Vnitřní dialog
   
" Co ti je ? "
" Mně ? "
" Ne, tomu za tebou !"
" Co by mi bylo ? Nic."
" Prdlačky. Znám tě šestnáct let a znám tě asi nejlíp ze všech."
" No jo, no. Nestíhám. Škola a koně. To nejde do kupy."
"Ale jdi ! Víš, kolik je lidí jako jsi ty a stíhají oboje?"
" Jo, ale většinou nemají koně doma a nemusí se o ně starat každý den."
" A co třeba Týna ? Chodí k nim šest dní v týdnu a ještě dojíždí."
" Ale není tak dobrá ve škole."
" A to vadí ? Vždyť ty taky nemusíš mít samý jedničky. Nebo snad musíš ?"
" Ne, nemusím. Musím jen umřít. Ale chci. Asi toho nechám."
" Čeho? Koní nebo školy ?"
" To nevím, ale jednoho určitě."
" Neblázni! Když necháš školy, co z tebe bude ? Malá krysa se základním vzděláním ? Nechtěla jsi být
náhodou veterinářka ? A jak si to jako představuješ ? Pudeš na chodník?"
" Vidíš, to bych taky mohla. Ne, udělám si trenérskou licenci a budu trénovat. Jezdce i koně. A budu cestovat."
" A co koně, kdo je bude jezdit, když budeš pryč ?
" To nevím. Ale škola mi zabírá strašně času. Kdybych se alespoň nemusela učit..."
" A musíš ?"
" Ne, ty jo ! Tak tam nebudu chodit vůbec ! A bude to !"
" A co když necháš koní ? Zblázníš se unuděním, osamocením a výčitkami. Nakonec skončíš na psychiatrii."
" Jen se neboj ! Budu číst a hlavně psát. Tím bych si mohla taky vydělávat. Na nic z toho teď nemám čas.
A taky keslit. Víš, jak ráda kreslím..."
" A taky vím, jak to vypadá..."
" Ty, já tě..."
" No no no, jen si dávej pozor na jazyk."
 
" Máš pravdu.Bez koní bych nepřežila a k lopatě se mi teda nechce. Asi to budu muset ještě vydržet."