diktátora. Mnoho se jich rozprchlo, jiní se vzdali, ostatní byli pobiti. Elfové a lidé ve městě jakoby najednou dostali novou sílu a vítězství se přiklonilo na jejich stranu. Po bitvě byl zvolen nový král z řad povstalců. Byl vydán zákon zakazující jakoukoli rasovou diskriminaci a věci se začaly pomalu vracet do normálu. Trvalo však podstatně dlouho, než se zhojily rány napáchané v duších elfů i lidí a než všichni zapomněli na zlobu a nenávist, vlastnosti tak typické pro předcházející pohnutou dobu. Na místě, kde Pelin zemřel, byla vztyčena velká mohyla s kamennou deskou, do které byl vyryt jeho příběh. Jednoho večera přišla k mohyle mladá elfka. Položila na její vrchol věnec z květin a zašeptala: „Nikdy nezapomeneme, Peline… Za svobodu.“ |
Komentáře
| Gwairen, přidáno 14.7. 2002 12:46:23 |
| Doufám, milý Thingole, že se na mne neurazíš, když Ti upřímně řeknu svůj názor. Nemyslím to nijak zle a nic proti Tobě nemám, a myslím, že pochopíš trochu kritiky. Abych skutečně řekla pravdu... Tenhle příběh se mi ani trochu nelíbí. Vlastně se mi zdá být z těch Tvých nejhorší... Promiň, chci být upřímná. Je to řekla bych naprostá kopie amerického akčňáku, která je naivní, nedává smysl, nemožná. Ty bys mohl udělat a napsat něco mnohem lepšího. Pelin a Narian jsou pod Tvou úroveň. Ale není to špatný příběh, ne! Jen jsi... trochu šlápl vedle. Opravdu je mi líto, jestli se budeš zlobit... |
| gail, přidáno 13.7. 2002 21:58:11 |
| Půs0bivé, Pelin ani tr0chu nelit0val své ženy? Tr0chu mi t0 tam chyběl0. |
| Ruby, přidáno 23.4. 2002 15:32:23 |
| Je to moc pěkná povídka, Thingole. A ta, co připravuješ taky, aspoň podle té ukázky. Moc se na ní těším ;o) |
| Yllinesstra, přidáno 5.4. 2002 8:23:49 |
| :-E |
| Thingol, přidáno 4.4. 2002 20:08:14 |
| Tohle je příklad situace, kdy autor něco prostě nepromyslel a čtenáři započnou divokou debatu, jak to teda vlastně mělo být. Většinou však autor není na blízku a by řekl "dost, nemá to být takhle ani takhle, prostě mi to nějak vypadlo". Takže to zakončeme s tím, že ji vojáci zabili. |
| Yllinesstra, přidáno 4.4. 2002 12:09:03 |
| Ale jo, doslo...Taky me to napadlo,.prave proto se ptam.....jen tam proste k tomu nebyla zadna zminka....takze se s ni vlastne mohlo stat cokoliv. |
| buzz fuzz, přidáno 4.4. 2002 7:25:15 |
| Ja si nemuzu pomoci, ale me z pribehu jasne doslo, ze manzelku zabili vojaci pri pleneni. No mozna mam jenom vetsi predstavivost co do detailu. :-) |
| Thingol, přidáno 3.4. 2002 20:34:14 |
| To zase mlčet nemusíš, já se rád dozvím takovéhle připomínky. Autor se těžko může postavit do pohledu čtenáře a tak jsou pro něj názory ostatních cenné. |
| Yllinesstra, přidáno 3.4. 2002 12:15:55 |
| promin....uz mlcim...:-E |
| Thingol, přidáno 2.4. 2002 19:44:51 |
| Psal jsem to uz vic nez pred rokem, takze si presne nepamatuji,jak jsem to s Pelinovou zenou zamyslel. Nepovazuju to za vec pro pribeh dulezitou, ale jestli budu povidku nekdy upravovat, pokusim se takovehle veci objasnit. |
| Yllinesstra, přidáno 2.4. 2002 11:39:04 |
| nebylo by jednodusi, ze umrela? Pri vypleneni ty jejich vesnice...? |
| Thingol, přidáno 1.4. 2002 16:55:21 |
| Mate pravdu, ze by se povidka dala rozvest, to by ale byla moc dlouha a ja jsem chtel vytvorit neco kratsiho. Neco mnohem delsiho by se zde behem par dni mohlo objevit, zalezi na Belcarnenovi, jak se mu to bude libit. A to je povidka v rozsahu mozna 150 stran (bude to po castech) takze si poradne uzijete. Pelinovi mohlo byt neco pres 30 a byl statnejsi, ale ne tlusty. U elfu mozna jeste zhubnul, meli tam samou zdravou stravu:-) Manzelka se do pribehu uz jaksi nevesla a vsichni se po ni ptaji. Tak dejme tomu, ze se s ni stejne chtel rozvest:-) |
| kanyapi, přidáno 31.3. 2002 1:25:53 |
| ano, na to jsem se chtěla zeptat taky... co??? |
| Yllinesstra, přidáno 30.3. 2002 19:58:34 |
| Jo a vlastne, jeste co se stalo s tou manzelkou.... |
| Yllinesstra, přidáno 29.3. 2002 22:00:58 |
| Ja se jen chtela zeptat, jak asi tak mel ten Pelin vypadat...ja si ho totiz predstavuju jako starnouciho pantatu pri tele, coz ale pak nesedi k tomu jakej z nej byl obratnej sermir a hrdina....jo, a akorat si to ke konci mohl jeste rozvist, pripadalo mi jako kdyby si propracoval ten zacatek a pak uz se ti to nechtelo dodelavat, tak si to zkratil a zjednodusil. Proste mi ten konec pripada takovej suchej... |
| kanyapi, přidáno 28.3. 2002 18:20:13 |
| Moc krásná povídka. Moc. A je moc fajn číst zase jednou něco jiného než love-story. Téma by se dalo krásně rozvést, místy je příběh "zhuštěný" a místy "detailní "- z těch detailních částí je vidět, že by se to tak dalo rozepsat celé, rozhodně ty detailní části jsou brilantnější než ty "vyprávěcí"…. Trošku to připomíná Statečné srdce ;o))) Jak už jsem tu u nějakého komentáře psala, je hrozná škoda, že se ztrácí členění na odstavce, odsazení na začátku apod. … text by se pak snáze četl. |
| Shackal, přidáno 28.3. 2002 0:18:34 |
| Docela fajn...lehounce patetické a naivní, což ovšem není na škodu. |
| Thingol, přidáno 25.3. 2002 23:08:04 |
| Ja mam popisy docela rad, ale behem par dni sem dam i nejake kratsi veci. |
| buzz fuzz, přidáno 25.3. 2002 16:58:12 |
| Pekne. Trosku moc popisne, ale prseto pekne. |
| Tanein, přidáno 21.3. 2002 22:35:29 |
| Opravdu povedené. Pěkně se to četlo...:) |
| Gorwor, přidáno 21.3. 2002 13:03:53 |
| Moc pekne.. |