Poosmé se ozval ve sluchátku obsazovací tón a za chvíli se ozval detekční signál datového záznamníku. "Komu teď večer může zatraceně volat!" zaklel nervózně Yan a položil telefon. "Hele Marku, budu se muset podívat domů, už se tam nemůžu dovolat dvě hodiny a záznamník má datový tarif. Je blbost, že by ségra teď večer někomu volala, po práškách není schopná vydržet dlouho vzhůru."
"Jasně, jestli chceš, půjdu s tebou." nabídl se Mark a odložil popcorn na stolek před sebe.
"Je smutný člověče, že se musíš takhle starat o starší ségru. Ta nána by snad jeden večer sama vydržet mohla, ne?" namítal Brat a mával lahví od piva. "Sakra, teď sem se polil!"
"Nemluvě o gauči, co!" vybuchl Mark a úkosem pohlédl na Brata. Zatřepal hlavou a skopl nešikovi nohy ze stolku. Brat tentokrát instinktivně vyrovnal polohu lahve tak, aby nic nevyteklo.
"Vypadni, budu to muset vyčistit!" pokračoval strohým tónem Mark a vstal zároveň s kamarádem. "Netaktní hovado a navíc prase," prohodil polohlasem pro sebe a směrem k Bratovi dodal: "Že tě sem vůbec vždycky pozvu."
Brat uraženě zvedl bradu. "Aby ses nepodělal z pár kapek piva," pronesl, když se skláněl pro ovladač od televize. Otočil se za sebe. Po tváři mu prolétl téměř spokojený výraz, když viděl, jak se těch "pár kapek" rozpilo do pořádné plochy. Natočil hlavu, aby upravil úhel. "Hele, vypadá jako javorový list. Řekl bych, že nám to Kanada dneska natře."
Mark zatím došel ke dveřím koupelny. Otočil se směrem k východu a uviděl Yana, jak se naklání pro bundu. Rychle sebral z poličky houbu a hodil jí na nepřipraveného Brata, stojícího před televizí. Pobaveně sledoval, jak se mu ten kousek molitanu odráží od krátce střiženého ježka. Jeho nepozorný majitel to zaregistroval až poté, co se odrazila i od širokoúhle obrazovky a spadla mu k nohám. "Vysuš ten svůj javor, já půjdu s Yanem!"
"Jak chceš, já se podívám na zápas," reagoval poněkud neartikulovaně Brat, když se pokoušel zvednout houbu bez pokrčení kolen. Neuspěl a opět rozlil trochu piva. Mark to nekomentoval a spěchal za Yanem, který už otevíral vchodové dveře. Sebral kabát a vyrazil za ním.
"Pozdravte mi sestřičku," vyprovodil je Brat.

******
"Jasmin!" zavolal do potemnělého prostoru za otevřenými dveřmi Yan. "Jasmin, seš tam?" pokračoval stále nervózněji. Ticho tmy však rozvybroval jen zvuk klíčů, které vysunul ze zámku. Natáhl se po vypínači a pokynul Markovi, aby vešel za ním. Neobtěžoval se svlečením bundy a pokračoval z chodby neosvětleným bytem směrem k sestřině pokoji. Mark šel pomaleji a vsunul hlavu do stínu přilehlé kuchyně. V šeru vnímal jen obrysy nábytku a spotřebičů. Přesto měl pocit něčí přítomnosti. Zřetelněji než kdykoli před tím slyšel svůj dech a následně i zavrzání parket, když přenesl váhu a vykročil. Jeho kroky zastavil vzrušený Yanův hlas: "V pokoji není, vidíš ji někde?!"
"Ne, zatím nevidím nic," zavolal v odpověď Mark a pokračoval po paměti směrem k vypínači světla. Než se mu podařilo rozsvítit, kopl nechtěně do něčeho lehkého. Předmět se mírně vznesl a srazil z konferenčního stolku siluetu dekorativní lampičky. Z nepochopitelného důvodu se neozval cinkavý a třaskavý zvuk skelněných korálků stínítka. Konečně se mu podařilo rozstvítit.
Přivřel víčka, aby se snáze přizpůsobil náhlé záplavě světla, ovšem vzápětí oči polekaně doširoka rozevřel. Po celé ploše haly byly poházené podušky z gauče a křesel, polštáře a haldy stránek snad z nějaké knihy. Stránky byly potrhané a přes tisk popsané fialovými klikyháky. Koutkem oka zaznamenal, jak k němu zleva přistoupil stejně překvapený Yan. Mark si mlčky dřepl a zvedl nejbližší žlutý list. Byl odzhora do dvou třetin délky roztržený, a roh, kde by čekal číslo stránky byl odtržen. Tiskařská čerň zobrazovala neznámé, i když povědomé písmo. Fialové čáry však připomínaly spíše čmáranice malého dítěte. Strčil si jí do kapsy.
"Jasmin!" zakřičel s novým důrazem Yan a rozběhl se tou poházenou změtí směrem k ostatním místnostem bytu. Mark zareagoval podobně, zamířil do kuchyně. Až téměř překvapeně hleděl na prázdnou místnost. Nikdo tam nebyl. Z dálky se ozývalo zoufalé Yanovo volání. Mark na chvíli tvrdě sevřel čelist a zamířil do chodby k telefonu. Zvedl vyvěšené sluchátko a neklidnými prsty vyťukával notoricky známé 911.

*****
Mark s Yanem stáli na chodníku před domem a trochu roztěkaně sledovali policisty, jejichž kožené bundy při zajišťování okolí ošlehávaly červené a modré záblesky policejních majáků.
"Říkáte, že sestra byla od smrti vaší tety po celou dobu labilní, a přesto si myslíte, že neutekla, ale někdo jí unesl?!"
Yan zaměřil zvlhlé oči na policistovy a se snahou o důrazný a přesvědčivý tón odpověděl: "Ano, jak sem říkal. Bylo to s ní čím dál tím lepší. Měla dřív záchvaty deprese, při těch člověk nevyvádí ale stahuje se do sebe."
"Nic však nenasvědčuje násilnému vniknutí. Zámek je neporušený, sám jste údajně otevíral. A ten nepořádek v bytě mohla způsobit vaše sestra. Přesto dáme váš byt do práce technikům. Snad vaši tezi nepotvrdí.
"Yan přikývl a pohlédl směrem k domovním dveřím a pak nahoru ulicí, kterou se po prohledání bytu rozběhl za zběsilého volání sestřina jména. Ještě teď mu v hlavě doznívala, ba stále se znovu čas od času zesilovala ozvěna jeho vlastního volání.
Jasmin, Jasmin, "Jasmin," poslední už nevědomky polohlasně řekl sám. Zaslechl to jen Mark, a vzal kamaráda kolem ramen. Naklonil se k němu a šeptal: "Pojď Yane, vrátíme se ke mně. Řekli jsme tomu poldovi všechno, co bylo třeba. Když tak ti zavolá na mobil. A raději za ním zajdu, řeknu mu adresu a telefonní číslo domů. Jdi napřed k autu." Yan přikývl a šel.
Mark přikročil k policistovy a řekl mu, že odcházejí. Když diktoval adresu, otočil se po Yanovi. Vyděl, jak mu skleslá ramena pocukávají v zadržovaných vzlicích, otírá si rukou slzy z řas a koutků očí a padají mu klíče od vozu. V Markovi zesílil vztek. Otočil se za pokyvujícím a odcházejícím policistou, odpověděl na pozdrav. Pak v náhlé potřebě uvolnění vztekle kopl do vystouplého kraje dláždění chodníku.

******
Dnes v noci je měsíc opravdu nádherný. Od včerejšího úplňku ubyl jen neznatelně. "Jo Peťo, jasně že máš pravdu, muselo to tak být," odpověděl jsem do sluchátka a pustil záclonu. Elegantně se rozprostřela. Tak jasná a přitom temná je dnešní noc. "Ne, v Evropě to nebylo. Řekl bych někde mnohem dál. Snad atlantské pobřeží Států." Tak dlouho sem si to všechno v hlavě třídil a promýšlel, že se už nedokážu přinutit k soustředění. Sice není těžké odhadnout Petrovy otázky, ale přesto bych ho mohl začít poslouchat.
"Nemáme šanci se tam dostat a další bude asi až za pár let. Příště už musíme být připraveni," zaslechl jsem hlas poněkud zkracující délky.
"Máš pravdu. Hlavně přijeď už zítra ráno. Jestli někdo přesvědčí Katku, aby nám zase pomohla, si to ty." "Asi máš pravdu, budu tam. Zatím ahoj." "Ahoj Peťo."

******
"Ukaž mi tu stránku Marku," pokynul Brat. Mark vstal z křesla a odešel do chodby. Brat si podle svého zvyku položil nohy na stolek. Jednu z bot však položil na dálkový ovladač a směsice chaotických povelů spustila teletext na straně sportovních zpráv. Kanada - USA 6:4. "Vidíte, já to říkal. Než jste přišli, bylo to 3:3," téměř vítězoslavně oznamoval Brat. Vlastně ho to dávno přestalo zajímat, ale z podstaty své osobnosti bojoval proti stísněné atmosféře v místnosti. Už nad ním ale stál Mark s roztrhanou stránkou v ruce. Brat vypnul televizor a chopil se žlutého papíru.
"Marku, nevíš, jak napsat obrácené R?" zaznělo oběma za zády. Yan seděl u počítače a otvíral jeden internetový vyhledávač za druhým. "Jaké obrácené R?" podivil se Mark.
"No zrcadlově obrácené R. Nevšiml sis, bylo na jedné z těch stránek. Řekl bych, že byla první. Veliké obrácené R přes půlku a pak text." "Ne, to sem si nevšiml."
"Podle mě nemaj ty fialový čmáranice žádný smysl," pronesl rezolutně Brat. "A jestli jo, pak to rozluští leda tak jeden z těch šimpanzů v zoo, co je nutí malovat pastelkama. Tím samozřejmě nechci říct, že je tvoje ségra opice...." Brat se zarazil. Pocítil opravdový stud a v duchu si dal facku.
Mark mu vzal list z ruky a s potlačovaným znechucením oponoval: "nikdo taky netvrdí, že to udělala Jasmin. Mohl to být kdokoli. A navíc nejde o čmáranice, nemůžeme přijít na to písmo."
"Písmo?" podivil se Brat. Seš sportovní ignorant. Kdybys koukal víc na přenosy z olympiády, tak bys poznal, že tak píšou ti všivý Rusáci. Parchanti, dali nám předevčírem gól v prodloužení.
Alena druhou stranu," pokračoval zapáleně Brat, "uměj dobře plavat. Jeden Rusák vytáhl bráchu z vody, když se topil. Dělal na letním campu instruktora. I když počkat, to byl vlastně Čech, ale to je myslím to samý. Mluvěj stejně a píšou tou jejich azbukou."
Yan ani Mark však už většinu z dalšího Bratova vyprávění neposlouchali. Nainstalovali ruskou klávesnici a po několika pokusech na obrácené R narazili. Text na stránkách z Yanova bytu byl ,kromě velkého "R", psaný fontem, který je dokonale zmátl.
Zanedlouho se po všech velkých portálech rozlétl požadavek na obrácené R. Bylo to však příliš obecné. Stránek byly statisíce. Navíc většinou v azbuce."
Přesto trpělivě procházeli souhrny odkazů a snažili se zahlédnout něco povědomého. Zastavili se až u jednoho odkazu, jemuž chyběl popisek. Nebylo divu. Stránka obsahovala pouze ornamentálně zobrazené obrácené R a e-mailovou adresu parys@post.cz.

******
Většině lidí není třeba hodně času, aby si o Karviné učinili poměrně přesnou představu a začali ji nesnášet. Patřím k málu těch, kteří se z tímto městem vzájemně akceptovali. Přehlížím odpudivost panelákové zástavby, špinavé ulice, vražedné řidiče a odměřenost místních. Přežil jsem deset dní, po které díky oblačnosti a smogu nebylo vidět jediné nebeské těleso a naopak si naplno vychutnal extázi, když si slunce konečně probilo cestu k mým očím.
Vlastně nejsem jako většina lidí. Nevynikám v inteligenci, kráse, síle ani charakteru. Mám však v jistém směru rozšířenou imunitu. Snesu, respektive jsem nucen snášet věci, které většinu lidí zlomí.
Mé jméno je srbského původu a znamená silný duch. Osud zařídil, abych byl označen už při narození. Nemine však ani den, abych netoužil být jako vy ostatní. Jeden z mála lidí, který ví, o čem to vlastně mluvím je v pokoji na vysokoškolské koleji Kosmos, do kterého právě vcházím.
"Ahoj Peťo, fajn, žes přijel. Mám zajímavou novinu."
"Ahoj Dušane, o co jde?"
"Přišel mi mail ze Států. Píše, že z New Yorku. Od Yan.Ox@yahoo.com. Zmizela mu sestra."
Petr se posadil na kraj postele. Za dobu co ho znám, jen několikrát projevil zájem a připravenost jako tentokrát. Podíval se směrem k oknu, nadechl se pak se na mě upřeně zadíval. Šel hned k věci, bez zbytečných emocí.
"Jak na tebe přišel?"
"Našel se azbukou psaný text, začínal velkým Ja."
Petr zpozorněl. Bylo to přesvědčivé. Yanova sestra byla "náš" člověk. Azbukou psaný text byl přesvědčivý důkaz ,ačkoli byl přítomen poprvé. Otázkou tedy bylo proč.
"Myslíš, že provokace. Vychloubá se nám?" zeptal se už né tak jistě. Věděl, že pohnutky většinou vycítím lépe než on.
"Něco v tom rozhodně je," odpovídám nejednoznačně. Na závěry je ještě dost brzo, chci si zachovat čistou hlavu."
"Mluvil jsem s Katkou, pomůže, ale mám ti připomenout, že to nedělá pro tebe, a neplynou z toho pro tebe žádné naděje," řekl téměř posměvačným tónem. Jeho oči však vyjadřovaly spíše lítost.
"Tak teda jdeme, ať mám po tom čas se vyspat. Potřebuju jít ráno na studijní oddělení."

******
Už jste někdy v životě potkali elfa? Já ne, ale zamiloval jsem se do někoho, kdo by jim mohl klidně být. Poprvé jsem jí potkal v jednom klubu. Byl jsem trochu opilý stejně jako ona. A byl jsem jí stejně fascinovaný, jako ona mnou.
"Řekni, že jsi elf, a já ti uvěřím," bylo první, co jsem jí řekl.
Zlaté vlasy sepnuté v zadu ozdobnou sponou proudily středem zad až k pasu. Uši sice neměly špičku, ale zvláštní půvab její štíhlé tváře, profil i křivka čelisti od uší až k bradě, štíhlé tělo a lehkost pohybů... Záře průzračně šedých očí jakoby odrážely světlo valinorských stromů. A jakákoli jemná změna výrazu tváře, snad jako dar jen pro mne, odkrývala daleko větší půvab, jenž byl v běžných situacích skryt (pochopte, bylo to pár dní po tom, co jsem poprvé přečetl Tolkienovu trilogii).
"Jsem." odpověděla, a začala se smát. Vzal jsem jí za ruku a vedl na parket. A snad i dnes, po třech letech, ještě věřím.

******
Peťa svým typickým ostrým způsobem zaklepal na bílé dveře pokoje o dvě patra níž. Vešli jsme a prošli chodbou na dvojlůžák. Katka, můj elf, k nám ze svého sedu zvedla oči. Už nezářily.
"Ahoj, vezmu si věci. " pronesla trochu chvějícím se hlasem. Nemám si dělat žádné naděje, zopakoval jsem si pro sebe. Vzala ze stolu skripta Makroekonomie jako podložku, a z poličky na druhé straně pokoje papír a uhel. Sedla si zpět na postel.
Přisedl jsem si a natáhl ruku k její paži. "Jako když jsme se poprvé milovaly," neodpustil jsem si.
"Chceš říct, když jsme se měli poprvé milovat. Nikdy k tomu nedošlo," opravila mě studeně. "A nedojde!" dodala tónem snažícím se o rozhodnost.
Pamatoval jsem si to až moc živě. Byli jsme oba tak vzrušení, ale když jsem jí vzal za ruku, měli jsme první společnou vizi. Bylo už po mém zasvěcení. Sevřel jsem její paži.
Mladá černoška, tak pětadvacet, přehnala se kolem mně se slzami v očích. Sedla si na podlahu uprostřed místnosti, schoulila se do klubíčka a jakoby v křeči celá ztuhla.
Hekavě se nadechovala, jako by jí tento nejzákladnější pohyb těla působil neskonalou bolest. Určitě tomu tak bylo, ačkoli z jiného důvodu. Cítil jsem to, téměř jako bych si tu bolest přisvojil.
A stejně tak i Katka, která tu se mnou nebyla, ale tu dívku jako v bdělém snu skrze mně viděla. Už jsem chtěl jít, a sevřít to bolestné klubko v náručí. Pomalu ale vytáhla zpoza halenky žluté stránky. Zaslechl jsem šepot, hlasy z nezaměřitelného směru. Pomalu předčítaly slova z textu, který jako by pod prstem zrádného čtenáře nabýval nové ostrosti kontur a trýznivého účinku na nebohou Jasmin. Ano tak se jmenovala.
Vzala ze stolku jakýsi fix, a začala jím text v marném gestu pokrývat, až vytvářel neuvěřitelný kardiogram bolesti.
Katka odtrhla mou ruku ze své paže. "To stačí," řekla vyčerpaně. Zavřela kresbu do tvrdých desek a podala Peťovy.
"A teď vypadněte, .....zatraceně!" zachraptěla a zabořila hlavu do dlaní.
Vyšli jsme ven z pokoje. Tak bídně jsem se po podobném deja vu ještě necítil. Peťa otevřel desky a přitočil se, abych viděl. "Tak tohle je ta holka," pronesl spíše pro sebe.
"Jo, jmenuje se Jasmin, zajedu s ní za dědou až v pátek. Myslím, že teď už nic nespěchá."
"A to velké Ja a text v azbuce?" zeptal se trochu překvapeně.
"Pamatuj, ten sen si měl ty, já na tom rande nebyl." Byl jsem příliš unavený, abych mu jeho bodnutí vrátil. "Použil to jako zkoušku, byla pro něj ta pravá."
"Chtělo by to nahlédnout do toho textu."
"Souhlasím, něco mě napadá." "Ale teď se potřebuju vyspat."

******
Yan seděl u počítače a nevěřícně zíral na monitor. Zmatek a vztek v něm začaly spojovat své síly, až vybuchly v chaotické záplavě nadávek. Mark k němu přiskočil a snažil se ho uklidnit. Když však pohlédl na monitor, na Yana zapomněl. V zármutku a bolesti na něj hleděla Jasmin.
Když odezněla bouře emocí, přisedl k počítači a zaroloval na text mailu. " Pokusíme se Jasmin najít, pošlete scann stránek z místa zmizení. "
"Zapomeň bastarde," zašeptal Mark a napsal do odpovědi - Nepošlu nic, dokud neřekneš, co víš.
Yan sehnutý u jeho ramene přikývl. Send.
K ránu přišla odpověď. Adresa někam do Czech Republic a požadavek: "vem to s sebou!"

******
"Ta zatracená čubka, já jí snad zaškrtím!" řval nepříčetně David. "Děvka němčourská!" "Bože všemohoucí, jak mu mohla dát jméno Adolf?!" řval a klátil rukama. Smetl z kuchyňského stolu porcelán, příbory i guláš, navařený sousedkou pro něj a jeho syny. Střepy a znehodnocené jídlo ho však neuspokojily.
Přiskočil k obrazu hlavy říše, a rázně ho strhl ze zdi. S křikem hodným středověkého rytíře v bitvě po něm začal dupat a podepisovat si rozsudek smrti zastřelením. Do kuchyně bojácně nakoukla sousedka. Z výkřikem a pokřižováním se rychle otočila a vyběhla z domu. S něčím takovým jí nesmí nikdo spojovat.
David vyběhl za okamžik ven také. Ještě chvíli podivně poskakoval, ale začínal se uklidňovat. Vrátil se do domu sesbírat střepy. Pak se náhle zarazil. Uvědomil si, že při svém řádění nebyl sám.
Rašila v něm panika stejně silná jako předchozí vztek. Jako nad manželem Němky, nad ním visel Damoklův meč protektorátu poněkud výše než nad ostatními, hanobení vůdce však jen tak neprojde nikomu. Ani otci novorozence jménem Adolf. Při té myšlence se strach na okamžik smísil s ozvěnu vzteku.
Začal přemýšlet nad možností, že by ho sousedka udala. Byla to stará bázlivá ženská, měkká jako bláto na rozježděné cestě. Ale bláto se rozteče pod tlakem boty nebo kola, a nepřihopsá za chodcem samo. "Sousedka by spíše nezapírala, kdyby se jí přímo ptaly. Sama za náckama nepůjde," utěšoval se. Byla tu ovšem ještě jedna otázka, na kterou nebyl s to sám sobě přesvědčivě odpovědět. Jak moc hlasitý byl ten jeho řev? Strach začínal opět sílit. Pak zaslechl na ulici skřípění brzd. Tak brzy?
Vykoukl zpoza záclony. Černý vůz zastavil naproti v ulici, ale nikdo z něj nevystupoval. Co mám dělat! K vyhroceným reakcím neměl nikdy daleko. Když se naštval, vybouchl a mlátil kolem sebe hlava nehlava. Teď pod hrozbou zastřelení v panice utekl. Nebyla to žádná sláva. Od šesti let, kdy spadl ze seníku a pochroumal si kyčel, byl částečně chromý, ale běžel jak nejlépe to šlo. Zákaz vycházení byl neúprosný, běžel tedy stínem, vyhýbaje se pouličním lampám i místům osvětleným úplňkem. Zaslechl hlasy. Němčinu. Určitě hlídka okupantů. Přikrčil se a snažil nedýchat. Nedýchat a přitom myslet. Myslet rychleji, zběsileji, než mu bilo srdce. Pak mu jediná myšlenka otevřela cestku ke spáse. Starý lihovar, zrušený pro neefektivní výrobu. Jen o dvě ulice dál stál bývalý majetek příbuzných jeho fanatické manželky.
Doufal, že i přes ostrý režim ve městě, děti neodolaly a uvolnil desky zatlučených okenic nebo dveří. Děti nezklamou tak často jako dospělí a tak se David dostal do lihovaru poměrně snadno. Hned na druhý pokus našel okno, kterým se mohl vsoukat dovnitř. Seděl opřený o zeď a ulehčeně oddychoval. Čekal, až si oči uvyknou na tmu.
Plížil se dál kolem šaten pro dělníky, až k velké hale, jak čekal prázdné, odstrojené od stále použitelného výrobního zařízení.
U posledního rohu před vstupem si však uvědomil, že tma je stále šedší. Klesl na všechny čtyři, a ani ne v půlmetrové výšce vystrčil hlavu za roh.... Když se odvrátil a přiklekl se stěně, jas z haly nakrátko zesílil. David však ani nepomyslel, že by se podíval znovu. Pohled na 11 strachem a bolestí znetvořených těl, klečících, ležících nebo vznášejících se nad rudými kruhy na podlaze, mu vystačil do konce života. Tělem mu projela ledová vlna. Otevřel hrůzou sevřené oči a pohlédl na chvějíc í se ruku. Prsty kmitaly v úzkém paprsku mdlého ranního slunce.
Vyplížil se z budovy a zamířil k domu. Usedl na lavici před vchodem a strnule hleděl do prázdna. Upoutal ho až zvuk přijíždějícího automobilu. Tchán hrdě přivezl jeho manželku i s malým Adolfem. David ji vzal pod paží a zavedl ji do domu, k jejich synům a sousedce, na kterou doposud nikdo nešlápl.

******
Sjížděli jsme do přízemí. "Podívej, přibyly další čárky," upozornil jsme Petra na malou minianketu na stěně výtahu. "Vejny by už mohl kandidovat do studentského senátu, je teď oficiálně největší zvíře na kolejích."
"Tady ale píšou prase!" oponoval uštěpačně Petr a otevřel dveře. Vyšli jsme z výtahu a prázdnou chodbou zamířili k vrátnici.
"Jak ses vlastně setřepal z vedení tréninku?" udržoval jsem konverzaci.
"Slíbil jsem Verči, že zaskočím za Martina při exhibici," odpověděl poněkud ironizujícím tónem a čekal na mou reakci.
Opravdu mě překvapil. Sdílel můj odpor k "hopsání" před diváky. Aikido není pro nezasvěceného na první pohled nic lákavého. Kop nebo úder prosím, ale nad "tančením", jak posměšně techniku tohoto boje často laikové nazývají, většina při exhibicích kroutí nechápavě hlavou.
"Vážně! Myslel jsem, že stačilo něco méně bolestného."
Petr však v rozhovoru nepokračoval. Zastavil se překvapeně u nástěnky naproti vchodových dveří. Hned vedle programu kin vysel připíchnutý potrhaný zažloutlý list. Zastavil jsem se také. Téměř současně jsme se ohlédli k sedačkám naproti okénku vrátnice. Hleděli na nás odtamtud dva mladí černoši.
"Tak jsou tady," prohodil jsem potichu, "docela brzo." Petr vzal z nástěnky roztrženou stránku a beze slova vykročil zpět k výtahu. Pokynul jsme mladíkům a následoval ho. Podívali se na sebe a poněkud váhavě vstali.
Mlčky jsme všichni nastoupili do výtahu. Hodnotil jsem, jak se oba drželi. "Yan?" zeptal jsem se při pohledu na vyššího z nich.
"Ne, já jsem Yan," pospíšil z odpovědí ten druhý, "to je Mark."
Představil jsem sebe a Petra a když výtah zastavil v devátém patře, pokynem hlavy mladíkům naznačil, aby vystoupili.

******
Kde vládne vztek a tichý brek
zahlédneš jednoho z nás
Nejsme příčinou ani důsledkem
jen průvodci tím prožitkem
prokletí znát nechtěné

To jsou úvodní verše spisu JA. Tedy poněkud amatérský překlad z ruského originálu. Popojížděl jsem rolovací lištou textového editoru. Našel jsem to snadno. Text odpovídal straně 26.
"Jsi prokletý a zatracený. Jsi z těch, jež jsou bezcenní, nechtění a svou zbabělostí vše ukončit odsouzení k bolesti." překládal jsem do angličtiny.
"Mluvil tvojí sestře z duše, řekl bych."
"Jak to myslíš. Moje sestra není bezcenná nebo nechtěná!" ohradil se prudce Yan.
"Copak jsi neviděl tu kresbu, Yane. Ty emoce jsou zjevné," podpořil mě Peťa. "Jasně že Jasmin není bezcenná, to nen í nikdo..."
"Vlastně pro toho, kdo si jí vzal byla z nejcennějších," doplnil jsem cynicky.
"O čem to tady kurva mluvíte!" neudržel se Yan. "Hrajeme tu vaší stupidní hru, a vy na nás s nějakým divadýlkem!"
"Četl jsi Bibli?" "Nebo třeba Korán, severské mýty, Talmud.." pokračoval jsem ve výčtu po Yanově i Markově nesouhlasném gestu.
"A co Tolkiena?"otočil se k nim na židli Petr. Trochu zmateně přikývli. "Všude je to stejný, " pokračoval Petr, " struktury dobra a zla svádějí nekonečný souboj. V Bibli je to bůh s anděly, cherubíny, serafíny a lidmi proti ďáblu a démonům, v Tolkienovy zase elfové, Maiar, Valar proti Melkorovi, Sauronovi a jejich monstrům. Podobný motiv je ústřední myšlenkou řady náboženství."
"A co to má jako společného z Yanovou sestrou?!" reagoval vzápětí Mark.
"Přímo samozřejmě nic," odpověděl jsem. "Jde totiž o to, kdo vyhraje."
"Dobro se zlem bojuje pořád," navázal Petr. "Náš svět je potom taková plichta, dobro i zlo zároveň. Vlastně by si lidé bez těch všech nadpozemských vlivů vystačili úplně sami. Ale tohle štěstí nemáme.
Když to přirovnám k Tolkienovi, držíme takříkajíc Bílé město,> ale ani na Mordor ani na Valinor nemáme."
"Vzpomínáte na Druhou hudbu?" nasměroval jsem dál proud výkladu. "Lidi v ní měli hrát důležitou roli. Bible nabízí jako možnosti ráj a apokalypsu, severské mýty vlastně jenom tu. Nic lichotivého."
"Super, naletěli jsme dvěma fanatiků, Marku!" vyštěkl nasupeně Yan. Náš bohorovný klid ho ještě více popuzoval. "Ti teploušové mi řeknou, co vědí. A bez těch sraček okolo!"
Jak jednoduché je opanovat situaci, když zůstanete klidní. Stačil krok dozadu, ustoupit ze směru a jednoduchou pákou na zápěstí a předloktí zastavit Yanův výpad. Petr Markovy ani nedovolil vstát ze židle a rovnou ho poslal k zemi za Yanem.
"Chápu tvoji netrpělivost, ale tohle nejde uspěchat," uklidňoval jsem našeho hosta. "Víme, kde tvoje sestra nejspíše je, ale nemůžeme pro ni hned teď cokoli udělat."
"Kde teda je?" vydal se zebe Yan přidušeně. Z mým kolenem na krku to lépe ani nešlo.
"V malém městečku, pětatřicet kilometrů na jihozápad odtud," odpověděl jsem a začal povolovat páku. "Můj děda jí tam nejspíš viděl. Spolu s ostatními."
"Tak pro ni zajedeme, nebo zavoláme policii, máte jí tu přece?" reagoval s narůstající nadějí v hlase Yan.
"To nejde."
"Proč ne."
"Bylo to v roce 1943"
Yan s Markem vytřeštili oči.
"Druhá světová válka, pánové..." vložil se do hovoru Peťa, "bylo nejstrašnější období v historii lidstva. Ideální podmínky pro znovupovstání vládce zla. Nemyslíte?"
"Tak teď už jsem dokonale zmatený." přiznal Yan.
"Jak dokládají mýty, byl temný pán vyobcován ze světa poměrně důkladně. Ovšem definitivní není nic. Z postupem věků se našel způsob návratu. Říkáme tomu portál dvanácti."
Na mladých afroameričanech bylo vidět, že se konečně soustředily. Využil jsem toho. "Čas od času dosáhne bolest nějakého člověka takové intenzity, že je cítit i za hranicemi světa. Takového člověka pak temný pán ještě zkouší, a intenzitu bolesti prohlubuje."
"Většina lidí tu bolest nepřežije," vložil se do výkladu Petr. "Spáchají sebevraždu nebo se úplně zlomí a přijdou o rozum.
Někteří jsou však dost silní, aby vydrželi. Jejich muka pak přesáhnou všechny hranice. Takové si pak temný pán vezme." Yanova i Markova tvář postupně přecházely do bolestné grimasy, jak jim docházel význam našich slov, míra Jasmininy bolesti.
"Potřebuje jich dvanáct, "pokračoval neúprosně Petr, "pak by měl mít dostatečnou sílu k návratu."
"Jasmin je jedna z nich?" snažil se zpochybnit vlastní závěry Yan.
"Myslíme si to." chopil jsem se odpovědi. "Cítil jsem přechod."
"Cítil?" přidal se z otázkou Mark.
"Cítil, jsem Prokletý. Člen bratrstva prokletých, které vzniklo po
válce v Rusku. Odtud pocházely hned čtyři oběti."
"Cítíme, když úroveň něčí bolesti dosáhne absolutna ." snažil se Petr pomoci mladíkům pochopit.
"A říkal si, že jí viděl tvůj děda." zorientoval se Mark.
"Ne, říkal jsem, že si myslím, že jí viděl. Ještě jsem se ho neptal."
"A jak se možný, že jí mohl vidět?" zeptal se Yan. Už začal naše vysvětlení přijímat.
"Měl tu smůlu, že portál viděl. Bylo to v roce 43, když byl portál téměř obsazen. Temný pán není vázán časem, shromažďuje všechny, které může." řekl jsem popravdě.
"Zítra za dědou zajedu. Pokusím se zjistit o tvé sestře co nejvíc."
"Pořád jste nám ale neřekly, jestli je šance dostat jí zpět?" otázal se spíše směrem ke mně už trochu uklidněný Yan.
"Podle toho co víme, obchází temný pán kolem své oběti nějaký čas, než se mu jí podaří dostat. Myslíme, že kdybychom to vycítili včas, máme šanci se přenosu zúčastnit, a dostat se k portálu. Pak bychom se mohli o něco pokusit."
"Takže pokud nepřijdeme na jiný způsob, je další šance až s příští obětí," konstatoval Petr.

******
Všichni čtyři jsme procházeli kolem živého plotu a svažující se ulicí dospěli k bílému domu pečovatelské služby. Zazvonil jsem na branku. Zámek s bzučením povolil. Vešli jsme do vestibulu a příčnou chodbou došli k pokojům pro ležáky, tedy staré lidi upoutané stářím a nemocemi na lůžko.
Tvář mi bolestně ztvrdla, když jsme procházeli kolem několika pootevřených dveří. "Vy cítíte všechnu bolest, nejenom těch při přechodu, že jo?" zeptal se mě potichu Mark.
"Zůstaňte tady." řekl jsme místo odpovědi a vešel do pokoje na konci koridoru. Ani jeden z Američanů netušil, že vcházím z většími obavami, než cítili oni sami.

******
Vyšel jsem po deseti minutách. Na chodbě stál jenom Petr. "Kde jsou?" zeptal jsem se. "Nevydrželi to tady, šli na vzduch." Bylo to jen dobře. Pokynul jsem Peťovi, aby šel za mnou ven.
Vyšli jsme před dům. Yan s Markem stáli několik desítek metrů dál na cestičce do zahrady. Ještě si nás nestačili všimnout. Zahnuli jsme za roh a zmizeli jim z dohledu.
"Tak co?" začal Petr.
"Vede se mu čím dál hůř. Ale ještě mě bezpečně poznal, a věděl, na co se ho ptám. Myslím, že to bude vědět vždycky. Nedokáže si odpustit, že mi o tom řekl."
"A Jasmin?"
"Nepoznal ji."
"Nepoznal, nebo zapomněl?"
"Nechej toho, je to jasný? I ta provokace s textem ze svitku.... "
Dobrých pět minut jsme stáli u plotu a mlčky sledovali těch několik chodců procházejících ulicí.
"Řekneme to někomu?" prolomil ticho Petr.
"A nač? Už je to jedno. Všechno jsme to prošvihli. Byla poslední."

******
Toho večera letěla k několika zasvěceným internetem jedna
z nejzlověstnějších zpráv: Melkor je zpět.