"Není to tak dávno, co jsem četla, stržena tolkienománií, kouzelnou
pohádku Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Narazila jsem tam na
postavu draka Šmaka a od té doby jsem začala přemýšlet o těch
šupinatých přerostlých potvůrkách. A nakonec jsem vymyslela na
základě jakési náhlé inspirace tento příběh. Tak tedy: Za tisíci
křišťálových jezer a stovkami hlubokých zelených hvozdů leželo jedno
království..."
Skoro všichni sluhové, čeledíni, komorné a dokonce i několik
kuchařů se sešlo v Korunovační síni, stáli v těsném kruhu kolem
princezny Palecie, která se právě točila dokola v bělostných šatech
zdobených stovkami drobných průsvitných démantů. S těmi světlounkými
vlasy poletujícími kolem vypadala jako zjevení. Princezna dokončila
otočku nádhernou úklonou, koketně se zaklonila v šíji a houfem
zašuměl povzdech. Tak půvabnou nevěstu tu neviděli už desítky let,
snad jen kdysi královna Agatha se jí mohla vyrovnat. Palecie byla v
celém království proslavena svými jemnými způsoby a krásou, byla to
dokonalá nevěsta a nikdo nepochyboval, že bude i bezchybnou manželkou
vládce Střední říše, jíž se měla stát jen co slunce ještě devětkrát
zajde. Princezna na okamžik zvedla hlavu a oknem vyhlédla ven, kde
právě na západě rudozlatě končil den. Už jen osmkrát, osmkrát se
probudí jako pouhá královská dcera.
Nikdo si nevšiml, když se druhorozená dcera
vyklonila z
otevřeného okna a shlížela dolů na temné nádvoří, na sluhy s
pochodněmi pobíhajícími kolem. Tahle dívka byla menší a méně krásná
než první princezna, přesto však v sobě měla jakousi královskou pýchu
a důstojnost, vzácnou a cennou, z drobné tváře jako by jí sálalo
teplo letního večera. Kdosi začal hrát na loutnu a teskná melodie
a
tichý hlas zpívající o dávných bojích se donesly až k ní. Marys se
ještě více vyklonila, jako by chtěla uletět, vznést se jako bílý
lovný sokol k obloze nyní poprášené tisíci zářících a jiskřících
hvězd. Vzduch byl chladný, přinášející první podzimní mrazy, a
šeptající vítr si pohrával s plavými vlasy druhé princezny, právě té,
která byla odsouzena do konce svého života zůstat na Hradě a pečovat
o staré rodiče poté, co její bratr nastoupí na trůn. Byl to prastarý
zvyk, starší než si kdo v království pamatoval, zajišťoval, že
alespoň jedno královské dítě zůstane na Hradě, oné princezně však
připadal zoufale nespravedlivý.
Kdesi dole v podloubí zakopl kuchtík a rozplácl
se na zemi,
podnos s pečenou koroptví přistál o kus dál a hlasitě zacinkal až
přehlušil i píseň pěvce, která ustala jen na okamžik. Po chvilce už
pěvec znovu spustil, tentokrát o své spanilé ale proradné milence.
Marys s tichým smíchem zavřela okno a posadila se na stoličku v rohu
síně, k závěsu, za nímž služky stříbrem vyšívaly vlečku, která měla
být přesně tak dlouhá jako Korunovační síň. Jen okamžik pozorovala
dav před sebou a svoji krásnou sestru, která se občas mihla mezi těly
všech těch sluhů majících jistě na práci něco jiného někde jinde.
Palecie se smála vysokým hlasem a předváděla stále znovu a znovu své
nádherné šaty, pobíhala sem a tam a ostatní to očividně nenudilo.
Síň byla dlouhá tak, že obrazy bitev na jejím druhém
konci
sotvakdo viděl a když bylo potřeba, vešlo se do ní i tisíc hostů.
Byla tu spousta oken a proti nim, zády k delší stěně, stál na vysokém
podstavci trůn potažený rudým sametem. Tato místnost byla plná
drahocenností různého druhu, od překrásné černočerné sošky víly po
nejrůznější poháry z bílého zlata, podlahu zdobil úzký měkký koberec
vyobrazující dávné hrdinské skutky, jedinečný důkaz moci této říše.
Marys unikl vzdech. "Jen se zadav, sestřičko," zašeptala
tak
tiše, že svůj hlas nezaslechla ani ona sama. "Beztak je ten tvůj
ženich starý a sešlý... a ošklivý jako netopýr." Uspokojena touto
myšlenkou zrakem zalétla ke králi, svému otci, sedícího na trůně a
s
pýchou pozorujícího princeznu Palecii. Jen jednou se jeho pohled
upřel na druhou dceru, usmál se na ni, aby ukázal, že i on je poněkud
unaven tímto představením. I přesto však jeho zrak stále upoutávala
sličnost nevěsty. Královna byla jako obvykle ve svých komnatách,
protože v posledních týdnech se jí znovu zhoršilo zdraví.
K Marys se doneslo štěbetání služtiček za záclonou,
zprvu ho
neposlouchala, protože je považovala za hloupé klepny, ale pak
poznala, že mluví o ženichovi.
"Viděla jsem ho jednou, když jsem byla s otcem ve
Střední říši na
trhu. Zrovna ho korunovali, to víš, je to už víc než dva roky. Kdybys
ho viděla sama! Vždyť vůbec není starý ani ošklivý! Má v sobě něco
ohromně královského a vznešeného... Já bych si ho hned vzala, je jako
rytíř... rytíř z pohádky... Princezna má štěstí..." Proslov služky
ukončilo rázné zatleskání krále, který všechny vyzval znovu k práci.
Nikdo si mu neodvážil odporovat, služky sklonily hlavy k práci,
kuchtíci se vydali připravovat noční pohoštění a Palecie obklopena
několika dívkami zamířila do svých pokojů.
I princezna Marys se chvilku po své sestře vytratila
ze síně a
rozběhla se chodbami Hradu k východní věži, kde žila Čarodějnice.
Jako na každém správném hradu, i tady žila kouzelnice; ta ve věži
těšírádkého Hradu byla prastará, sešlá a nikdo neznal její jméno.
Přišla sem možná už před sto lety a všichni jí říkali prostě
Čarodějnice. Stará byla už když ji tu uviděli poprvé, avšak většina
ctihodných obyvatel Hradu měla za to, že v sobě skrývá pramálo
moudrosti. Když Marys vtrhla do její komnaty páchnoucí lektvary,
nezdála se příliš překvapená jejím příchodem. Princezna přecházela
rozčileně po místnosti, dlaně zaťaté v pěsti, a Čarodějnice počítala
své brouky v hliněném džbánu.
"Proč musí mít Palecie vždy štěstí," zvolala Marys
a rozhodila
rukama. "Dnes se všichni obdivovali jejím hloupým svatebním šatům.
Všichni!" Princezna ztišila hlas. "Já jsem snad ve všem ta druhá. Ona
vždy dostávala všechny lepší dárky, ona je důležitější, ona bude mít
hezkého mladého ženicha! A co budu mít já? Doživotní komnatu v útulné
části Hradu! Ach, Čarodějnice, pomoz mi." Zastavila se u okna a
vyhlédla ven na první hvězdy s rozhořčeným ublíženým výrazem ve
tváři. Čarodějnice si jí okamžik prohlížela a její starou hlavou
vířily myšlenky a pochybnosti.
"Co by sis přála?" promluvila Čarodějnice, odložila
džbán a do
ruky vzala špinavý váček, který byl cítit podivnými bylinkami.
Marys pokrčila rameny a pohodila hlavou.
"Chtěla bys krále Střední říše?"
Princezna se prudce otočila a překvapeně pohlédla na Čarodějnici.
Rychlým pohybem vyrušila několik pavouků na zdi, kteří se rozeběhli
chvatně před nebezpečím pryč. "To bych nikdy... to přece nejde. Já
se
nemůžu vdávat."
"Vždyť jsi před chvíli povídala o svém nevděčném údělu.
Je tu
jedna možnost, princezno, malá, ale stále tu je. Naše říše má jeden
zákon, starý již stovky let a stále platí, pokud vím."
"Jaký zákon?" Marys jí se zájmem chytla za rameno.
"Kdysi dávno tu hostil král Ebelhart drakobijce ze Střední
říše a
slavili dlouho do noci. Vypili spoustu vína a pyšní rytíři vyprávěli
o svých zásluhách. Ebelhart, vydatně posilněn, vyhlásil hloupý zákon
jako žert, ale už ho nikdy nemohl zrušit, protože slovo krále je
jednou vyřčeno a už se nedá vyvrátit. V zákonu se říká, že ten, kdo
přinese šupinu draka a předá ji králi, smí si zvolit jednu věc či
osobu, která se nachází s Korunovační síni, a ponechat si ji. Takový
člověk totiž prokázal statečnost hodnou i toho nejchrabřejšího
rytíře, ať už je urozený nebo sedlák."
Marys potlačila smích a zahleděla se do plamenů, nad kterými
bublala voda v kotlíku. "Myslíš, že bych mohla? Zrovna já?"
Čarodějnice položila svou starou seschlou dlaň na ruku
princezny.
"Jistěže můžeš. Proč by ne!"
"Ale vždyť už žádní draci nejsou," zvolala princezna a
vyškubla se
jí.
"A kdopak ti to řekl? Ukaž mi ho a ten hlupák už nikdy
nebude
lhát, protože po mém lektvaru mu vypadají všechny zuby a zkoprní
jazyk. Samozřejmě že ještě nějací žijí!" Chraplavý hlas Čarodějnice
byl rozhodný, když se otočila a do kotlíku vhodila několik suchých
bylinek z váčku. Rukou přitom smetla ze stolu šedivou čichající myš.
"Jen nějakého musíš najít a šupinu od něho získat."
"Říkáš to, jako bych si vyjela na projížďku a jeden z
nich mi
přilétl do cesty."
"Ach, kdepak, to ne, oni zrovna nevyhledávají lidskou
společnost a
nedají se lehce najít, hledat draka, to je jako když hledáš perlu na
mořském dně. Musíš se ptát mezi lidmi, protože ti toho leckdy vědí
víc než samotný král. Desítky jich kdysi žily na západě." Čarodějnice
nalila tekutinu z kotlíku do misky a položila ji před Marys a té
došlo, že nevařila lektvar, ale obyčejnou polévku. Přijala nabízenou
lžíci, aby ji neurazila, ale pak se znovu zarazila. "I kdybych ho
našla, jak si myslíš, že přinutím draka, aby mi dal svou šupinu?"
Stařena se unaveně nahrbila. "Většina lidí by to nesvedla,
jenže
ty to můžeš dokázat, princezno. Myslím, že v sobě máš cosi..."
Kouzelnice se pousmála, jakási vzpomínka ji zřejmě pobavila.
"Když
jsi byla ještě maličká, mohly ti být tak dva roky, zrovna přicházelo
jaro, se kolem tebe slétly tisícovky bílých motýlů, jaké tu ještě
nikdy nikdo neviděl. Jejich křídla se na slunci třpytila a hrály v
nich všechny barvy. Bílá, to je barva naděje a bohatství, barva Dobra
a moudrosti, kterou se mohou pyšnit jen vyvolení. Seděla jsi zrovna
tam dole na nádvoří a ti motýli pokryli skoro celý Hrad jako sníh.
Povídalo se o tom ještě několik měsíců a od té doby naše říše znovu
prospívá. Člověk, který tohle dokáže, má dar, má paní."
"To zní dramaticky. Jsem si jista, že vojsko motýlů
mi pomůže,"
ušklíbla se Marys.
Ještě tu samou noc vyjela Marys na černém koni z bran Hradu.
Muži
na stráži ji nechtěli pustit, když jim však hodila několik zlaťáků,
posadili se opět na svá místa a přivřeli oči.
Když se ohlédla zpět, na okamžik zaváhala při pohledu
na mohutný
kamenný Hrad, postavený před mnoha věky, s šesti silnými věžemi, na
každé s tmavozelenou královskou zástavou. Pak k ní dolehl něčí
vzdálený smích, ona obrátila koně směrem na západ a pobídla ho ke
klusu.
Kdo někdy zkoušel najít draka, ví jistě, jak těžké
to je.
Princezna jezdila od vesnice k vesnici, křižovala krajinu, ale všude
jí odpovídali jen úsměvem a zavrtěním hlavy, jindy upřímným
výsměchem, jelikož ji díky ošoupanému oblečení nepoznali. Lidem
připadala jako přízrak, samotná dívka na černočerném koni, bez
doprovodu a s podivnou otázkou na rtech. Brzy se dostala do neznámých
krajů, snad až za hranicemi Těšírádska. Už pětkrát vyšlo slunce od
té
doby, co opustila Hrad a princezna už ztrácela docela naději, když
se
jí do cesty postavila maličká vesnička, stěží několik chasnických
chalup. Vešla do hostince, v němž plápolal vysoký oheň, nedbala
nedůvěřivých i zvídavých pohledů a opakovala větu, kterou již
vyslovila v posledních dnech mnohokrát a její tón zněl tak znuděně,
že se hostinský musel usmát. "Hledám draka, víte o nějakém, který
žije nedaleko?" Ani nečekala potěšující odpověď, když se ze zapadlého
kouta ozval stařecký hlas.
"Samozřejmě, kus za městem, proto se tam tomu říká
Dračí vrch,
spí pod ním jeden obzvlášť starý a vypasený." Marys si nevšímala
nastalého zaraženého ticha, přistoupila ke starci s bělostným
plnovousem, klekla před něj a ruce položila na jeho dlaně. "Ukažte
mi
to místo, prosím."
"Tak to ne, děvenko. Tam nikdo z nás nechodí. Drak spí,
toho se
nebojíme, ale vede tam Cesta pytláků, rychlejší a nebezpečnější než
ta hlavní, hemží se to tam všemožnou verbeží a služný člověk se tam
bez silného doprovodu nevydá. Každou chvíli tam někoho přepadnou."
"Prosím! Zaplatím vám." Na zašedlý stůl vysypala několik
zlatých
mincí. Stařec po nich hmátl roztřesenýma rukama, ale nevzal si je,
pouze je posunul zpátky k ní. "Asi moc toužíš dostat se tam. Pokud
se
ti ale něco stane, nenesu za to vinu. Poslouchej tedy: když se
dostaneš na náves, pustíš se na jih..."
Černý hřebec se na Cestě pytláků cítil nejistý a tak ho
musela
několikrát kopnout, aby poslechl. Rychle se blížil soumrak, slunce
před okamžikem vyslalo svého posledního jasného posla mezi kmeny
stromů, přicházel ten zvláštní čas mezi dnem a nocí, kdy se
probouzejí lesní skřítkové a škádlí procházející cizince, pokud jim
od nich nehrozí nebezpečí. Marys raději koně vedla a on se cítil
klidněji. Nelíbilo se tady ani jednomu z nich a oba se báli rychle
padající temnoty kolem, stromy se zahalovaly do stínů, vítr se
uklidnil, přesto bylo slyšet tiché šumění listů.
Z dálky k nim dolehl hukot kopyt, poměrně velká
družina podle
hluku. Princezna se pokoušela vtáhnout koně do lesa, ten se však
vzpínal a odmítal přeskočit mírný příkop. Marys se ho pokoušela
dostat do lesa násilím i domluvou, její oblíbený kůň však stále
odmítal poslušnost. Jezdci už byli docela blízko, už slyšela těžký
dech jejich obrovských válečných hřebců. "Pojď, ty obludo!" zkusila
to naposledy a pak už jezdci seskákali ze svých koní, někteří tasili
meče.
Marys pustila třměn koně a hrdě si je změřila. Nepoznala,
jestli
jsou to pytláci, měli obvyklé úbory na cestu, tmavé a teplé,
nevypadali špinavě nebo krutě, ale stařec ji několikrát důrazně
varoval před touto cestou. Nejhorší ze všeho byla ta ošklivá temnota,
hustá jako mlha, jako by cosi zvláštního a nebezpečného číhalo na
náhodné projíždějící. Ta tmavá teplá mlha se podivně chvěla a bylo
těžké skrz ni jasně vidět.
"Co tu děláš, malá?" Jeden z nich se k ní s vytaseným
mečem
přiblížil a ona o krok ustoupila. I přes temnotu tedy poznal její
dlouhé zlaté vlasy vykukující z pod kápě. Kolem se ozývala spleť
mužských hlasů a přestože je nedokázala spočítat, bylo jich podle
hluku alespoň dvacet. Šepot umlkl, když jí jeden z nich položil
otázku, pak se ozývalo jen oddechování zpěněných koní. Klid narušil
až břinkot ocele, když vytasila svůj meč, kratší a lehčí než meče
válečníků. Jezdce tím překvapila, protože všichni poznali, že ta
neznámá dívka umí bojovat.
"Nechte mě projet," řekla jim prudce, hlas jí však zakolísal,
když
její kůň zbaběle přeběhl k ostatním hřebcům.
"Ty nejsi pytlák ani zloděj. Ti bývají trochu... vetší
a
děsivější," ozval se další hlas, mladší než předchozí, chraptivější,
ale stejně pánovitý. Marys v šeru nepoznala, odkud přichází, protože
všichni muži vypadali stejně vysocí a les jim hlasy vracel zkreslenou
a roztřesenou ozvěnou. Přesto ji ten hlas uklidnil, patřil čestnému
muži. Všimla si ho, až když se postavil kus před ní a dlaní se dotkl
čepele jejího meče.
"Ne, nejsem pytlák, pane, jen potřebuji projet," odpověděla
mu a
na znamení smíru sklopila meč, protože její bojové schopnosti těžko
stačily proti takové přesile. Muže oslovila "pane", jelikož jezdci
nevypadali a nemluvili jako lupiči.
I ostatní muži sklopili zbraně, nechali si je však
v rukou. Dva
nejbližší se k ní přiblížili a Marys nahmatala cosi na svém opasku.
"Pojeď s námi, na téhle cestě tě nemůže potkat mnoho dobrého," pobídl
ji ten hlas. Když stáli už jen dva kroky od ní, i v šeru poznala, že
oba mají ušlechtilé rysy mužů pasovaných na rytíře samotným králem.
"Děkuji za nabídku, jenže já mám poslání a musím
ho splnit,"
řekla tiše a usilovně zápasila s něčím pod svým pláštěm.
"Nenecháme tu v noci samotnou dívku," řekl znovu ten muž
a natáhl
se po ní. V tu chvíli Marys jeho směrem hodila kouzelný prach
od
Čarodějnice. Prášek se na vzduchu rozzářil a v okamžiku, kdy přistál
jemu i rytíři za ním na tvářích, je začal bolestivě štípat v očích
a
jakmile se ho nadechli, rozkýchali se ošklivým kašlem.
Druhá princezna využila příležitosti a zmatku, otočila
se a začala
šplhat vzhůru po stráni, která se strmě svažovala k Cestě pytláků.
Za
sebou zaslechla výkřiky, mezi nimi zřetelný hlas rozkazující: "Chyťte
ji!". Snažila se ještě více zrychlit, ve tmě a neznámém prostředí
však každou chvíli pažemi bolestivě narazila do kmene stromu. Po
nekonečném čase se ocitla na vrcholu kopce, jenže jezdci se prodírali
lesem malý kousek za ní. Náhle se jí do cesty postavila kamenná zídka
dosahující sotva po pas - neváhala ani vteřinu a přeskočila ji. Na
druhé straně však nenašla pod nohama pevnou půdu, propadla se kamsi
hluboko pod zem, protože to nebyla zídka, ale stará studně. Přistála
na čemsi měkkém a v okamžení ztratila vědomí. Princezna Marys měla
vždy víc štěstí než rozumu a její Fortuna nad ní bděla i tuto
soumračnou noc, ale to se vše ještě dozvíte.
Phralix, jeden z nejstarších draků, kteří ještě
tenkrát žili v
jakékoli říši, byl vlastně docela obyčejný a průměrně veliký drak,
velice ješitný, chamtivý a hodně zbabělý. Od svých příbuzných se
lišil jen svým nikdy neuspokojeným hladem, a proto byl tlustý a tudíž
i líný. Před mnoha lety, mohlo jich mezitím uběhnout tak čtyři sta,
vyplenil jedno království a břicho měl tak plné, že po
několikahodinovém letu nemotorně přistál na poli a svou váhou
shrnoval zeminu, až se kolem něho utvořil vysoký kopec a uvěznil ho.
Phralix byl tak líný, že se jen několikrát kolem sebe ohnal, aby
získal malinko volného místa, a pak usnul. Lidé se dlouho zastavovali
u podivného vrchu, který se třásl drakovým dechem, ale jejich srdce
strach ovládal příliš na to, aby na něj zaútočili. Až jednou kolem
jela družina krále z daleké země, žíznivá a unavená, a několik rytířů
podle chvění usoudilo, že pod vrchem je pramen. Jaké však bylo jejich
překvapení, když po půldenním kopání narazili na spícího draka.
Zbaběle utekli a Phralix měl na dalších sto let klid a zdály se mu
dračí sny o bohatství a zlatých pokladech. V takových snech vlastnil
opravdu výjimečně velký poklad, drahokamy, zlaté poháry, šperky
urozených dam.
Když na něj jedné tmavé noci cosi spadlo, nepovažoval
to vyrušení
za důležité a vrátil se ke svému snu o jakémsi mocném králi prosícím
ho o milost. To, co ho na okamžíček vyrušilo ze spánku, nebyl
samozřejmě nikdo jiný než těšírádská princezna Marys, která ani
netušila, že ji rytíři zahnali přímo na Dračí vrch. Otevřela oči a
zjistila, že dírou nad její hlavou do jeskyně dopadá matné večerní
světlo. Uplynul tedy další vzácný den a princezna nespokojeně sevřela
pěst a udeřila s ní do podlahy. Jenže to nebyla podlaha, ale cosi
teplého. Teprve nyní si všimla, že kolem je nepřirozené horko, cosi
v
jeskyni sálalo a slabě ji osvětlovalo.
Postavila se na nerovné ploše a rozhlédla se; jeskyně
se nezdála
příliš veliká a díra, kterou sem propadla zela jen kousek nad ní.
Kdyby se chytila támhleté šupinaté věci... Princezna přidušeně
vykřikla a přikrčila se a nyní si konečně uvědomila ten podivný zvuk,
jenž ji ukolébal ke spánku. Pomalý dunivý dech spícího draka
rozechvívající celý kopec.
"Já ho našla! Našla jsem ho!" šeptla potěšeně. Poklekla
a všimla
si, že se na záda toho tvora vysypala trocha prachu od Čarodějnice,
který se nyní zbarvil do růžova a zářil.Dlaněmi pohladil Phralixovy
šupiny, smetla z nich prach a za jednu vzala a pokusila se ji
vytrhnou. Drak sebou nespokojeně zavrtěl a shodil ji na zem, vlhkou
od jeho sraženého dechu, kde chudinka přistála blízko jeho hlavy a
ocitla se v proudu horkého vzduchu z jeho nozder. Tento drak nebyl
nijak výjimečně obrovský, jak již bylo řečeno, přesto by zabral skoro
celou Korunovační síň Hradu. Marys nikdy ve svém krátkém životě draka
neviděla, a tak jí připadal jako největší z největších tvorů, co kdy
žili. Podivila se, jak se mohl vejít do tak malé jeskyně, avšak
necítila smrtelný strach, který by zachvátil její sestru Palecii, ta
by jistě v prvním okamžiku, kdy by ho spatřila, omdlela.. Phralix se
zdál v tuto chvíli neškodný a kdyby ji stále neovíval jeho dech,
odpřísáhla by, že je mrtvý. Okamžik ho pečlivě pozorovala a ani
nedýchala, jelikož i její dech se jí zdál příliš hlasitý, ale když
si
byla jistá, že opět tvrdě usnul, pokusila se znovu vyšplhat na jeho
záda. Draci však mají hladkou a kluzkou kůži a za jejich šupiny se
dá
jen těžce chytnout. Po chvíli marného úsilí se tedy posadila na zem
s
hlavou v dlaních a nerozhodně se rozhlížela. Podle pověstí by měl
přeci každý drak vlastnit poklad, ale nic podobného nespatřila, ani
jeden zlaťák. Přeci! Phralix měl na krku tenký zlatý řetěz s maličkým
přívěskem. Marys se k němu potichoučku připlazila, tak tiše a
pomaloučku, že šedivá myška proti ní nadělala příšerný hluk, a zvedla
přívěsek do dlaní, ztuhla, když řetěz zacinkal, ale drak zrovna
požíral křičícího krále a nenechal se vyrušit. Přívěsek se jí vešel
do dlaně, ale neviděla na něm pranic zvláštního, byl plochý, kulatý,
jen na něm bylo něco napsáno v jazyce, kterému nerozuměla. Pokud si
myslíte, že byl sám o sobě kouzelný, jste vedle. Byl to jen obyčejný
dračí přívěsek, jaký dostává každý z nich už jako malé dráčátko.
Marys přesto vytáhla svůj meč a roztáhla jedno z uvolněných oček na
starém řetězu a strčila přívěsek do kapsy, protože se jí zdál
zvláštním způsobem krásný a chtěla si ho nechat. Přinejhorším může
ten kus zlata prodat.
Sloup světla, který sem dopadal dírou nahoře, začal slábnout
a
jeho nachová barva se měnila na oranžovou. Princezna pochopila, že
je
čas odejít, a náhle ji napadlo jednoduché řešení, jak se dostat ven.
Našla drakův ocas a na jeho záda se vyšplhala po malých ostnech,
které se táhly po celých Phralixových zádech. Kdyby byl Phralix o pár
desítek let mladší a ne tak líný, určitě by ho probudila, ale starý
drak je starý drak a žádá si svůj odpočinek a nenechá se vyrušovat.
Marys se pak jednoduše pověsila na jeho křídlo a vyšplhala se přes
nízkou zídku ven. Úplně přitom zapomněla, proč sem vlastně přišla,
a
i kdyby nezapomněla, nevšímala by si toho a utíkala by odtud pryč.
Kousek odtud zahlédla mezi stromy záři ohně a vzpomněla
si na
rytíře a svého koně. Když se však prodírala lesem blíž k ozývajícím
se lidským hlasům, všimla si, že mužů i koní kolem ohně je méně než
předtím a jejich hlasy byly hlasitější a drsnější. Tiše se otočila,
rozhodnuta jít dál třeba pěšky, navíc si konečně vzpomněla na drakovu
šupinu, ale na rameno jí dopadla těžká ruka a na zádech ucítila
ostrou čepel.
"Ha! Další zlodějíček! Tady si na moc nepřijdeš, narazil
si ty
nejlepší pytláky v kraji." Hlas ani pach toho pytláka nebyl nijak
příjemný, stisk na rameni však princezně nedovolil myslet na útěk.
Navíc, když sáhla pod svůj plášť, nenašla pod ním meč, protože ho
odhodila, když utíkala nahoru na Dračí vrch. Muž jí dosmýkal k ohni,
kde si cosi opékali další čtyři nepříliš čistí pytláci, Marys jen
doufala, že se nechystají večeřet jejího ztraceného koně. Chudinka
dostala silnou ránu do zad, která ji srazila na zem blízko plamenů,
jež jí ožehly tvář. Jeden z mužů jí strhnul kápi z hlavy a ve světle
ohně zazářily zlaté vlasy. Všichni se jako na povel pustili do
ošklivého chraptivého smíchu.
"Ty si ale chytil pěknýho ptáčka. Taková maličká
a roztomilá
kytička..." Sáhl po ní špinavou obrovskou dlaní, když v tu chvíli se
tichým večerem rozhlehl ohlušující dračí řev a zem se zachvěla.
Ozvala se rána, jak se Phralix snažil osvobodit zpod nánosu půdy.
Pytláci jako na povel vyskočili na nohy a
vytáhli snad všechny
zbraně, co měli při sobě. Další prudký záchvěv je však všechny srazil
k zemi a vyrazil jim meče i nože z rukou.
"To je ten drak! Dyť víš, jak se to tu menuje!"
zakvílel jeden z
nich na svého velitele.
"Zmlkni, ty zbabělej..." Nadávka nebyla dopovězena,
protože
Phralix se osvobodil a zařval ještě hlasitěji než předtím a v
posledních paprscích slunce ho spatřili - velikého bíločerveného
draka s roztáhlými obrovskými křídly, jak se vznesl pár stop nad zem,
přitom porážel staleté stromy, a přistál jen kousíček od nich.
Posadil se tam ve změti zporážený vzrostlých stromů, podivné
stvoření, jež zarývalo drápy do měkké půdy a silným ocasem vztekle
mávalo sem a tam. Ten tvor se nepodobal ničemu jinému, co někdo z
nich kdy viděl, měl dlouhý krk i čumák a špičaté uši skloněné dozadu.
Pomalu otáčel hlavu kolem, pozoroval je a máchal přitom křídly i
ocasem. Byla z toho opravdu velká spoušť, a když lidé druhý den našli
v zemi díru, jako by kolem prošel obr, a blízko spálenou mýtinu,
zakleli a zapověděli toto místo na dlouhé roky.
Marys se krčila u kmene a prsty zarývala do
hrubé špinavé kůry.
´Kdo uteče, ten vyhraje,, tak znělo jedno staré přísloví, ale pro
tentokrát se jím nedokázala řídit. Jednak jí zdřevěněly strachem
nohy, a jednak ji zvědavost nutila zůstat. Ani stateční zloději,
nejlepší v kraji, se nezmohli na víc než sedět na zemi a civět na
stvoření z pohádek pro děti, jež žhnulo vnitřním ohněm i vztekem.
Phralix funěl jako rozdivočené stádo a cosi syčel dračím jazykem,
lidí si všímal jen napůl. "Necháme mu tady tu holku, chce jí.
Ztratíme se," šeptal drsně jeden z lupičů a začal se stahovat pryč
od
princezny. Ostatní ho sborově a pomalu následovali, až zůstala k
podivnému tvorovi nejblíže. Phralix je nebo spíše jejich stíny upřeně
sledoval, ale neudělal proti pytlákům jediný výpad. Nikdo z nich však
nepochyboval, že za tou jeho pozorností se skrývá vychytralost a
dravčí hlad, že jediný výkřik či prudký pohyb ho vyprovokuje
k
bleskurychlému útoku. Bylo jen dobře, že nevěděli o předlouhých
letech drakova spánku, jinak by podcenili jeho pozornost. Phralix byl
totiž naprosto vzhůru a viděl a slyšel ty muže velmi, velmi zřetelně.
Jeho smysly možná nebyly nejmladší, ale stále mnohokrát převyšovaly
lidské schopnosti; vnímal jejich podivné otrhané oblečení a
odlišnosti na šatstvu mu napovídaly, že dřímal opravdu dlouho.
Když pak nasál vzduch, volba příští
kořisti byla dokonána.
Prudce otočil hlavu k Marys, která se rychle pokusila dostat na
druhou stranu kmene, do alespoň zdánlivého bezpečí. Přitiskla se ke
kůře a oddechovala, v dalším okamžiku ji ovál vítr. Na svou velikost
se Phralix přesunul překvapivě rychle, jakoby vzlétl snad ještě dřív,
než se Marys o cokoli pokusila. Nyní měla toho obřího tvora jen
nějakých deset stop před sebou a zoufale se tiskla ke stromu, jako
by
ho žádala o pomoc. Drakovi oči byly rudé a hluboké, plál v nich právě
znovu probuzený věčný oheň, který ho stvořil, a když do něj princezna
pohlédla, ten oheň se navždy otiskl i do jejího pohledu. Až do konce
svého života pak nosila ve svých světlých očích živé plaménky, jež
neunikly nikomu.
"Ty jzi byla u mje, prinssesno!" Drak promluvil
její řečí, ale
tak syčivým a hlubokým hlasem a s prapodivnou výslovností, překvapivě
tiše, že mu sotva porozuměla. Při řeči natáčel hlavu a mezi slovy se
opět o kousek posunul, ale tentokrát jí začínalo být jeho horko
nepříjemné. Phralix se otočil po zlodějíčcích, ale protentokrát je
neviděl. Nasával vzduch a vzkázal jim do tmy: "Jdjete, ale opovašte
se přivézt pozily." Není snad třeba zdůrazňovat, že jeho přání
splnili rychle a dokonale.
Princezna se pokusila pohnout, ale drak
k ní okamžitě znovu
obrátil svoji pozornost. Čumákem jí zatarasil cestu a jejich
vzdálenost se teď rovnala sotva délce dvou paží Neudělala již stejnou
chybu a nehleděla mu do očí, ale na zvláštní ostré zuby, které si
olizoval velikánským rozviklaným jazykem. Nyní se jí zmocnil ten
opravdový strach o život, protože drak, neuvěřitelné stvoření, byl
vzhůru, velice blízko a ne zrovna v dobrém rozpoložení.
"Prošž jzi přižla ke mje? Mluv, dlouho jzem nejedl a mám
hlad,
vypadáž mjekce a křehsse."
"Já bych potřebovala šupinu... jen jednu dračí šupinu,
pane
draku..." Její roztřesený hlásek přerušil Phralixův smích, v ničím
nepřipomínající lidský, neuvěřila by, že zvíře, či co to bylo, se
dokáže takovým způsobem smát.
"Bláhová, snám ten váž sákon, hloupoušžký a přitom tak
chytrý.
Drašží ššupinu nedokáše sízkat nikdo - nikdo, protoše to není jedna
župina vedle druhé, ale brnjení, nejlepží sbroj. Sízkáž ššupinu draka
a sízkášš všše, to ti jako malé neříkali?" Drak na ní upíral pohled
a
princezna skoro podlehla pokušení podívat se do toho horkého plamene.
"Musím ji získat, musím, prosím," šeptala se zavřenýma očima, aby se
jí přestaly třást ruce.
"Zkoro bych ti vyhovjel, prinssezno, ale to není v mých
zilách.
Uvěřila jzi hloupé pohádsse." Phralix si ji prohlížel a mlsně si
olízl přední zuby. Princeznu už neměl k jídlu dlouho, tak dlouho.
Jistě, mohl se nakrmit i jinak a královské dcery se v ničem nelišily
od ostatních dívek, ale sežrat někoho mocného a urozeného, to je
úplně něco jiného, než si pochutnat na sedlákovi. Možná se ptáte, jak
poznal, že zrovna tahle malá postavička pochází z královské krve.
Vycítil totiž její čistý pach, princezny se totiž málokdy zašpiní
narozdíl od vesnických dívek, na kterých drak vždy vycítí jakoukoli
špínu, tu nesmyjí nikdy.
Marys uslyšela hlasité zamlaskání a uhodla jeho
myšlenky. Zběsile
přemýšlela, jak se zachránit, když ji stejně jako v jeskyni napadlo
něco zcela nečekaného. Z kapsy vytáhla stejný zlatý přívěšek, který
předtím drakovi ukradla. Phralix zanaříkal v sykavé řeči a překvapeně
se napřímil, zamával křídly a porazil několik dalších stromů. Proto
se tedy probudil! Ve svých starých zádech náhle pocítil nepříjemnou
bolest, z tlamy mu vyšla pára a pod jeho nohama se začalo kouřit z
opadaného jehličí.
"Vrať mi to! Hned!" zařval drak silně, ale jeho
hlas byl podivně
roztřesený.
Princezna se postavila, náhle plná sebevědomí, přívěsek
stále
držela v rukou a pochopila, že na to zrádné stvoření vyzrála. Vzala
mu něco, čeho si cenil víc než všech ostatních pokladů na světě,
jinak by si to nenechával tak dlouhou dobu. "Tak bláhová nejsem, pane
draku, abych se dobrovolně vystavila vašemu vzteku."
"Sso chssešš?" Phralix se opět položil na zem a hlasitě
funěl.
Schovala tu vzácnou malou věc, která jí poskytovala určitou
moc
nad drakem. "Jak rychle dovedete létat?"
Na Hradu se chystala slavnost, jakou zde už nezažili
skoro půl
století. Svatba princezny Palecie byla dlouho očekávanou událostí;
i
ten nejspodnější sluha si přál zúčastnit se jí. Král Střední říše
dorazil v ten slavný den za úsvitu se svou nepočetnou družinou -
vetší nebylo třeba, protože král si svou nevěstu chystal co nejdříve
odvést.
Vzrušení vrcholilo, svatební obřad započal jednu
hodinu po
poledni. Palecie byla opravdu nádherná nevěsta, srdce plesalo při
pohledu na ní. Prošla úplně sama ztichlou Korunovační síní, pyšná a
vzpřímená, za sebou táhla dlouhou stříbřitou vlečku. V okamžiku, kdy
vložila svou bělostnou ručku do dlaně čekajícího krále Garetha ze
Střední říše, se zavřely dveře a nikdo nepromluvil ani slovo, dokud
nepředstoupil král Nemmehu, obecně nazývaného Těšírádsko, a nezačal
proslov, který většinou trval velmi, velmi dlouho, dokud mluvčí
nevyčerpal všechny své myšlenky. Palecie k otci vzhlížela, ženich se
však nezdál ve své kůži a poslouchal se skloněnou hlavou.
Proslov netrval ještě ani minutu, když vysoké
dveře Síně
rozrazily čísi ruce a dovnitř vstoupila drobná postava oděná v
tmavozelené. Zrak všech se obrátil na nově příchozího, protože dveře
se ozvaly v nastalém tichu vtíravým zaskřípěním. Příchozí zůstal stát
na místě a hosté se opět soustředili na proslov krále, který právě
vyprávěl o slavné minulosti obou říší. Ta drobná postava ho chvíli
tiše poslouchala a zkušený pozorovatel by si mohl všimnout, že nad
čímsi váhá. Pak zvedla ruce a shodila si kápi z hlavy. První si jí
všiml strážný stojící u dveří. Přidušeně cosi vykřikl a ohlédlo se
po
něm několik hlav, jejich pozornost však neupoutal on, ale ona nově
příchozí dívka. Jemná tvář a zlaté vlasy jim byly více než povědomé.
Síní se jako blesk rozběhl šum, jenž se rychle
dostal až na její
druhý konec, ke králi. Ztracená princezna Marys se vrátila. Postava
nejistě vykročila kupředu a občas přitom nešetrně šlapala na nevěstin
závoj. Čím blíže se Marys ocitala svému otci, tím více v ní rostla
ta
nepříjemná nejistota. Pohled jí zaletěl k Palecii i na krále Garetha,
kterého si se sluhou ani obyčejným rytířem nyní nemohla splést.
Služky nelhaly - opravdu nebyl starý, i když nevypadal zdaleka jako
mladíček, a opravdu na něm nebylo pranic ošklivého. Zvláštním
způsobem připomínal jejího bratra a Marys se smutně usmála, když si
vzpomněla, jak toužebně očekávají každou zprávu o tom, kdy se budoucí
vládce Nemmehu vrátí z bojů tam daleko. Před ní tu ovšem stál někdo
ještě úctyhodnější a Gareth by vlastně vypadal docela přívětivě,
kdyby na ni neupíral rozzuřený pohled. Nejdříve si myslela, že je to
proto, že ruší jeho svatbu.
"Ty? Co tu pohledáváš?" promluvil překvapeně i rozzlobeně
a
princezna ten pánovitý uklidňující hlas poznala a pochopila, proč se
jí zdál tak povědomý. Král Střední říše byl ten samý rytíř, kterému
hodila do tváře kouzelný štípavý prach u Dračího vrchu. A když se
rozhlédla, všimla si okolo asi dvacítky vysokých rytířů ušlechtilých
tváří, kteří na ni také hleděli s překvapením.
"Marys!" Král přísně vykřikl její jméno a když sestupoval
o kousek
níže, aby se tyčil nad ní, téměř zakopl a jeho důstojnost byla málem
pošramocena. Vzápětí však našel rovnováhu a hlubokým mocným hlasem
pokračoval. "Jak se opovažuješ rušit slavnost? Poté co jsi zmizela
a
nedala o sobě vědět tolik dní? Čekám na tvou odpověď."
Král se opravdu zlobil, přímo zuřil, a Marys před
ním pokorně
poklekla a zdála se v tu chvíli mnohem menší než kdy dřív. "Omlouvám
se otče, já... já..." začala tiše, když ji přerušil Gareth..
"To je vaše dcera? Vaše druhá dcera?" Pustil ruku
nevěsty a
postavil se blízko Marysina otce, takže na ni teď rozladěně, ovšem
s
mírným pobavením, shlíželi dva králové, což se smrtelníkovi jen tak
nestane.
"Ano, naše Marys. Před pár dny se kamsi ztratila,"
zněla
odpověď.
Princezna v tu chvíli znejistěla nad svým
počínáním. Opravdu
chce za manžela mocného a rozhodného krále, který se očividně bavil
její nepříjemnou situací, nebo by raději strávila zbytek života péčí
o svého otce a nemocnou matku? V tu chvíli hněvivě zvedla oči a
změřila si oba muže a ti spatřili v jejím pohledu dračí oheň.
Těšírádský král o krok ustoupil a vládce Střední říše se zamyšleně
mračil.
"Měla jsem práci, otče, důležitý úkol. Vzpomínáš
na ten zákon o
dračí šupině?" Postavila se a rozhlédla po okolních tvářích, které
hltaly každé slovo. Objevily se na nich úsměvy. I král se začal smát,
ačkoli snad jen on sám si na ten zákon rozpomněl. Pouze Gareth zůstal
vážný, ten šlehl pohledem po svých mužích.
"Ty jsi uvěřila takové hlouposti, dcero? Naše princezna,
vážení,
uvěřila pohádce o tom, že pokud přinese dračí šupinu, může si přát
cokoli a kohokoli. Holčičko, vždyť už žádní draci nežijí."
"Jeden určitě ano, pokud vím," řekl král Gareth. Právě
jeho slovo
zaplašilo všeobecné pobavení. "A vaše dcera ho našla." Teď se zase
usmál pouze on a Marys se mu v předstírané úctě uklonila.
"Tak kde ho máš?" vykřikla Palecie, které se přestalo
líbit, že jí
sestra kazí svatbu. Založila ruce v bok a ušklíbla se na ni.
"Kde je
ten tvůj ... dra-ak!" Palecie vyvřískla a zavrávorala předtím, než
útlou ručkou ukázala k oknům. Hlavy všech se okamžitě otočily tím
směrem. Spatřili tam přilétat obrovské zvíře, které opravdu vypadalo
jako dávný drak. To zakroužilo nad Hradem, zvířilo vzduch a se
zaduněním přistálo na nádvoří, takže hlavu teď mělo v úrovni oken.
Sedělo tam, s funěním se rozhlíželo po vyděšených dvořanech, kteří
se
jali poschovávat v útrobách Hradu, a pomalu skládalo obrovská křídla,
přičemž nadělalo hodně škody. Ozval se poplašený křik a nastal
zmatek.
Část obecenstva vyběhla ze Síně, aby se schovali
v bezpečných
komnatách, ti odvážnější se vrhli k oknům a vyhlíželi ven, ovšem
stále v bezpečné vzdálenosti. K těm se samozřejmě připojil i král.
U
trůnu zůstala jen omdlelá Palecie, sluha, jenž ji ovíval, princezna
Marys a král Gareth se svými muži.
"To je přeci Phralix! Jak se ti povedlo ho zkrotit?"
"Ty ho znáš, pane?" zeptala se překvapeně.
"Samozřejmě. Nevšimla sis, že moje říše má ve znaku draka?
To je
on, ten, který před staletími málem vyhubil naše království, i když
to ví jen málokdo. Proto naše družina jela kolem Dračího vrchu. Cesta
tudy je kratší a králové Střední říše se tam musí jet vždy pomodlit,
než jedou do bitvy - nebo než se žení. To vyjde nastejno." Mluvil
pyšně a vypadal hrdě jako vládce, jeden z nejúctyhodnějších pod
sluncem, takový se jí v tu chvíli zdál.
"Králi, mám na tebe právo. Mám právo vybrat si kohokoli
v
Korunovační síni," vyhrkla zbrkle. Oslovený rytíř se na ni pouze
usmál, pobavení se však neodráželo v nečitelných šedivých očích. Tak
o tomhle byl tedy Zákon o šupině, tohle tu dívku pohánělo.
"Já si beru Palecii, rozumíš, maličká? Co bych dělal s
dítětem,
jako jsi ty? Získáš vůbec nějaké věno?"
"Stejné jako moje sestra!" pronesla rozhořčeně. Garethovi
rytíři
poslouchali jejich rozhovor a většina z nich se očividně bavila,
protože jejich pán byl nesvůj.
"Myslíš, že chci vzteklou ženu, co po mě bude házet kouzelnickým
práškem? Není příliš nedůstojné, když vládci tečou slzy?" Marys na
něj omluvně pohlédla, ale když se Gareth sklonil k ležící Palecii,
klekla si před ním a chytla ho za ruku.
"Budu ti dobrou manželkou, můj pane!" Trhal paží, aby
se jí
zbavil, ale ona se ho nehodlala pustit a nechala se vláčet. "Umím
toho hodně. Umím psát i číst... oh, to asi nechceš slyšet. Lidé mě
mají rádi. Opravdu! A jsem výborná vypravěčka, znám spoustu příběhů.
Mohl bys tím přestat? Bolí mě nohy." Gareth se zastavil, tvář
odvrácenou, aby neviděla jeho úsměv. Byl to opravdu zvláštní pohled
na tu drobnou dívku, jak visí na rytíři. Proti téhle princezně
vypadala jeho nevěsta neživá, poddajná a kluzká jako ryba. Pustila
ho a postavila se, protože jí začalo být hloupé doprošovat se.
"Pro všechno na světě, proč chceš zrovna Palecii?
Ta si najde
ženicha. Vždyť mě ten tvůj Phralix chtěl sníst k večeři!" Když jí
neodpovídal, ztišila hlas do šepotu. "A ty jako správný rytíř jsi měl
zachránil princeznu před drakem, něco mi dlužíš."
Vládce Střední říše na okamžik zaváhal a rozmýšlel
se. Nakonec
prohodil jen: "Spěchali jsme a neodvažovali se draka vzbudit." Jeho
nevěsta se právě probírala z mdlob a on se k ní otočil, aby jí
pomohl.
Marys měla co dělat, aby zadržela pláč. "Prosím..."
Gareth sebou trhl. "Už nikdy nepros, princezno,
jen málo je těch,
které to obměkčí, a tvou urozenost to pokořuje." Palecie se začala
mátožně zvedat a když spatřila draka za okny, znovu vyjekla a
přikryla si ústa dlaní.
"Marys! To je tvoje zásluha?" Otec se s částí obecenstva
vrátil
ke svému trůnu. "Čeho tím chceš dosáhnout, dcero?" Ustoupila před
otcovým hněvem a dostala se ke Garethovým rytířům. Ten, koho chtěla,
netouží po ní. Co má tedy dělat? Co má povědět? Najednou zaslechla
šepot jednoho z rytířů, snad toho druhého z lesa. "Bojuj za něho,
paní, náš král chce tu krasotinku jenom proto, aby utužil vztahy mezi
oběma zeměmi, netouží si znepřátelit tvého otce náhlou změnou
nevěsty."
Marys ukázala na vládce Střední říše. "Chci jeho. Mám
právo si
vybrat kohokoli."
"To nemůžeš... Měla jsi přivést šupinu, nikoli celého
draka." Král
se však nerozhodně rozhlédl kolem, jako by hledal někoho, kdo ho
podpoří.
"Tím je moje právo větší."
Ke slovu se konečně dostala i Palecie: "Ne a ne, to je
můj
ženich!"
"Palecie!" Marys téměř křičela.
"Ne," zavřískala oslovená.
"Já nejsem zboží na prodej, abyste se o mě vy dvě hádaly,"
ozval
se král Gareth a Palecie opět začala ječet o svých právech. "Jestli
nepřestanete, obejdu se bez nevěsty," dodal, i když svůj odchod těžko
mohl myslet vážně.
Tento spor přilákal pozornost přihlížejících u oken a
ti na chvíli
zapomněli na draka, ale to neměli dělat. Kdosi totiž dal hloupý
rozkaz a na Phralixe začali lít vodu. V mžiku se kolem zvedl oblak
páry a drak se rozmáchl křídly a rozbil několik oken. Současně s tím,
jak zavřískla princezna Palecie, ozval se i Phralixův řev. Marys se
vyklonila z okna a rozkázala, aby okamžitě přestali, ale kvůli hluku
ji nikdo neslyšel. Jedno drakovo křídlo se mihlo jen kousek před
jejím obličejem. Rychle ucukla a vyběhla ze Síně.
Phralix řval jako by do něj bodalo tisíc mečů, protože
se vody
příšerně bál. Bál, to je slabé slovo, Phralix měl z vody hrůzu.
Nemohla mu sice nijak ublížit, ale na jeho rozpáleném dračím krunýři
nepříjemně štípala.
Právě se rozhodl, že nechá svůj přívěsek přívěskem, když
dole u
svých nohou zpozoroval v oblaku páry tu malou zlodějku, která mu
přivodila všechno to trápení. Cosi křičela, jenže hláskem tak slabým,
že ji ze své výšky neslyšel. Nicméně příval vody na jeho kouřící se
kůži za okamžik přestal.
"Vrať mi to, sso jzi mi vsala!" zasyčel na ní a princezna
k němu
vzhlédla. Když se nedočkal odpovědi, dupnul nohou těsně před ní, až
se jeden z jeho drápů ulomil. Země se otřásla a lidé na nádvoří se
poschovávali za sudy a povozy.
Marys mu opět neodpověděla, pouze zavolala do oken nad
sebou:
"Otče, králi Garethe, sejděte dolů. Udělám vám nabídku. Pospěšte,
drak je netrpělivý."
"Sso to kuješš za pikle, ty podvodnisse?" Phralix se nad
ní
sklonil, z nozder mu vycházel horký kouř. Teprve nyní si obyvatelé
Hradu všimli, že drak je pod nánosem letité špíny bílý, stejně bílý
jako kdysi ti motýli, co pokryli všechny hradní věže i nádvoří a
kteří přinesli Těšírádsku štěstí, a pár jich uvěřilo, že je to dobré
znamení. Někteří bázlivě vykukovali a s hrůzou sledovali, jak jejich
princezna čelí drakově pohledu.
Marys ukázala Phralixovi přívěsek a do druhé ruky vzala
malou
dýku. "Stále jsem nemohla zjistit, proč tuhle věc tolik chcete,
Phralixi. Včera v noci jsem si všimla, že jde otevřít. Uprostřed je
spára, která se uvolnila." Drak ostře vydechl, plamínky v očích
zřetelnější a jaksi nebezpečnější než předtím.
Oba králové se konečně objevili po Marysině boku, mladší
z nich
pohlédl nejdřív na draka a pak na princeznu.
"Ty jsi mu tohle vzala?" zeptal se Gareth a rychle natáhl
po
přívěsku ruku.
"Půjčila jsem si to," odpověděla a ucukla.
"To je Dračí medailon, kdysi ho naši drakobijci čas od
času
přiváželi z bitev. Je nesmírně vzácný, protože živý drak ho nevydá.
Je to tak, Phralixi?"
Jmenovaný pouze otevřel tlamu a zlostně zařičel.
"Dej mi ho, dej
mi ho!" řval a máchal křídly, až jedním z nich narazil do dalšího
velkého okna Síně a sklo se s břinkáním rozlétlo a ozval se nový
křik, po kterém se opět rozhostilo ticho.
"Marys, vrať mu tu věc!" ozval se těšírádský král, protože
se
začínal bát o svůj Hrad.
"Ne, otče. V tom medailonu je skrytá nějaká moc, která
ho ovládá."
Gareth netrpělivě odpověděl: "Nic v nich není. Několik
jsme jich
otevřeli a byl v nich jen popel..."
"Jenže všichni ti draci byli mrtví. Tenhle dračí medailon
ve tmě
slabě září oranžovým světlem. Myslím, že bez něj by Phralix
vychladl."
"Ty slodjejko! Ty proradná prolhaná podvodnisse, vrať
mi ho! Od
kdy djeti královzké krve kradou?!" Drak se nadechl a už se chystal
Marys spálit plamenem, když princezna zabodla dýku do medailonu,
který se pootevřel a na zem se vysypala troška rudě žhnoucího popela.
Phralix v ten okamžik zařval a padl na kamenné nádvoří, tlamu kousek
od stojící trojice. Gareth vytáhl těžký válečný meč a přiložil ho k
dračímu čenichu.
"Savři ho," zaprosil sípající a kašlající Phralix. Kolem
se
rozlétla sprška vařících se slin a všichni o kus ustoupili. Princezna
sevřela zlato v rukou, i když bylo nyní rozpáleno do té míry, že
způsobovalo bolest. V okamžiku, kdy přívěšek zaklapla, se dračí dech
zklidnil a Phralix zavřel oči, odpočíval.
Král Gareth se otočil na Marys, která v dlaních pevně
svírala
Dračí medailon. Natáhl k ní ruku v silné kožené rukavici. "Podej mi
ten medailonek," nařídil jí, jako by byla jedna z jeho poddaných.
Princezna na něj upírala pohled opět plný dračí zloby.
"Co to má všechno znamenat? Čeho jsi chtěla dosáhnout?"
promluvil
k Marys její otec rozčileně.
"Čeho? Vždyť to stále opakuji! Vdát se! Chci být
královnou
Střední říše!" zakřičela princezna a v očích se jí objevily slzy,
protože jí přívěsek spaloval kůži.
"Podej mi tu věc!" opakoval Gareth, ale ona ho opět neposlechla.
"Nechám ti Dračí medailon, když se stanu tvojí královnou,"
prohlásila tichým neústupným hlasem. "Phralix ti bude sloužit. Který
král se může pyšnit drakem ve své armádě?"
Gareth pohlédl nahoru do oken, kde stála Palecie, jeho
krásná
nevěsta, a pak na její sestru, mladší, ale nekonečně moudřejší.
"Dobře," souhlasil pomalu.
"Slib mi to," dýchala ztěžka princezna a v tom okamžiku
už
nevydržela žár přívěsku a pustila ho do natažené královy dlaně. Ten
sevřel pěst a s hlasem nepostrádajícím obdiv jí řekl: "Máš můj slib,
ale nebudeš to mít lehké. Vybrala jsi si ten těžší z obou životů."
Pohybem ruky přivolal jednoho ze sluhů, předal mu medailon a rozkázal
dát ho zkout. Jenže toho si Phralix nevšiml, probudil se až další den
a ke své nelibosti zjistil, že má nového pána.
Kolem se sevřel kroužek dvořanů prohlížejících si draka,
ale Marys
za jejich hlavami zahlédla Čarodějnici, jak ji k sobě přivolává.
Prodrala se mezi nimi, ale stařenu už nestihla, jen cíp jejích šatů
mizících ve dveřích. Našla ji až v chladné chodbě, jak vyhlíží oknem
ven. Její staré vrásčité rty byly roztažené v úsměvu. "Už jsi
spokojená?"
Princezna se postavila vedle ní a zatvářila se rozpačitě.
"Král
Gareth..."
"Není příliš šťastný, budeš si ho muset získat. Ale máš
přece to,
co jsi chtěla. A já chci něco na oplátku."
"Za co?"
Čarodějnice si založila ruce za zády a protáhla se. Tichou
chodbou
se rozlehlo křupnutí. "Dračí medailony nemají samy o sobě kouzelnou
moc. Drakům na nich jen velmi záleží, protože je nosí od začátku
svých dnů. Ale netouží po nich, mohou bez nich žít."
Marys překvapeně ustoupila. "To přece... Vždyť Phralix...
To jsi
udělala ty! Ty jsi ho očarovala! Tím kouzelným práškem, který jsi mi
dala. Vysypal se něho, když jsem na něj spadla. Ty podvodnice!" Když
oknem zahlédla spícího draka, začala se smát. "No ano, jak prášek
vdechl, vyprášil mu z hlavy, že na krku měl jen kus zlata."
Kouzelnice si všimla, že Marys po těch slovech ztuhla
a uhodla i
proč. "Pokud vím, Garetha to kouzlo také zasáhlo, ale na něj nepůsobí
zdaleka tak silně. Byl to jen jeden z důvodů, proč si vybral tebe.I
ty jsi se prachu nadýchala, proto jsi drakovi ten přívěsek vzala a
nenechala ho být." Princezna se znovu vážně otočila na stařenu. "Co
se stane, až to zjistí?"
"Tvůj nový král nebo drak?" Marys už dlouho neviděla
čarodějku v
tak veselé náladě.
"Oba."
"Ta příšera si to neuvědomí nikdy nebo alespoň hodně
dlouho. A
král Gareth to také nemusí nikdy zjistit, pokud mu to sama nepovíš.
A
to bych nedělala, být tebou. Je to spravedlivý muž a nemá rád
podvody. Pojďme k věci. Potřebuji některý z Dračích medailonů. Nemusí
to být ten Phralixův, stačí, když mi ze Střední říše pošleš nějaký
další, neporušený. Jsou hlídané, patří ke královskému pokladu, ale
jako královna k nim budeš mít přístup."
"Na co ho potřebuješ?"
Čarodějnice se zamračila. "To už není tvoje starost.
Řekněme, že
ten popel v nich není tak úplně bez moci. Přísaháš, že mi ho pošleš?"
Počkala na přikývnutí. "Tak teď utíkej, čeká tě hodně povinností."
Marys ji hned neposlechla, protože v očích Čarodějnice uviděla
podivný oheň, stejný, jaký měla v pohledu i ona sama, i když o tom
ještě nevěděla. Najednou jí připadalo, že stařena si všechno předem
dobře rozmyslela. "Jdi! Už tě hledají," přikázala čarodějka a bez
dalších slov se vrátila do východní věže. Bylo to naposled, co ji
Marys spatřila, protože poté, co jí poslala jeden z Dračích
medailonů, opustila Čarodějnice těšírádský Hrad, jako by konečně
dostala to, po čem už dlouho prahla.
Ale toto by byl špatný konec, jako každá pohádka musí
přece i tato
končit svatbou. Marys v obřadu zastoupila Palecii, jen šaty musela
mít jiné, protože starší sestra je odmítala předat. Přesto i tak mělo
Těšírádsko dlouho o čem mluvit, legendy kolující o královské svatbě
a
více jak tisíci jejích hostech shromážděných v síni vydržely vlastně
až do časů, kdy se vrátil jeho budoucí vládce z bojů. Gareth ze
Střední říše přivezl do své země kromě nové královny ještě draka,
mumlajícího a rozzlobeného. Tak, a to by bylo vše, co se jen trochu
pojí k vyprávění o statečné dívce šlechtické krve, která si podrobila
starého hladového draka. Chtěli byste slyšet, že všichni žili šťastně
až do smrti? Ale kdepak. Stalo se jim toho ještě moc a moc. Třeba
hned na cestě na králův dvůr... Ale to už je, jak se říká, jiný
příběh.
|