Když přijížděla k brance, zpomalila koně, natáhla se přes jeho krk k závoře, zvedla ji a zatímco kůň vytáčel zadníma půloblouk, otevřela vrátka. Zacvakly těsně za nimi, koník naposledy zrychlil, proběhl mezi stromy sadu – nesnažila se ho zadržet – a zastavil před stájí. Vyndala nohy ze třmenů, protáhla si slastně špičky, poplácala ho po krku a sjela dolů. Mezi keři přicházela dívka. Dayn de Vey se na ní usmála, podala jí otěže a bičík, naposledy pleskla koně a zamířila k domu. Mezi pomerančovými stromky na terase, které byly jistě jediné ve městě, se ještě ohlédla – ve stínech mezi hlohy a jasmíny zářily do šera zahradní lampy, ale nebe bylo ještě světlé, sytě šmolkové.  Spokojeně se usmála.
Rázně vkročila do domu, popaměti si stahujíc jezdecké rukavice, ale v hale se zarazila. Proč zase přišel tak nečekaně! Rozvaloval se v křesle u hořícího krbu, drahý fialový plášť přehozený přes opěradlo. V ruce sklenku - jistě se hrabal ve sklepě a vybral nejlepší víno, které si šetřila. Na rtech mu hrál sebejistý úsměv. Až moc.
“Ale, nejsem tu vítaný host?" usmál se lišácky, když rozladěně hodila rukavice na stůl.
“Změnilo by se něco, kdybych řekla ne?" vrátila mu zlomyslnost. Vzala mu sklenku z ruky, přičichla, ochutnala a vrátila jí s rezignovaným zamručením. Napil se pomalu, podíval se na ni přes sklo a zase se usmál.
“Líbíš se mi, když se zlobíš." řekl.
Opřela se o opěradlo dlaní, sklonila hlavu až k němu a zblízka si ho prohlížela. Světlé, krátce střižené vlasy, šedé přivřené oči, třídenní strnisko neladící s přepychovým oděvem a ve tváři vepsaná vráska od cynického úsměvu… Hněv v ní odtával jako kostka ledu. Dotkla se jeho ramene a už na cestě ke schodišti prohodila spíš pro sebe: “Byla jsem jezdit, převléknu se…“
O půl hodiny později scházela po točitých schodech dolů. Měla zelené saténové šaty a křišťálové šperky, které jí dal on. (Byla v pokušení nechat je zavřené v kazetě, ale ovládla tu choutku kvůli možnosti pozorovat jeho špatně skrývané potěšení.) Nemýlila se. Vstal, jako ostatně vždy v takové situaci, odložil sklenku – neuniklo jí, že je znova dolitá – a s úklonou jí políbil ruku. Věnovala mu blahosklonný úsměv, odtáhla ruku, kterou podržel ve své, a sedla si ke krbu proti němu. Když se labužnicky opřela, prohodila: “Tak si přestaneme hrát a ty mi řekni, co po mě zase chceš - hnusného.“
Naklonil se vpřed, rychle, s křivým úsměvem, jako rys.
Jeho hlas zazněl ostře: “Ne vždycky, kočičko, ne vždycky.“
Pak se znovu narovnal a divný lesk mu zmizel z očí.
“Dnes tu jsem jako soukromá osoba." usmál se, tentokrát docela hezky.
Vstala, nalila si víno a zůstala stát u krbu.
“Vím, že jsi přítel, Duane. Ale…“ Pak si všimla knihy, která ležela na zemi vedle jeho křesla. Předešel její pohyb a zvedl ji.
“Lásko, ty jsi sebevrah. Stále jí máš? Můžeš mi říct, proč takhle riskuješ?" Poslední otázka byla spíš provokací.
Odpověděla bezbarvým hlasem: “Neříkej mi tak, víš, že mi to vadí. A do té knihy… ti nic není.“
“Samozřejmě, že je…“
“Není. Je to minulost.“
“Minulost? Prosím tě, kde žiješ?“ vyprskl. “Zbav se tedy té své minulosti, radím ti dobře. Stále dostávám na stůl obvinění proti bývalým členům Nekromancia, udání na držitele Knihy, stále se věší, upaluje, uřezávají ruce. Kde žiješ, Dayn?“
“Mlč!“ zajíkla se “Přišel jsi nevhod a nevhod mluvíš. Nevím, proč bych tě neměla dát vykázat.“
“Ale prosím tě. Ty bys chtěla dát vykázat mě? Mě? Promiň, to je nejlepší vtip, jaký jsem kdy slyšel.“
Zasmál se neupřímně, ale s jistým pobavením. Pak vstal. Stáli vedle sebe, dívali se do ohně a mlčeli. Život je neúprosně spojil, dokázal jim, že v hloubi srdce jsou si absurdně blízcí, protáhl je nenávistí a bojem a zanechal trpké a pyšné, bez schopnosti milovat, nečisté a mocné.
Dayn to měla o něco snazší, jeho myšlenky pro ní byly snadno čitelné – a telepatii používala nevědomky, dávno odhodila stud nebo předsudky. On zase dobře věděl, že si v něm čarodějka čte jako v otevřené knize a cynicky jí odhalil temnotu svého nitra – jako by se dívala do zrcadla.
Odkašlala si. “Proč jsi přišel?“
“Opravdu jsem chtěl přijít. Zastesklo se mi.“
“Nevěřím.“ odvětila okamžitě, bez zaváhání, trochu překotně.
“To mě tolik nenávidíš?“ zeptal se docela tiše, chladně.
Přešla místností na druhý konec, kde pomalu a pečlivě zasunula knihu do police. Dávala si načas, i když odpověď znala. Věděla, že ho to nebude bolet, ať řekne cokoli. Byl prázdný, jako ona sama.
“Ne, vůbec ne…. Pojď sem.“
Přistoupil k ní a objali se, pevně a dlouze. Necítila nic, nic než prázdno. Věděla, proč přišel. Někdy člověk zatouží to prázdno zaplnit, ale jak hledat něco tam, kde není nic? Znamenali jeden pro druhého jen spojence v chladném světě smrti.

DEN PŘEDTÍM A OSTATNĚ I MNOHO DALŠÍCH

Cítila jen bolest. Strašnou bolest. Bylo jí do pláče a vrhla se do křesla, kde zabořila hlavu do polštáře, ale slzy nepřicházely. Proklínala by, ale nebylo koho. Ta bolest jí pronikla tak silně, že byla jako paralyzovaná. Nevěděla, na co myslí, nevěděla, co cítí, svíjela se v hrozných mukách. Pak, jako když jí polije horko, cítila, že jí planou tváře. Uvědomila si, jakou ošklivou hru hraje sama se sebou. Co všechno dělá pro iluzi vlastní síly, co všechno zahazuje. Nenáviděla se. Nenáviděla život.
Smrt si s ní hrála, ale nikdy si jí nevzala. Jen ukazovala dveře a muka byla o to silnější. Horečka z prázdnoty… Kniha…

…Světem vládne chlad. Nedotýkej se cizího srdce, cizinče ve vlastním světě, neboť neexistuje nic, co by tě mohlo spojit se zdrojem tepla. Teplo neexistuje a smích je jen přelud trpící, choré duše. Pomatení blázni…Pohleďte, jak jste sam., Jak je váš malý život ubohý. Hledáte a bloudíte, zoufale toužíte po štěstí, jako supi se spáry držíte chladnoucích zbytků dávno minulých citů…a každé vaše vzepětí, každá vaše emoce je jen výkřik dávno mrtvé duše. Co jest východiskem z této situace? Podívejte se hlouběji. Toužíte po citu. Toužíte zachytit se a prožívat klid, jistotu, něhu. Ale kdo je tím, po kom toužíte? Je to jen závan větru, prokluzuje vám mezi prsty. Je to písek. Prach. Padněte na zem a naberte do hrsti hlínu – milujte ji a věřte, že je plodná, že je plná naděje… Žár a mráz ji bělí a vaše kosti nakonec ztrouchniví v jejím neplodném lůně. Za čím se pachtíte? Lovíte radost? Dřete se, abyste si mohli dopřát něco, co pomine v příštím okamžiku? Jste tedy sběratelé okamžiků?…

Jako z velké dálky, dotkl se její rozjitřené mysli úsměv. Lehký, tichý a klidný. Vzpomínka  na jinou dobu, možná snad jiný svět. Vstala a hrůza předchozích minut byla pryč. Zase mohla dýchat. Odhodila knihu na zem. Z ulice k ní dolehly hlasy a melodický zvuk koňských kopyt. V takových chvílích ty obyčejné zvuky milovala.

TÝDEN PŘEDTÍM

Honci se objevili v dálce mezi stromy. Přítomnost zvířete už nebyla jen hmatatelným pocitem. Zleva, z hlohových houštin slyšeli rychle se přibližující praskot. Kníže pobídl koně a vyrazil mezi keře. Psi jako by zešíleli, vrhali se koním pod nohy a zuřivě štěkali. Její hřebec se točil dokola a zmateně přešlapoval, zatímco rychle hodnotila situaci. Pak se nechala unést vřavou a s divokým výkřikem se vrhla za lovci. Viděla, jak se kníže ohlíží přes rameno a křičí na hlavního lovčího.
“Tak to ne.“ zamumlala sama pro sebe a rozesmála se.
Větve jí šlehaly do očí. O pár vteřin později vyrazila jako projektil z houští napravo od ní černá hora chlupů. Medvěd jí zaregistroval, pootočil se a zvedl na zadní. Kůň se vzepjal, řičel hrůzou. Vykřikla rozkoší, cítila praskání energie v konečcích prstů.
Psi se na zvíře vrhli ze všech stran. Obrovitý samec máchal kolem sebe a téměř pokaždé jeho pohyb doprovázelo bolestné zavřeštění zasaženého psiska. Byli jako šílení, krev je dráždila k  nepříčetnosti. Lovci  napínali kuše, bylo tu najednou těsno, příliš těsno. Kníže seskočil z koně, vrhl se ke zvířeti a zarazil mu tesák až po rukojeť do hrudi. Medvěd zakolísal, chňapl do prázdna, zachytil rukáv útočníka a srazil ho do listí. Mladý šlechtic rychle vstával, oči se mu horečně leskly. Zvíře se potácelo, ale to už ho zasáhlo současně několik šípů vystřelených z bezprostřední blízkosti. Bylo po všem.
Dayn sjela z koně, klekla si k mrtvé šelmě a zabořila prsty do její srsti. Smála se. Zezadu se jí dotkl on. Překotně se otočila, padl k ní na kolena, divoce ji objal a políbil. V očích má ještě vraždu – napadlo ji. Lovci okamžiků, lovci emocí… napadlo ji.

Muži nosili k praskajícímu ohni deky. Mezi kameny stál malý poloprázdný demižon s vínem a plameny v něm čarovaly rubínovými záblesky. Psi se rvali o kosti od večeře. Dayn se zachumlala hlouběji do kožešiny a strčila si do pusy kousek pečeně. Jedla pomalu, spíš maso cucala. Spokojenost jí pronikala jako teplo - a víno. Byl nádherný, teplý letní večer. Stíny borovic tančily po prostranství, na kterém se knížecí družina utábořila, vyschlá země voněla tymiánem a šalvějí. Čarodějka vyprostila jednu ruku z kožešiny a uškubla kvítek, který náhodou ještě nikdo neušlapal – hned vedle ohniště. Rozemnula ho mezi prsty a vdechla silnou, sladkou vůni. Zítra lov skončí, muži naloží medvěda na vlek za koně, družina se bude pomalu vracet do města… Ještě předtím, dnešní noci, se přivine právě pod touto velkou sobí kožešinou k muži, který si nechá říkat kníže Jacques Montalban. Jeho divokost uhasí na pár hodin žár jejího srdce. Pak, oba s pocitem, že mají toho druhého v moci, se rozejdou nad městem. On máchne rukou do vzduchu, jeho sokol se vznese nad jejich hlavy a bude nad nimi kroužit jako symbol jejich sdílené vášně, než  čarodějčin kůň zmizí v úvoze mezi poli.

VEČER, KDY JÍ BYLO ZLE

Vždycky je ošemetné zahrávat si. Ale začít někomu důvěřovat, to je mnohem ošemetnější.
Vrátila se z plesu už v deset večer a narazila na jednu ze svých služebných, jak sedí v jejím křesle a hřeje si nohy u krbu. Děvče s výkřikem vyskočilo a pokusilo se prosmeknout kolem ní, ale byla rychlejší – hřbetem ruky jí vyrazila z prstů sklenku vína a rukavice jí mrštila do tváře. Služebná vylétla ven, těžké dveře za ní zaduněly a bylo ticho. Čarodějka stála jako zkamenělá. Po zdi stékalo červené – věděla, že je to levný Cabernet z místních vinic, kterým podlévaly maso. Proto se nezlobila. Střepy hrály všemi barvami, dřevo praskalo a hučelo. Sehnula se a zvedla kousek skla dvěma prsty. Bylo tenké, křehké… V náhlém návalu vzteku jím třískla proti zdi a -světe, div se- malý střípek se nerozbil, jen dopadl mezi ostatní a splynul s nimi. Kéž by to tak bylo i s lidmi, napadlo ji hořce.
Na ten ples šla s takovou chutí, s takovým očekáváním. Těšilo ji být středem zájmu, těšilo ji poslouchat šeptem pronášené  poznámky o její kráse, o jejím kouzle, o její… byla to snad láska, co k ní Jacques Montalban cítil? Tohle u něj přece ona nehledala. A přesto… křehkosti, nevyzpytatelnosti, šílenství – tvé jméno je žena. Ten večer se stalo něco, co nečekala, a ona neměla ráda překvapení. Ten večer odešla příliš brzy, aby nemusela hledět na jeden poblouzněný obličej, aby nemusela vyslechnout slova:
“Drahé dámy, vážení pánové, dovoluji si vám představit svou snoubenku, svou milovanou - komtesu de Santon.
Ruby byla téměř ještě dítě. Pleť měla bledou a průsvitnou jako voskový papír a husté kadeře rusých vlasů rámovaly její útlý obličej jako stíny. Nad klenutým čelem v té rudé záplavě zářil diamantový diadém;  dozajista dílo téhož autora, který měl tu čest ozdobit její něžnou šíji překrásným náhrdelníkem – její temné oči zrcadlily jen dětskou nevinnost, ale její tělo bylo příslibem nádherného ženství. Mohl na ní oči nechat. Co? Divák by neodpustil ten trestuhodný eufemismus.
Ne. On po ní šílel. Stále znovu, za každou třetí větou, a mluvil hodně a až příliš, bral její štíhlou ruku do své a tiskl na rty. Když se rozesmál, stiskl ji až k bolesti. Stále se k ní obracel, takže jeho soused po levici měl po celou hostinu zajímavý výhled na jeho záda. Noc poskočila k ránu, hudba vřískala stále opilejší kousky a nejeden pohár se válel na zemi mezi psy, rvoucími se o kosti. Náhle hrabě Santon vstal, uklonil se směrem ke svému rozjařenému hostiteli a nabídl své dceři rámě. Dívka, která celou hostinu nepromluvila ani slova a na jejíž tváři byl stále týž krásný, záhadný úsměv, povstala a naposledy se usmála na svého snoubence, který, přerušen uprostřed řeči, zkoprněle mlčel.
“Děkuji za nádhernou oslavu, opravdu, myslím, že Ruby si nemohla přát krásnější zásnuby, příteli,“ oslovil ho Santon, “nyní ji však předám péči služebnictva. Je již pozdě. Dobrou noc.“
Jacques se nezmohl na jediné slovo. V hlavě měl příliš mnoho vína a příliš mnoho touhy…

NEMOC

Takhle pozdě v noci?! Dayn ležela s očima dokořán naznak na posteli, sledovala otevřeným  střešním oknem půlměsíc a čekala, co se bude dít dál. Další rány na vrata, cvaknutí dveří v pokoji služebné - nebo to bylo z kuchyně? – šoupání sandálů, závora… rozčilené hlasy. Nespokojeně zívla a posadila se. To už se přibližovaly kroky po točitém schodišti. Jen stihla vklouznout do županu, aby jí služebná nepřekvapila nahou. Ani nepozdravila.
“Paní, paní…“ prudce oddechovala “posel ze zámku. Máte okamžitě přijet. Komtesa onemocněla, hrozně to spěchá…“ Nečekaje na odpověď, pobíhala po pokoji a se svíčkou v ruce shledávala její šaty. Dayn si sedla zpět na postel.
“Nikam nepůjdu.“ řekla líně a znovu zívla. “Nejsem felčar. Ani mne nenapadne skákat, jak pán píská. Řekni jim, ať zavolají doktora. Já lidi neléčím.“ …leda zabíjím… napadlo ji.
Dívka stála před svou paní s obličejem zkřiveným strachem, v natažených rukou žmolila saténové šaty. Mlčela.
“Ne!“ vřískla Dayn. “Ať chcípne, ta mrňavá holka. Nikam. A ty vypadni. Chci spát.“
Služebná stála nehnutě, jen po tváři jí stékaly slzy.
Bože, proč!!! ptala se sama sebe čarodějka, když se o pár minut později oblékala a scházela po schodech. Proč je prostý lid posedlý touhou mít nad sebou karabáč v podobě nechutně roztomilé kněžny?! Chvěla se odporem, ale nějak nedokázala - nebo snad nechtěla – vzdorovat přemrštěné, naivní lásce svých služebných k nové tvářičce na hradě. Knížecího posla nepozdravila, ačkoli asi o to ani nestál. Při pohledu na ní se otřásl – těžko říci zda odporem nebo strachy. Venku voněl vzduch létem. Byla krásná noc, a přesto tak děsivá…

Chodby zámku se halily do hlubokého ticha. Světlo pochodně, kterou posel nesl, sotva stačilo ozářit nejbližší zdi. Jejich kroky zněly dutě a utichaly v černočerné tmě. Zato u lůžka nemocné byl zmatek. Lékaře samozřejmě volali také, pobíhal po místnosti a něco mumlal. Když se dveře otevřely, Jacques vyskočil od lůžka a vrhl se k Dayn. Docela zapomněl na to, co mezi nimi bylo, napadlo ji, když jí sevřel obě dlaně zpocenýma rukama a prosebně na ní hleděl. Ne, nezapomněl – on v tom snad ještě spatřuje důvod, abych mu teď pomohla, docházelo jí, zatímco on drmolil: “Dayn, Dayn, pomoz jí, zachraň jí, nechápu to, prosím, prosím…“
Umlčela ho pohybem ruky. Oči všech se obrátily k ní. V naprostém tichu přistoupila k lůžku, trošku zvrhle zvědavá na to, co uvidí.
Nebylo pochyb o tom, že dívka umírá. Její téměř neznatelný dech, doširoka otevřené prázdné oči zarámované temnými kruhy, suchá, chladná kůže. Dotkla se konečky prstů její paže. Překvapilo ji to – nepocítila ani záchvěv lidského tepla, ani stopu životní energie – jako by ta dívka už bylo mrtvá, a přesto se její hruď ještě zvedala a klesala. Je opravdu krásná, napadlo Dayn, opravdu. Až nelidsky. Sklonila se k ní a pohladila ji po tváři. Kníže za jejími zády hystericky vzlyknul. Zakolísal, jako by ztratil rovnováhu, a vrhnul se k lůžku. Čarodějku přitom odstrčil stranou, sevřel bezvládnou paži své snoubenky a mezi jednotlivými vzlyky ze sebe vyrážel její jméno… Služebná se rozplakala a utekla z místnosti. Nedovřené dveře zavrzaly.
Dayn ta scéna z nějakého důvodu rozladila, naplnila bolestí a beznadějí a hněvem, tím především.
“Odveďte ho!“ rozkřikla se podrážděně na ostatní, kteří stáli jako zařezaní kolem. “Zmizte.“

Když odešli, zavřela za nimi dveře. Sedla si na pelest, položila dlaně křížem na prsa drobounké dívky, nadechla se, soustředila a zavřela oči… cítila, jak se v ní sbírá energie – známé příjemné chvění v prstech, přecházející až k pálení…ano, je to silné… cítila, jak z ní odtéká síla, jak je vyčerpávána chorobou uvnitř umírajícího těla, snažila se na nic nemyslet… minuty běžely. Překvapovalo ji, že tah v prstech spíše sílí, přelila už do ní tolik energie, mělo by to utichat a ne naopak. Prsty jí brněly, pak chvění až v pažích, v ramenou, bolest na prsou… roztočila se jí hlava. Životní síla do ní padá jako do studny, napadlo ji, žádná odezva? Tolik energie by vzkřísilo i mrtvého! Co to má znamenat?! Dayn pocítila záchvěv strachu, jen malý dotek paniky. Opírala se teď o umírající, hlava se jí točila, už nedokázala proud, který z ní odcházel, ovládat ani zastavit.
“Ruby!“ vykřikla. Někde hluboko v hlavě jí odpovědělo hluboké, mučivé, dlouhé zaúpění… a pak se zhroutila z postele na podlahu.
Ticho. Čas odměřovalo jen odkapávání vosku z desítek svic v místnosti. Stíny se křižovaly na mramorové podlaze. Vysoký stín vyřezávaných sloupků postele, záhyb baldachýnu, siluety flakónů s léky na toaletce, její vlastní sehnutá postava a nad tím vším, přes okraj pelesti, jako memento blížící se smrti nepřirozeně štíhlá ruka Ruby. Zírala na to hodnou chvíli, než jí to došlo. Ta ruka! Nevrhá stín! Jak to, že si toho ještě nikdo nevšiml?! Horečnatě začala bezvládné tělo prohlížet. Ne, nepotí se. Proto ta suchá pleť. Suchá a chladná. Nepotí se, nevrhá stín – je to možné? Ta dívka je… božského původu! Čarodějka v úžasu přitiskla dlaň na ústa.

ZLÁ NOC

Dohonil ji až ve Velkém sále, odcházela rychlým krokem s hlavou sklopenou. Když zaslechla jeho kroky, ještě zrychlila. Chytil ji za loket a prudkým trhnutím otočil k sobě. “Kam jdeš! Vrať se!“ vyhrkl.
“Jacquesi, nech mě.“ zaúpěla. “nedokážu jí pomoct…“ Pustil její ruku a zíral na ní.
“Je to pravda, Jacquesi, není v mé moci vyléčit ji. Modli se. To jediné by jí ještě mohlo pomoct, jestli věříš v bohy. Jestli věříš v ní…“
“Nechápu, o čem mluvíš. Jaké bohy? Dayn, vrať se a pomoz jí. Je to ještě dítě, potřebuje tě.“ opakoval nechápavě.
Čarodějka nevydržela: “Prosím tě, nech mě," vyjela na něj, “není jí pomoci. Smiř se s tím." Pak, jako by si uvědomila příkrost svých slov, zmírnila. “Snad lékař, snad na něco přijdou. Já tu jsem opravdu zbytečná. Nech mě jít.“ Věděla moc dobře, že lže, věděla moc dobře, že když nepomohla ona, nepomůže už nikdo – a on to věděl také. Po tváři mu stékala slza. Zvedla ruku, dotkla se lehce jeho paže a odcházela. Bez pozdravu.
Když byla u dveří, zaslechla jeho šepot. “Dayn.“
Zastavila se. “Dayn, použij svou moc. Zachraň jí. Můžeš to udělat, nikdo se to nedozví…“ Význam těch slov jí docházel pomalu. Pomalu, ale jistě. Bledá jako stěna, otočila se.
“Co to říkáš…“ hlesla.
“Ano, Dayn, já to vím. Vím to dávno. Duan mi to řekl, jsem jeho nadřízený, dal mi seznamy. Samozřejmě, nejsi v nich, ale já se ptal. Tušil jsem to. Jsi příliš mocná, Dayn.“ mluvil bezbarvým, monotónním hlasem šílenců, jako by se nemohl zastavit. O čarodějku se pokoušely mdloby. Zlá noc, napadlo ji.
“Vím všechno, Dayn. Nemůžeš to neudělat, kvůli mně, kvůli ní. Kvůli sobě. Nekromanti jsou štvanci. A ty jsi čarodějka - residentka. Tví vlastní soukmenovci by tě zabili, kdyby věděli, žes unikla. Nedozví se to – všichni zemřeli v hrozných mukách, Dayn. Všichni, co byli jako ty. A ty si tu žiješ v přepychu, štěstí, blahobytu.
Celý tvůj život je jen zámek ze skla. Všechno vím. Stačí jediné mé slovo a sám velitel tajné policie Duan Lyontard tě odvede v dwimmeritových poutech na hranici. Použij knihu a zachraň Ruby, přikazuji ti to. Nemáš možnost volby.“
Tak to přece přišlo. Všechna bolest, potlačovaný strach, výčitky, samota a nedůvěra, které v sobě dlouhá desetiletí dusila, vybuchly jako oheň. V jednom okamžiku vymrštila ruku do vzduchu, na koncích prstů jí vzplál modrý záblesk a síň se rozzářila jejím hněvem. Vzduch naplnil zápach ozonu. “Jestli mám zemřít, nepůjdu sama.“ zaduněl její hlas prázdným prostorem. Tvář měla jako z kamene, stěží se ovládala. Kníže klesl bezmocně na kolena a rozhodil ruce: “Ona! Jde o ní! Můj život je bez ceny…“
Ticho přerušovalo jen slábnoucí praskání  elektrických výbojů. Světlo matnělo, až zaniklo docela. V modrém šeru bylo sotva vidět do zoufalé tváře Montalbanovy, sotva zahlédnout, jak žena spouští ruku, jak se otáčí a odchází. Na prahu se ještě zastavila.
“Nemohu pro tebe použít černou magii ani nekromantskou praxi, nemohu to udělat proto, že důsledky by mohly být strašnější než samotná smrt.“
Mlčel.
“Ani kdyby ses mne rozhodl zničit, neudělám to. Promiň.“

ZLÝ DEN

Oknem dovnitř pražilo slunce. Z haly k ní doléhalo cinkání nádobí a tlumený hovor. Seděla na posteli, v hlavě dokonale prázdno. Bylo jí, jako by se už všechno zhroutilo, a obávala se, že je to jen otázkou několika málo hodin. Co jí mrzelo nejvíc byl Duan. Čím víc na to myslela, tím víc to bolelo. Ta hořkost! Najednou, když byla její důvěra pryč, když se schylovalo ke konci, si uvědomila, že na něj myslela až příliš. Zase ta zatracená důvěřivost! Tu chybu už neudělám, říkala si, a vzápětí se musela hořce smát. Jak dlouho to bude ještě trvat?…
I služebná, ta hloupá holka, si všimla strhané tváře své paní a mlčela. Potají utírala oči do zástěry – zprávy ze zámku se šířily neuvěřitelně rychle. Dayn vlastně spala až do oběda a teď neměla ani hlad. Sotva ochutnala… Nemohla přestat myslet na umírající dívku. Trošku si namlouvala, že pro ni ještě něco udělat může, a tak všechny vyhodila z místnosti a chaoticky přehrabovala knihovnu. Hlava jí třeštila. Za chvíli se mezi jídlem na stole a po zemi válely desítky knih a listin. Samozřejmě to našla: "O původu božského, jakož i jeho rozličné popisování" – dílo mnicha Aubriona z minulého století.

Jest to možné, aby se i mezi obyčejnými smrtelníky objevilo dítě božské? Donedávna domnívali jsme se, že nikoliv. Říkám vám však, ano, je to možné. Vždyť i rozličné víly a faerie v lesích se zdržující často s bohy lesními obcují a jejich moc pak svým potomkům předávají. A není zase vyloučené, že víla takováto obloudí srdce muže jakého a s ním pak božského potomka zplodí. Varuji vás však naléhavě před takovými ženštinami. Nám lidem jest toliko s lidmi být a lidem život dávat. Nikdo ani domyslet nedokážeme, jak strašné věci bychom mohli v život uvésti, dopouštějíce se smilstva s bytostí nezemskou. Božská podstata je nebezpečný dar. Dobro a zlo musí zůstati v rovnováze. Dítě božské jednou v tento svět přišedší světu mnoho krásy přinese a každý, kdo pohlédne do jeho jasné tváře, navždy propadne jeho kouzlu, stále však bude ohrožováno poryvy zla tu vanoucími a nepoznáme ni dne ni hodiny, kdy jeho dobrotivá podstata bolestivě se zvrhne.“

Kniha jí vyklouzla z ruky. ´Je to tak, jak jsem si myslela´, šeptala si pro sebe… Ach bože…

Snad aby se vyhnula bolestným, vyčítavým pohledům služebné, odcházela raději do města. Nepřítomně vrážela do lidí na náměstí, hladila látky na stáncích, roztržitě prohlížela zboží z jihu, postála pod podloubím ve vinařském Archivu. Na Ruby už nemyslela, myslela na toho, kdo ji zradil, nebo v příštích hodinách – či minutách? – zradí. Bude to Duan, kdo ji odvede? Ano, jistě, kdo jiný. Kníže se na něj už jistě obrátil.
Zdálo se jí, že se za ní lidé otáčejí se záští v očích. Doopravdy jí to nemrzelo. Nemají ji rádi, protože spala s jejich knížetem a snad ji i podezřívají… ale co, teď už je to opravdu jedno. Pomyslela na Ruby, jak leží v temné komnatě, nehýbe se, hledí slepýma očima do prázdna… Právě v tu chvíli, nebo snad o pár vteřin později, ozval se zvon ze zámecké kaple. Hluboký, temný hlas naplňoval ulice a prostranství, sílil a mohutněl, jak se k němu přidávaly zvony z městských kostelů a svatyní a naplňoval srdce všech iracionální bázní. Pak jí to došlo. Kus od ní jedna žena ječivě vykřikla a padla na kolena, štkajíc do zástěry. Z různých koutů náměstí se začal ozývat pláč. Muž vedle ní stál a po tvářích se mu koulely slzy. Lidé poklekali a modlili se na ulici.
Strašné, pomyslela si a spěchala tou žalostnou scenérií domů. Hluboký, dojemný hlas zvonů jí doprovázel. Už vcházela do ulice, kde stál její dům, když ke svému nesmírnému překvapení zahlédla v davu známý obličej. Až se jí zastavilo srdce. Žena se na ní na okamžik podívala a spěchala dál. Nepoznala mě, podivila se a rozběhla se za ní: “Enid!!!"
Krásná plavovláska se konečně zastavila. “No ne, Dayn, co tu děláš?“ vykročila jí vstříc.
Ženy se objaly. “Já tu žiju, Enid, ale co tu děláš ty?" drmolila čarodějka. “Máš tu snad práci? Ne, neříkej mi nic, nezajímá mě Kapitula ani její problémy! Pojď, musíš se ubytovat u mě!" a táhla přítelkyni za loket ke svému domu.
“Dayn…" plavovláska se jí jemně vykroutila. “Teď ještě něco zařídím, ale… moc ráda tě navštívím večer." omlouvala se. Pak, po chvilce mlčení, dodala: “Moc ráda tě zase vidím, sestřičko moje. Chybělas mi…"

Už se setmělo. Čarodějky seděly spolu u krbu a popíjely víno. Plavovlasá Enid, v blankytných šatech, nohu přehozenou přes nohu, slastně rozvalená v křesle, točila sklenkou v ruce a koutkem oka si prohlížela svou přítelkyni. Ta se opírala lokty o kolena, nakloněná nad oheň, jako by nad něčím přemýšlela. Bílé víno házelo jantarovými záblesky. Mlčely.
“ To je víno z jihu, Betsabyth," prolomila ticho Dayn. “je to mé nejmilejší, dřív jsem ho nepila," obrátila se na Enid. “je dost drahé. Pěstuje se jen na jedné hoře a tohle je.."
“Prosím tě…“ přerušila jí přítelkyně netrpělivě. “Co se děje, sestřičko? Nevykládej mi tu o víně, vidím, že se něčím trápíš. Tak ven s tím."
Dayn dlouho mlčela. Třásly se jí ruce. Celou tu dobu bojovala se slzami. Nakonec se ovládla. Zvedla hlavu a zhluboka vydechla. “Jdou po mě, Enid. Je konec."
V nastalém tichu cvakly dveře.
“Paní?"
Čarodějka se unaveně otočila v křesle. Služebná stála až vzadu, u dveří do kuchyně.
“Lucien, tohle je má přítelkyně, Enid an Gwyhar. Postarej se o pokoj pro ní a nechej nás o samotě, ano?"
Obrátila strhanou tvář zpět k plavovlásce. Enid se k ní naklonila a stiskla jí ruce, oči rozšířené údivem. “To snad ne, sestřičko! Kdo, co se stalo.. totiž… jak ti můžu pomoci?!"
“Nevím. Nijak." vysmekla se jí a dolila si víno. “Víš, nejvíc mě mrzí, že jsem věřila jemu."
“Lyontardovi?"
Dayn sebou trhla. “Jak to víš?"
 “Myslela jsem, že ty a on…" opáčila udiveně plavovláska. “A ne snad? Uhodla jsem to? Vždycky jsi mi všechno říkala a…"
“Už jsme se dlouho neviděly." vzdychla Dayn. “Škoda."

Večer pokročil. Vedle krbu stály v řadě prázdné lahve. Bílé víno se prořezávalo do čarodějčina mozku – seděla na zemi, hlavu položenou v klíně své přítelkyně. Bylo jí tak tupě, těžko, prázdno. Už hodnou chvíli jen mlčela a nechávala se vískat v kaštanových vlasech zamyšlenými prsty Enid.
“Enid?"
“Ano?"
“Myslíš, že život má nějaký smysl?"
Chvíli obě mlčely. Pak Dayn pokračovala: “Víš, hodně jsem o tom přemýšlela. Můžu mít všechno a nic z toho pro mě opravdový smysl nemá. Jediná věc, kterou nezískám ani za peníze, ani pomocí magie, to je láska. Všechno ostatní je hra, bez které by se člověk obešel. Milovalas někdy někoho?"
Plavovláska odpověděla váhavě: “Myslím, že ne. Chlapi za to nestojí. Nevěřím jim. Když jim uvěříš, můžeš počítat s tím, že ti jenom způsobí bolest."
“To ano." Dívka prudce zvedla hlavu. “Všechny je nenávidím!" Řekla to rychle, ale pak jako by se zarazila.
“Vlastně… ale… "
“Co ale…?" navázala Enid.
“Nic. Je to příšerně dávno… Jako by se to ani nestalo." Zvedla se a přešla ke knihovně, kterou služebné mezitím stačily uklidit.
“Něco ti přečtu, ano?" Hodnou chvíli prohledávala řady knih. Enid jí líně pozorovala. Viděla, jak její pohyby znervózněly, jak si pro sebe mumlá… pak prudkým trhnutím vyhodila část přední řady na zem. Knihy se rozletěly. “Sakra! Ty nány pitomý, copak jsem jim to nepovídala stokrát?! Všechno rozvrtají.” Otočila se na plavovlásku. “Nemůžu to najít.”
“Co hledáš?” otázala se lehkým konverzačním tónem. Dayn otázku přešla mlčením. Horečně vyhazovala knihy na podlahu. Pak se bezradně posadila. “Sakra. Nemůžu to najít.” zamumlala znovu a přejela si rukou tvář. Chvíli jen hleděla na prázdné regály. Pak se unaveně zvedla a začala knihy brát jednu po druhé do ruky a rovnat zpátky.
Přítelkyně odložila sklenku na krbovou římsu a přistoupila k ní. “Pomůžu ti... Co vlastně hledáme?”
V tichu přerušovaném jen šustěním obracených stránek, v pološeru prosvětlovaném dohasínajícím ohněm z krbu sbíraly knihy. Dayn vystřízlivěla. Hlavu měla prázdnou, dokonale. Jako v halucinacích zvedla z podlahy poslední knihy a už viděla, že ta jediná mezi nimi není. Stála s knihou v rukách, bledá jako přízrak a hleděla na Enid s výrazem odsouzence. Co jsme hledaly?
Přemohla záchvat hysterie, ale hlas se jí zlomil:
“Nekromancium.”

RIMMON

Všechno to dávalo smysl až příliš. Bylo to jasné. Někdo ukradl knihu, JEJÍ knihu nekromancie, její studnu příšerných snů, její minulost, a použil ji. Jistě. Jsou jen dvě možnosti. Buď je teď kniha na stole Duana a on už stahuje smyčky kolem jejího domu, nebo...
“Musím na zámek.” vyhrkla a zmizela na schodišti do patra.
Plavovláska se nespokojeně protáhla a zívla. “Teď, v noci? Co chceš dělat? Proč?”
“Nemám čas. Promiň. Jdi spát...” Prolétla síní s malým balíčkem pod paží  a zabouchla za sebou dveře. Enid se ještě jednou protáhla. Jak myslíš - řekla sama pro sebe. Jak myslíš...

Ve městě nebylo živáčka. Z věže odbili jednu hodinu po půlnoci. Chladný noční vzduch jí osvěžil rozpálenou hlavu. Snad tam kniha ještě bude, někde tam být musí. Je to možnost. A ona neměla na vybranou. Sotva přemýšlela o tom, co jiného by jí tam ještě mohlo potkat. A přitom to bylo tak triviální.
V zámeckém parku se zahalila do pláště, který nesla podpaží, udělala rukou nepatrné gesto - a pohltily ji stíny. Psi, kteří se před pár vteřinami řítili směrem k ní, proběhli kolem, jako by tam vůbec nebyla. Zatímco jejich štěkot dohasínal na druhé straně zahrady, spěchala k zadnímu traktu. Nádvoříčko osvětlovala jediná lucerna. Všude bylo ticho, jenom z dálky se ozýval křik páva. Zámek u vchodu pro služebnictvo pro ni neznamenal žádnou překážku. S dlaní na klíčové dírce naslouchala tichému cvakání uvnitř mechanismu a pak už jen vzala za kliku. Dveře ani nezaskřípěly, když je otevírala. Kdyby neměla takový strach, samolibě by se usmála.
Kráčela důvěrně známými chodbami. Dokud se držela stinných koutů, chránilo ji kouzlo a tak prošla kolem strážců v prvním patře, aniž si čehokoli všimli. Byla teď v chodbě, kde se nacházely ložnice i Jacquesova pracovna. Do té zamířila nejprve. Samozřejmě bylo zamčeno, ale to nebyla překážka pro čarodějku, jako byla ona.
Místnost byla nevelká, plná knih a regálů. Ze zdí se šklebily znetvořené kančí tlamy a slepě zíraly srnčí oči. Na stole u okna stál velký globus, deska byla plná papírů. Lusknutím prstů rozsvítila jednu svíci a namátkou brala listiny do rukou. Její pozornost upoutal dopis, ležel téměř navrchu. Písmo, jak jinak, jí bylo povědomé, nedokázala si ale uvědomit, kde ho už viděla.

Kníže,
vaší prosbě vyhovím.
Potřebuji jen jedno, knihu, která obsahuje potřebné magické formule a návody. Je to zakázaný spis, jmenuje se Nekromancium. Zpravidla bývá vázaný v černé kůži, je menšího formátu, na deskách mívá stříbrné písmeno S. Bez této knihy je vaše žádost nesplnitelná. Očekávám, že ji do zítra opatříte.
PS: Pokud budete v rozpacích, obraťte se na místní čarodějku…

Podpis samozřejmě chybí… Hněv jí doslova roztřásl. Bylo to přesně tak, jak se domnívala. A ten, kdo knížeti pomáhal, je bez jediné pochyby Duan. Vždyť Jacques sám mluvil o tom, že jedná podle jeho pokynů. Ten had! To jeho je písmo na dopise, určitě je jí povědomé odtud, docela jistě. ´Jak se mohl opovážit! Doufám, že ho démoni vyšších sfér při invokaci roztrhali, doufám, že se nevyhnul spáru zla, doufám…´ Nenávist… V hlavě jí hučelo.
Ta kniha tu někde je, musí tu být. Rozhlédla se kolem. Stovky polic, desítky skříní, nespočet tajných skrýší. To nikdy všechno neprohledá. Pak se rozhodla. Už neměla co ztratit. Ne nadarmo byla tolik dlouhých let velekněžkou Nekromancia. Palcem a ukazováčkem zhasila svíci, voskem potřísněné prsty natáhla před sebe dlaní vzhůru a šeptem invokovala Vidoucí stín.
Vidoucí stín… Jako by se v její dlani náhle cosi pohnulo, jako by se tma kondenzovala a svíjela, protahovala se jí mezi prsty jako nit. V okamžiku se před ní vznášel pohybující se přelud, záhyb tmy, úlomek chladu. A čarodějka jako by náhle povyrostla. I její tvář se proměnila k nepoznání. Vrásky smíchu kolem úst se zkřivily, lícní kosti vystoupily, pleť měla šedozelenou. Velké oči se ještě rozšířily a planuly teď zlým, chladným světlem. Kolem hlavy jako by měla náhle černou svatozář, v zátylku cítila známé mrazení a prsty se jí chvěly nepříjemným mravenčením. Nehlasně pohybovala rty. Stín se rozptýlil po místnosti do dlouhých výběžků a zatímco tajemným, temným způsobem své zapovězené existence hledal stopy zla, stopy sladké vůně Knihy, s hlavou lehce zakloněnou vychutnávala Moc. Pak rázným pohybem stáhla stín k sobě a vydala se dál. Tady kniha nebyla a ona tušila, kde ji najde.
Před těmi dveřmi se jí doslova zježil každý chloupek na těle. Byla u cíle. Cítila TO, cítila přítomnost zla a byla by na to přísahala. Věděla, co uvidí za dveřmi na nočním stolku.
Když se nekromant promění, vidí všechno jinak. Temná stránka světa k němu promlouvá, zlé věci jsou plné energie. Když držela Knihu v ruce Dayn-čarodějka, cítila maximálně bolest, a někdy ani to. Když otevřela Knihu Dayn-nekromantka, zaplavila jí bílá záře, písmena vystupovala ze stránek jako živá a vlídný hlas smrti k ní promlouval. Jak absurdní. Bojíme se utrpení, a přesto ho tak často vyhledáváme. Než otevřela dveře, snad se na ten hlas dokonce těšila. Skutečnost pro ní byla opravdovým šokem.

Seděla na posteli. Sukni měla vykasanou ke kolenům a nahé nohy stočené pod sebou. Dlouhé rudé vlasy si rozčesávala kostěným kartáčem. Když Dayn vstoupila, otočila se a probodla ji pronikavým, zkoumavým pohledem. “Čekala jsem tě.” řekla.
Nekromantka zaťala pěsti a zase je rozevřela. “Já tebe.” zalhala chladně.
Napětí v ní stoupalo jako sloupec rtuti, jako by rostla, jako by se stín kolem ní zvětšoval a temněl. Žena na posteli se pomalu napřimovala, oči jí zářily jako šelmě, ačkoli ruka s hřebenem zůstala na půli cestě k hlavě. Potom se prsty na kostěné rukojeti rozevřely a hřeben klepnul o podlahu. Usmála se a odhalila bílé tesáky. Dayn bušila krev v hlavě.
Pak upírka skočila.
Člověk, který by nějakým zrůdným omylem zhlédl to příšerné divadlo, by dozajista zešílel strachy. V jedné chvíli prořízly bílé paže s dlouhými drápy zatuchlý vzduch temné komnaty, rusé vlasy vyplnily prostor jako krvavý závoj, vysoká temná postava jindy drobné Dayn vztáhla ruce před sebe jako v obranném gestu - a v příštím okamžiku se roztříštila do tisíce stínových kousků, mezi kterými pružné tělo upírky prolétlo jako vodní tříští. Dopadla na podlahu jako kočka a zasyčela. V opačném koutě místnosti se nekromantka materializovala zpět do své postavy - připomínaje optický klam, vzduch se zavlnil a byla zpět. Protáhla si ruce zaklesnuté do sebe a přimhouřila nenávistně oči.
“Jak se ti líbí tvá nová existence, Ruby?” začala konverzaci.
Upírka se křivě usmála: “Rimmon, čarodějko, jmenuji se Rimmon. Ruby je můj matný denní stín.” Dlouhým krokem přistoupila k lůžku, usedla a mlčky dlaní poklepala na deku vedle sebe. Čarodějka bez zaváhání přisedla z druhé strany postele. Byly od sebe teď vzdáleny sotva půl metru. Pleť upírky byla bílá a matná, ale oči se jí leskly. Její vlasy se vzdouvaly a plazily po nahých ramenech jako živé, hruď se jí zdvihala a klesala, z každého centimetru jejího těla čišela živočišná smyslnost. Dayn byla jako její dokonalý protiklad, jako by byla jen odrazem v zrcadle. Nepřirozeně šedá kůže zdála se vyzařovat stín, připustíme-li takový protimluv. Veliké temnotou lemované oči hleděly na Rimmon klidně a zle. Rty se zúžily a lesk kaštanově ryšavých vlasů pohasl v temnotě stínové aureoly. Jako by někdo vdechl život perokresbě ze starého bestiáře, byla jen černá a bílá, či spíše mrtvolně zelenošedá.
Hleděly na sebe. Dayn s nelibostí zaznamenala, že upírce nedokáže číst myšlenky - jako by ani žádné neměla, vítr prohánějící se prázdným sálem... Tak řekni něco! syčela v duchu.
“Tak myslím, že tahle nová podoba se mi bude líbit víc.” protáhla líně Rimmon. “A náš milý kníže bude taky jistě rád.” ušklíbla se. “Rimmon naplní jeho tužby daleko...” upírka si smyslně olízla špičáky, “... daleko rafinovaněji.”
Pohyb, kterým nekromantka vytáhla ze záňadří stříbrnou dýku, byl nepostřehnutelně rychlý. Její bodnutí však jen proseklo vzduch, když jí sokyně jedním bleskovým švihnutím ruky smetla z postele. Dýka zařinčela o zem a než se stačila Dayn zvednout, držela ji v ruce upírka. S úsměvem vyzkoušela špičkou prstu ostří a odhodila zbraň do kouta. “Vskutku impozantní, ale zbytečná snaha.” pokrčila nos.
Stín, který nekromantku obklopoval, se rozepjal jako křídla. Zdálo se, že ani nevstává sama, že ji temnota okolo ní zvedá a obklopuje, že vyrůstá ze země, až se najednou zase tyčila nad Rimmon. Pomalým gestem zvedla ruce, dlaně obrácené dolů. Vzduch kolem ní vřel pohybem. Zdálo se to jen, nebo se ve stínech objevovaly tváře, znetvořené škleby, přeludy, spárky, drápy, křídla? Spustila ruce, ale rej nestvůrností ji obklopoval jako hejno hravých psíků obklopuje svou paní.
"Rimmon, vím, že tě svět mrtvých neděsí. Neděsí tě ani svět živých. Ale tady pro tebe není místo a já nedovolím, abys tohle město vysávala." řekla, jako by ji zaklínala, pomalu a bezvýrazně. Upírka se jen uchechtla a sjela z postele.
"Já toužím po lásce stejně jako ty, Dayn. Dopřej mi ji. Žít a nechat žít, co říkáš?" zasyčela ironicky, téměř se jí dotýkaje tváří.
"Ty netoužíš po lásce. Toužíš využívat a zneužívat." odvětila Dayn chladně, aniž by jen o milimetr uhnula. Docela zřetelně cítila divnou, dráždivou vůni upírky a zblízka hleděla do jejích překrásných temných očí.
"A ty snad ne?" zašeptala Rimmon. Ve vzduchu viselo napětí.
"Ne." řekla pevně nekromantka a položila dlaň na upírčinu ruku. "Ne, já ne." Cukla, ale Dayn jí stiskla pevně. Kolem jejich téměř se dotýkajících hlav kroužily a poletovaly stíny.
" Vím o tobě vše. Jsi čarodějka. Všechny muže svého života jsi jen využívala. Copak ty dokážeš milovat?! Nelži sama sobě." syčela jí Rimmon do očí. "Já nejsem o nic horší než ty, naopak. Já to všechno nedělám jen z nudy!!!" - poslední slova vykřikla.
Čarodějka semkla rty a oči se jí zúžily. "Nikdy," šeptala hlasem plným nenávisti, "nikdy mi ani jediný z mužů, které jsem - jak ty říkáš - využila a odhodila, nezůstal lhostejný. Tomu TY, upírko, nemůžeš rozumět. Jsem čarodějka, ale pořád jsem člověk. Všichni ti muži ve mně stále jsou a já se neprokousávám životem snadno, bez výčitek. Bez příběhů. Bez vzpomínek." Odmlčela se a Rimmon ticho nenarušila. Vpíjela se do tváře nekromantky, jako by četla myšlenky ona jí.
Po chvíli Dayn znovu promluvila, ale tentokrát byl její hlas jiný - jako by ani nemluvila ona. Jak mohla Rimmon tušit, že se v nekromantčině srdci rodí démon, že její mysl prostupuje jeho medový, mrazivý, chvějivý hlas. Jak mohla vědět, že k povolání temného Služebníka nepotřebuje bývalá velekněžka Zla žádnou knihu, jak mohla vědět, že žije celé ty dlouhé roky uvnitř ní jako ten nejrafinovanější trýznitel. Jak mohla vědět, že jestli se jí někdy dotýkala smrt, pak to bylo teď, rukou drobné čarodějky?
Jak to mohla vědět? Rimmon byla dítě Stínu, věděla to intuitivně. A přesto nic neučinila. Její zvědavost byla silnější než varovný hlásek v hlavě.
"Ruby…" řekl hlas. Oči upírky se rozšířily. Údivem? Strachem? Dayn, či spíše její vlnící se stínový odraz se naklonil vpřed, dotkl se tváří tváře - a prošel skrz. Rimmon pocítila ledový chlad, který jí pronikl jako nůž. Několik okamžiků paralyzovaně naslouchala hlubokému hlasu, který se teď ozýval v její vlastní hlavě. Cítila, že ztrácí vědomí. Zavřela oči… zaklonila hlavu… a pak, jako když se ryba vymrští nad vodní hladinu, v jediném okamžiku jasném jako lusknutí prstů uviděla sama sebe sedět na posteli, obklopenou stínem, hroutící se, vysátou, mrtvou. Máchla prudce oběma rukama - temnota se rozplynula jako dým.
Byla tu sama a byla živá. A je pryč, pomyslela si. V uších jí dozníval táhlý ženský vzlyk.
"Vyhrála jsem, čarodějko, takhle mě nedostaneš."
Vstala, otevřela okno a vyhlédla do zahrady. Nádherně sytě modré nebe křižovali netopýři. Spokojeně se usmála…

JEN PÁR DNÍ

Lucien otevřela celá rozesmátá. Ještě se přes rameno ohlížela do domu a něco volala, pak se obrátila zpět a spustila: “Paní, slyšela jste to? Komtesa se...” zarazila a větu dokončila s ústy úžasem dokořán “uzdravila...”
Na Dayn nebyl pěkný pohled. Zapadlé, krví podlité oči, mrtvolně bledá pleť, modřiny a podlitiny na krku, na rukou... Vklopýtala do domu a zhroutila se na podlahu. Na nic se neptej, chtěla ještě říct, ale vyšlo z ní jen zachraptění.
Když je jednou démon probuzen a přiveden na svět, když je mu jednou nabídnuta kořist, když se jí už dotýká - a když jí přesto nedostane, je s ním těžké pořízení. Jakmile se znovu materializovala ve svém těle, vyčerpaná a rozzuřená, nastal boj. Celou noc zápasila čarodějka o vládu nad svým vlastním nitrem, celou dlouhou noc se svíjela na loži, kde byla jen několik hodin předtím oživena bytost z jiného světa, křičela a dusila se, zatímco za dveřmi pobíhali strážci a báli se vejít. Do konce života asi nepochopí, kde v sobě shledala tolik síly, že se dokázala teleportovat alespoň do zahrady, a jak se dostala domů...
V následujících dnech ležela ve svém pokoji, vyháněla všechny vyjma Enid a pila. Paranoidní stavy jí téměř neopouštěly. Do ochraptění proklínala sama sebe za to, že neodolala pokušení použít nekromancie, nesčíslněkrát se vrhla k oknu, aby pátrala po eskortě, která ji odveze na exekuci, každičkou noc očekávala s očima rozšířenýma šílenstvím návštěvu Rimmon. Nechápala, jak mohla upírka přežít útok démona a děsila se toho o to víc, že ona samotná ho málem nepřežila... V jejím pokoji byl strašný chaos, věci poházené po zemi, střepy, prázdné lahve. A mezi tím vším polonahá, téměř stále opilá dívka... kterou nakonec její přítelkyně musela uspat jednoduchým zaklínadlem.
Jedné noci Dayn probudil zvuk ze zahrady. Posadila se na posteli, okamžitě vystřízlivělá, naslouchala, nic dalšího se však neozvalo. Spánek jí však mezitím docela opustil. Najednou chtěla vstát a jít dolů, chtěla jíst a chtěla s někým mluvit - ale zapletla se do rozházeného šatstva a nedůstojně sebou švihla na zem. Zůstala ležet a přemýšlela. Ať už je to konec nebo ne, stále tu má nevyřízené účty. Musí mluvit s knížetem. Musí se mu pomstít - a musí se pomstít Duanovi, tomu především. Ale ze všeho nejdřív se musí vypořádat s Rimmon. Pak? Pak by mohla ... ano, napadlo ji to, mohla by se znovu stát nekromantkou, skrýt se Kapitule a žít...
Ne. Rozhodla se, že za tuhle cenu už nechce nic, ani kdyby to byl její vlastní život. Té noci ji její šílenství definitivně opustilo.

INTERMEZZO

Upila ze skleničky a slastně zavrněla.
"Je úplně nový, paní! Včera ho přivezli z jihu! Tak… říkal jsem si, že ho musíte ochutnat." Sklepník byl bez sebe radostí, že může své stálé zákaznici předvést nejlepší zboží. Dayn se na něj blahosklonně usmála: "Je opravdu výborné, mistře. Odkud ho přivezli, a kdo?"
Z Arhia, elfové, a…" zakuckal se potěšením "…musíte vidět jejich koně! Jsou to ty černý fešáci, jako byla vaše Diana."
Čarodějka se smutně usmála. "Velmi ráda se na ně podívám. Diana byla opravdu nádherné zvíře. Škoda jí."
"No jistě, škoda." přitakal sklepník. "Ale ten váš novej koník je taky moc fajnovej. Viděl jsem vás na něm…" nedokončil. Její vyjížďky s knížetem nebyly právě vhodné téma. Přešla to mlčením. Věnovala se vínu. Pak vstala a položila na stůl minci.
"Děkuji, mistře. Byl to opravdu zážitek, ostatně jako vždy. Máš nejlépe zásobený sklep v celém kraji. Pošli mi…" zamyslela se a úkosem přitom vyhlížela zadními dveřmi na dvůr, kde vykládali zboží, "… pošli mi 40 lahví." Sklepník se málem přelomil v půli od samých díků.
"A ještě," dodala se zvědavým úsměvem, " kde že mají ty koně?"

Na dvoře stál vůz a několik elfů z něj vykládalo sudy. Jeden právě vyváděl ze stáje velkého šimla, tahouna. Vydala se za ním a nemýlila se, mířil zadními vraty k ohradě za domem. Vypustil koně k ostatním, právě k těm, na které se Dayn přišla podívat. Elf se opřel o klády a pozoroval vraníky. Postavila se vedle něj. Nějakou dobu jen mlčeli.
"Přišla jste se podívat na ně?" oslovil jí konečně a ukázal bradou do ohrady. Otočila se k němu a usmála se. "Ano, sklepník mě upozornil. Také jsem měla klisnu toho plemene, ale těžce se poranila při lovu, přišla jsem o ni."
"Taková škoda… tihle se k lovu nehodí. Používáme je na dlouhých cestách." rozpovídal se elf. "Vydrží víc než kterýkoli jiný jezdecký kůň."
Dayn pohodila hlavou: "Vím, proto jsem si taky Dianu pořídila. Hodně jsem tehdy cestovala…" Odmlčela se.
Koutkem oka pozorovala elfa. Byl oblečený podle jižního obyčeje, v dlouhé kožené vestě přes jemnou plátěnou halenu, vysoké jezdecké boty a u pasu stočený bič. Vlasy měl rozpuštěné a až do pasu, jen krajní prameny měl stažené vzadu řemínkem, aby mu nepadaly do tváře. S jistým zalíbením pozorovala tu nezvykle útlou, bezvěkou tvář, velké, úzké, světlé oči a vysoké čelo. Po velmi dlouhé době si vzpomněla na rodinu, u které vyrůstala. Zamyslela se a už neviděla jeho - viděla svou elfskou pěstounku, své přátele, osadu v lesích… Vzpomínky - přepych, který si nesměla připustit. Jak dlouho hledala své místo mezi elfy? A jak dlouho ho hledala mezi lidmi? Lidé jí ale v posledních dnech definitivně zklamali. Už naposledy. Snad by… snad by se mohla ještě vrátit k elfům?
Z přemýšlení ji vytrhl jeho hluboký, příjemný hlas.
"Paní?" nepatrně se uklonil "Musím už jít, ale pokud byste měla zájem, pozval bych vás dnes k večeru na projížďku."
Měl velmi hezký úsměv, a nebyl to člověk, ač byl muž. Proč by odmítala?

Klisna, kterou přivedl pro ní, byla překrásná. Měla drobnou, aristokratickou, krátkou hlavu, silný svalnatý krk, hřívu a ocas rozčesané do jemné hedvábné záplavy a na spěnkách dlouhé rousy, takže její lehké nohy dopadaly na zem s půvabným důrazem. Když se čarodějka vyšvihla do sedla, kobylka se pod ní roztančila - nebylo možné jí udržet na jednom místě. To ani neměla v úmyslu - vyrazila vpřed a kopyta elfova hřebce za sebou téměř neslyšela. Mířila přes pole a pastviny k lesu, řítila se po dlouhé cestě do svahu a obdivovala klisninu vytrvalost - jako by jeli celou dobu po rovině, ani na okamžik nezpomalila. Mezi stromy otočila a poprvé se zajímala o svého společníka. Byl to hezký pohled, černé vlasy, černá hříva, vydupali do příkrého svahu a zastavili pár metrů od ní - hřebec ztuhnul jako socha.
"Má klasický výcvik!" křikla a ukázala na hřebce bičíkem. Elf se na ní podíval… zvláštně.
"Ano." křikl v odpověď. Pak dokonale klidného koně prudce pobídl a ten jen poskočil vpřed a cvalem se řítil mezi stromy. Když se za nimi hnala, pociťovala po dlouhé době zase tu divokou radost a život byl opět jen nádherná hra. Všechno to, co leželo před ní, jí vzrušovalo a lákalo. Ne nejméně černovlasý neznámý…

"Ess`ae Tanagwetill. Qui ess´tae?"
Leželi vedle sebe v trávě, ona si hrála se stéblem, on dřímal, ruce pod hlavou. Jeho hlas jí překvapil, trhla sebou. Odpověděla váhavě, s nedůvěrou: "Quie dicett´an te?"
Otočil se na bok, aby na ní viděl. "Nikdo mi to neřekl. Poznal jsem to. Qui ess´tae? Jak ti říkali elfové? Chtěl bych to vědět…"
Vzpomínky jí přemohly, otočila se k němu a dlouho se na něj jen dívala. Jeho tvář byla neproniknutelná, a jí se příčilo číst mu myšlenky. Přesto poznávala vše, stejnou tvrdost, stejný zdánlivě lhostejný pohled, stejný střeh, skrytý za lenivým úsměvem. Jiný způsob myšlení, jiný úhel pohledu - na elfech bylo všechno jiné - a všechno jí to bylo tak blízké. "Ess`ae Tuonell." zašeptala.
Položil jí prsty do vlasů. " Tuonell, minn´ae te…"

Jednoho dne na ni za její zahradou čekali dva. "To je můj bratr, Tuonell. Chtěl jsem ti ho představit."
Alghor byl menší než jeho bratr, sličný a veselý. Objal Dayn a políbil jí na obě tváře.
"Jsem rád, že tě poznávám." usmíval se na ní. Napadlo ji, kolik z toho, co Tanagwetillovi o sobě vyprávěla, asi ví - byl k ní nezvykle vřelý. Uvědomovala si však, proč tomu tak je. Snad jí z toho až přeběhl mráz po zádech, ačkoli nemohla říct, že by se bála. Když vás někdo miluje, když si tím jste jisti, nepociťujete strach.
Ten večer i mnohé další večery plynuly jako ve snu. Přestala myslet na nebezpečí, které se jí předtím zdálo obklopovat, ostatně, nikdo se neobjevil, žádný zatykač, žádný Duan s eskortou, dokonce ani kníže se neozval. Na zámku se pořádaly plesy, Ruby byla středem pozornosti a nikoho by nenapadlo spojovat právě ji s vraždami, které se v podzámčí množily. A Dayn, městské čarodějce, to bylo najednou lhostejné. Nenáviděla všechno kolem sebe o to víc, oč raději měla dlouhé projížďky liduprázdnou krajinou v doprovodu svého tak nenadále získaného společníka. Tanagwetill s bratrem obvykle večeřeli u ní nebo všichni seděli dlouho do noci ve vinném sklípku. Enid, zpočátku rozpačitá, brzy našla v té společnosti zalíbení, a Dayn ji mnohokrát pohledem varovala - nebylo to ale třeba. Tanagwetill byl jen její, viděla to na něm a čím dál víc do toho sama zabředávala. Jestli ho milovala? Nebyla si tím jistá. Ale rozhodnutí, že opustí město a odjede na jih s ním, v ní rostlo a sílilo stále víc.

Až do onoho dne.
Vraceli se z večerní vyjížďky. Alghor zabočil směrem k městu, Tanagwetill ji doprovázel domů. Zastavili se ve svahu a dívali se za odjíždějícím. Dayn zvedla ruku a mávala mu, dokud nezmizel. "Máváš jak malá holčička," dobíral si jí elf.
Zvážněla. "Tane, ale já nejsem malá holčička. Jsem čarodějka. Jestli víš, co tím myslím."
Pobídla koně ke stáji. Mlčky ji následoval. Promluvil až u večeře, tentokrát byli sami, protože Enid se necítila dobře a zůstala ve svém pokoji.
"Ty jsi čarodějka a já jsem elf. Neptám se tě na věk,  nehledě na to, že by to bylo .. ehm… nezdvořilé. A ty ses nezeptala mne. Ale ať je to jakkoliv… Nechtěla bys odjet se mnou?"
Zamyšleně se na něj podívala. "Víš, tohle město je pro mě plné vzpomínek, které nenávidím. Vlastně jsem uvažovala, že bych odsud ráda odjela. Ještě nedávno jsem si myslela, že mi zbývá jen pár dní života,”  zachytila jeho pohled, ale pokračovala dál, “a teď se zdá, že to nebylo tak horké... a vlastně mne napadlo, že bych mohla zkusit zapomenout na magii a… snad se pokusit i žít mezi elfy… jako dřív. Třeba bych to dokázala.” dokončila a tázavě se na něj podívala.
Neusmíval se. “To musíš vědět ty.” řekl.
“Ano. Uvidíme. Ale předtím tu musím ještě něco vyřídit." Hledala slova a nechtělo se jí to všechno vyprávět. Točila v prstech sklenkou vína, které pocházelo z Arhijských vinic. "Tane…" začala, ale nedokázala pokračovat.
Nakonec našla slova o mnoho později. Leželi pod otevřeným oknem v jejím pokoji, dovnitř voněla noc a doléhaly zvuky ze zahrady. Zahoukání sovy, neklidné frkání koní ve stáji, psí štěkot. Natáhla ruku a prsty mu projížděla vlasy. Chytil její dlaň, políbil ji, vysmekla se mu a hladila ho bříšky prstů po tváři.
"Tane?"
"Ano, lásko?"
"Víš, proč už tolik nocí nikdo nevychází ven? Proč se lidé bojí? Víš, proč tak často zvoní umíráček?"
"Samozřejmě," odpověděl bez váhání, "ve městě je upír, řekli nám to hned první den."
"No, a ty se ho nebojíš?" zeptala se.
Opřel se o loket a podíval se na ní. "Tuonell, dnes jsme o tom mluvili. Já už mám leccos za sebou. Dokonce, divila by ses, i setkání s upírem. Ne, nebojím se ho. Měl bych snad? Jsem na světě moc dlouho na to, abych panikařil, když zaslechnu o nějaké potvoře z podhradí. Ale proč o tom mluvíš?"
Pokračovala bezbarvým hlasem. "Není to upír, Tane, je to upírka. A je to zatraceně mocná upírka. Povstala jako noční stín té dívenky na hradě, Ruby."
"Slyšel jsem o ní, myslíš tu komtesu. Prý je překrásná…"
Teď se prudce zvedla čarodějka. V hlase jí zazněl hněv: "Ano, Tane, je nádherná. Kdybys jí viděl, zamiloval by sis jí. Je to její moc. Není člověk, je…"
"Elfka?"
"Ne… je to dítě nějakého boha."
Tanagwetill na ní zůstal překvapeně zírat.
"Nemůžu ti to vysvětlovat, ale všechno se to stalo skrze černou magii a já jsem tomu nedokázala zabránit. Rimmon, ta upírka, teď jistě touží po mé krvi. Je to… jak to… no, je něco jako má sokyně. Jenže, Tane, já použila tu nejmocnější a nejstrašnější věc, kterou znám, abych ji zničila, a málem… a teď…" Stiskl jí ruku, až křečovitě, a přerušil ji: "Tuonell, vím, co chceš říct. Myslíš si, že se pokusí zabít mě, protože jsem tvůj milenec. Že se bude mstít na mě. Je to tak?"
Přikývla. Seděli vedle sebe a mlčeli. Ticho přerušil Tanagwetill: “Dobře, čarodějko, tys jí nedokázala zabít magicky, ale proč by na ní neměl fungovat obyčejný poctivý dubový kolík?”
“Měl by.” odpověděla rychle Dayn. “Popravdě, myslela jsem si, že...” podívala se na něj zkoumavě a odvrátila hlavu. “Je na ní vypsaná odměna. Dost peněz, myslím.”
Vstal a začal se oblékat. “Rozumím ti dokonale, Tuonell. Půjdu a zabiju jí, když mi věříš. Nebojím se jí, nebude to první upír, se kterým se setkám.” Dayn seděla na posteli, kolena přitažená k bradě a mlčky ho pozorovala. Zmocňoval se jí divný pocit, snažila se ho zaplašit a opět hledala slova. Vlastně jí to přišlo jako dobrý nápad, nahnat ho do toho, měl k tomu všechny předpoklady, ale proč tedy měla pocit, že dělá chybu?!
"Až to vyřídím, ještě se sem vrátím!" usmál se na ni. Políbil ji a byl pryč. Opatruj se, chtěla mu říct. Opatruj se, řekla mu v duchu. Možná tě miluju, řekla mu v duchu.

Probudila se s výkřikem, zalitá potem, nezvladatelně se třásla. Příšerný sen. Vize. Oknem dovnitř pršelo. Tma. Ze země ve spěchu sebrala hedvábný pléd, přehodila jej přes noční košilku a…

PŘÍLIŠ MNOHO PŘEKVAPENÍ

…vyřítila se ze dveří. Lilo, okamžitě byla promočená na kůži. V šílené chvatu se rozhlédla - uviděla je okamžitě. Alghor, bledý ve světle luceren jako smrt, vedl za uzdu promoklého koně, otevřený vůz drkotal kalužemi. Vedle něj, rukama přidržuje postranice, šli s hlavami sklopenými tři elfové.
"Nee!"
Vykřikla a rozběhla se k nim. Vytřeštěná hrůzou oběhla vůz, aniž se na ně podívala. Děsila se toho, co uvidí.
Tělo ve voze bylo přikryté koňskou houní. I v tom dešti ucítila povědomý, odporný, sladký zápach krve. Oči se jí zalily slzami. Stála, neschopná slova, bez hnutí, bez hlesu. Jeden z elfů k ní přistoupil a dotkl se její ruky. Jako by se v ní něco zlomilo, naklonila se, zapotácela a vrhla se k vozu. Několikery ruce jí zachytily a stáhly zpět. Zoufale se otočila na elfa, který jí pevně svíral paže. Jeho tvář se zdála být vytesaná z kamene. Nohy jí klouzaly, jak se snažila vyprostit. Zachytila Alghorův pohled - jen sklopil víčka a zcela neznatelně zavrtěl hlavou. Déšť smýval z vozu krev a pod koly se tvořila rudá kaluž. Promočená koňská houně zplihle visela přes otevřenou postranici, odkapávala z ní voda. Z praménku černých vlasů, který zpod ní vyklouzl. Stáli tam snad hodiny.. a možná ve skutečnosti uběhlo jen několik málo minut. Neplakala. Nemohla. Na tvářích ji studil déšť.
Přistoupila k vozu, už jí nebránili. Natáhla roztřesenou ruku, zaváhala. Pak rázným pohybem strhla deku.
Couvla a vrazila do Alghora. Položil jí zezadu ruce na ramena. Dlouho, předlouho se dívala na mrtvé tělo. Tanagwetillova tvář byla znetvořená ostrými spáry. Jeden oční důlek byl rozervaný, druhé oko milosrdně zavřené. Z pootevřených úst zkřivených nehezkou grimasou bolesti vytékal pramínek krve. I bílé zuby byly zbarvené rudě. Dlouhé, nádherné, černé vlasy teď visely z vozu dolů zacuchané, slepené krví. Hrdlo měl rozervané doslova na kusy. Bez citu, jediné myšlenky, jako by byla sama mrtvá, dívala se na změť přetrhaných tepen a rozdrcenou páteř v obnažené ráně. Halenu měl Tanagwetill roztrhanou a širokou neopálenou hruď křižoval bezpočet hlubokých šrámů.
Alghor pustil dívčina ramena, přistoupil k bratrovi a opatrně mu stáhl z šíje řemínek s kovovým amuletem. Neřekl ani slovo, vzal čarodějčinu třesoucí se ruku do své a vtiskl jí do dlaně studený, krví potřísněný kov. Zavřel její rozevřenou dlaň, sklonil se a políbil prochladlé prsty. Stála jako mramorová socha, sevřenou pěst zvednutou k srdci. Alghor se k ní natáhl ještě jednou, naposledy. Zlehka jí sňal z ramen hedvábný pléd, promočený a ztěžklý, a zakryl jím Tanagwetillovo zakrvácené tělo. Pak se na ní naposled podíval.
Déšť stále, vytrvale padal na tichou ulici. Bílý pléd se barvil krví. Přistupovali k ní jeden po druhém. Dívala se na Tanagwetillův obličej, milosrdně nezřetelný pod hedvábím. Sklonili se, políbili ji na tvář a zašeptali stejná slova: "Sbohem, sestro…" Viděla křivku jeho klenutého očí. Alghor trhnul otěží. Dívala se na Tanagwetillovo vysoké čelo, jako zázrakem nedotčené upířími spáry.  Vůz se pohnul a poskočil. Dívala se. Tělo na voze sebou trhalo v drkotavém pohybu kol na nerovné dlažbě. Dívala se, až najednou stála na ulici úplně sama.

Vracela se domů. Ačkoliv, nebyl to vlastně její domov, necítila k tomu domu v zapadlé ulici nic. Vůbec necítila nic, jen hroznou, smrtelnou únavu. Život jí přestal zajímat. Vystoupala po schůdkách, prošla otevřenými dveřmi do chodby, zanechávaje za sebou mokré stopy, a vstoupila do haly.
Stál tam, ve tmě, a čekal na ni.
Přece jen našla důvod, proč žít.
“To se mi snad jenom zdá!” zasyčela nenávistně.
“Dayn, zadrž!” řekl rychle a vykročil k ní.
Vymrštila ruku před sebe a na koncích prstů jí zaplál věnec ohně. Nenávist jí ovládla, nevěděla ani co dělá.
V jeho tváři byl zmatek a nepochopení. “Dayn!”
“Mlč!” syčela “Už ani krok.”
“Přišel jsem...” Chtěl něco říci, ale z její dlaně vyšlehl sloupec energie a odhodil ho na stěnu.
Dopadl tvrdě - lapaje po dechu, zvedal se ze země.
“Jak... ses... mohl ... opovážit!” vyrážela ze sebe, “Ty hnusný hade! Zradit MĚ! Přišel sis pro mě, co?!”
Nestačil se ani narovnat, kolem hlavy mu šlehl plamen a zapálil knihovnu i jeho plášť. Třásly se jí ruce, nemířila. Serval hořící látku z ramene a natáhl k ní ruku: “Dayn, přestaň, všechno je jinak.” Oči jí plály vzteky. Proč se tváří, sakra, vždycky tak klidně!
"Vezmu tě sebou, vrahu!" zavřeštěla.
Otevřel ústa, ale nový poryv energie ho jako beranidlo odhodil na doutnající knihovnu. Několik tlustých svazků mu spadlo na záda. "Sakra, počkej!" chraptěl.
Slyšela sama sebe nepříčetně řvát: "Nepočkám! Na nic už čekat nebudu!"
Duan stál proti ní. Tvář a vlasy měl ožehnuté plamenem, levá ruka mu visela bezvládně podél těla. Prudce oddychoval, jak se snažil chytit vyražený dech. Díval se na ní vyčítavě, zoufale. Cítila se příšerně.
"Skončím to…" zašeptala, ruku stále napřaženou proti němu. Skončím to, dřív než zjistím, že tě nedokážu zabít, pomyslela si. Oči se mu zúžily do nenávistných štěrbin, jako by se díval skrz ní, za ní. Zdravou ruku zvedl k opasku.
Dotknul se jí ledový spár strachu. On je doopravdy vrah, chladnokrevný - a bez citu, věděla to odjakživa. Mocnější ve všem - v intrikách, v nenávisti. Mstivější, rychlejší. O vteřinu rychlejší než ona. Jeho kovová hvězdice zasvištěla vzduchem - halu pohltil oblak ohně - dvojí výkřik…
…ani jeden však nevyšel z jejích úst. Prudce se otočila. Za ní ležela v otevřených dveřích Enid, hvězdici zaseknutou vprostřed čela. Docházelo jí to pár vteřin.
"Duane!!!"
Ležel v hořících troskách knihovny, šaty na něm doutnaly. Ruce se jí třásly tak, že jednoduché zaklínadlo mlha se podařilo až napotřetí. Uhlíky prskaly a páchly v oblacích páry. Klekla si k němu, slzy jí padaly na ruce. Oči měl křečovitě zavřené. Přitiskla k sobě jeho bezvládné tělo a rozplakala se. Trvalo to snad půl hodiny, než jí roztřásla zima a ona si uvědomila, co se stalo. Jako by se probrala ze zlého snu. Duan byl stále v bezvědomí.
Poprvé za život blahořečila své zbrklosti - oheň ho čelně vůbec nezasáhl, zničil jen knihovnu a část zařízení haly. Vlasy i obočí měl sice sežehnuté, ale rozsah popálenin byl na takový útok zanedbatelný. Položila mu dlaně na prsa a pustila do něj energii. Téměř okamžitě otevřel oči.
"Duane," začala zbrkle, zatímco se na ní unaveně díval. "Nevěděla jsem… Bože, myslela jsem si, žes mě zradil, žes to byl ty, kdo na mě poštval tu bestii, myslela jsem si, že sis pro mě přišel, Jacques mi s tím vyhrožoval, řekl, že…"
Přerušil jí tiše, vyčítavě: "Přišel jsem tě varovat, Dayn. Ale ty jsi pořád tak strašně zbrklá. Mohlas´ mě zabít."
Znaveně zavřela oči: "Byla jsem přesvědčená, po tom všem, žes´ přišel zabít ty mě. Myslela jsem, žes…"
Jeho hlas zněl konejšivě: "Přišel jsem ti pomoci. I kdybych tě neměl tolik rád…a já mám… zasáhl jsem do tvého života tolik, že budu za tebe až do konce svých dnů cítit zodpovědnost."

Zapálili oheň v krbu a choulili se k sobě v dekách na jednom křesle. Ve vzduchu visel zápach spálené kůže a ohořelých knih. Držel ji kolem ramen. Konečně čarodějku přemohla únava - začala mu v náručí usínat, ale zdravou rukou jí stiskl paži:
"Nespi. Přijel jsem ti něco říct a to nepočká. Ani do rána."
Jeho vážný tón ji probral. "Povídej", zamumlala.
Ušklíbl se. "Tak prve musíme odklidit mrtvolu. A za druhé, čeká nás dneska ještě jedna vražda, tak se prober." Teď už byla vzhůru dokonale.
"No ano, proč myslíš, že jsem tu?"
Přešla to mlčením.
"Když nejsem zrádce já, je to někdo jiný, to má logiku, co myslíš, čarodějko?" zeptal se ironicky a hned pokračoval: "Kdepak se toulá dnes tvá služebná, ta hezká husička, co ti krade víno ze sklepa?" Ignoroval její překvapený výraz a mluvil dál. "No ano, zrovna tu jsem potkal před pár dny v justičním paláci. Co bys řekla, že chtěla? Samozřejmě, podělit se o své malé tajemství. Nabídl jsem jí pomocnou ruku, odvedl jí do své kanceláře, nalil jí víno, nabídl bonbony… jsem velmi okouzlující muž, však víš. Svěřit se mě, to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Šéf tajné policie je přece ten pravý člověk na zatýkání odpadlických čarodějek."
"Sakra…" uklouzlo Dayn.
"Přesně, Dayn. Kdyby místo mě potkala kohokoliv jiného, jsi už na cestě na hranici."
"Ta mrcha… zabiju ji."
Nehezky se usmál. "To je přesně to, co musíš udělat."
Sjela ho ironickým ohledem. "Zase ve své kůži, co?"
Vstal, shodil ze sebe deku a zaklel. "Ne tak docela. Co takhle nějaké menší zaklínadlo na zlomenou ruku? Začíná nepříjemně přicházet k sobě. Že sis knihovnu musela nechat dělat zrovna z dubu…"
Obrátila oči v sloup.

V svém pokoji služebná nebyla. Neustále ji proklínaje, prohledávala čarodějka dům. Duan zatím odtáhl tělo mrtvé plavovlásky do zahrady a navršil na ně hromadu dřeva. Když se vrátil, našel Dayn v kuchyni.
“Nebyli jsme první, kdo se chtěl zbavit svědka.” prohlásila lakonicky.
Služebná ležela naznak na roštu u pece. Ve tváři měla překvapení. Dvě drobné ranky na pravé straně krku téměř nekrvácely.
"Vždycky si říkám, jestli nemají upíři v těch zubech něco, co pomáhá srážení krve. Nikdy to nekrvácí." poznamenal a otřel si dlaně do její odhozené zástěry.

KRÁLOVSKÝ TRIBUNÁL

"Vznáším obvinění proti Enid an Gwyhar, člence Kapituly, která svévolně porušila zákon a použila zakázanou knihu Nekromancium, aby přivedla k životu mrtvé tělo komtesy de Santon!"
Mezi mágy to zašumělo, jedna čarodějka s vlasy staženými do uzlu dokonce pobouřeně vstala, ale přísný pohled cechmistra ji umlčel. Velitel královské tajné policie, Duan Lyontard, v šarlatovém plášti s vysokým límcem, důstojný a hrozivý jako spravedlnost sama, přecházel zasedací síní a jeho hluboký hlas se odrážel od mramorových stěn. Seděli tu všichni - ministr obrany, znuděný a bez zájmu, ministr vnitra, visící očima na mluvčím, celá Kapitula v černých pláštích, s neproniknutelnými výrazy, zástupci tajné policie, ruce vážně složené na stole, byla tu Dayn v tmavomodrých sametových šatech, prohlížející si po očku ostatní, byl tu kníže Jacques Montalban, který sotva zakrýval nezvladatelný třes rukou, vedle něj, tvář zbrázděnou hlubokými vráskami, seděl hrabě Santon, a v čele samotný král, hlavu nakloněnou, jak se zájmem čekal, co se z celé věci vyvine. Přímo proti němu, na druhém konci stolu, stála útlá dívka v bledězelených šatech, spoutaná na rukou. Oči měla sklopené, ale držení těla prozrazovalo aristokratický původ. Komtesa Ruby de Santon.
"Navrhuji pro obviněnou Enid an Gwyhar trest nejvyšší, smrt upálením."
Už se stalo, ušklíbla se v duchu čarodějka.
"A dále. Obviňuji Lucien Bolton, toho času zaměstnanou u čarodějky-residentky knížectví Montalban, z těchto zločinů: Napomáhala při nekromantských rituálech Enid an Gwyhar, spolčovala se s nestvůrou jménem Rimmon, a konečně přímo zavinila smrt nejméně jedné osoby."
Ještě krádež vlastního Nekromancia bývalé velekněžky Řádu temných, doplnila si pro sebe Dayn.
Ministr vnitra vstal a rozhlédl se po přítomných. "To jsou vážná obvinění, sire, máte pro to nějaké důkazy?" Duan Lyontard kývl na jednoho ze svých mužů, který okamžitě vytáhl z pláště tlustý svazek listin a položil ho mlčky před ministra. Chvíli bylo slyšet jen šustění papíru. Pak ministr podal papíry s úklonou králi a pokýval při tom hlavou na znamení své spokojenosti.
"Faktem zůstává, že obviněné ženy nemohou být již po zásluze potrestány, neboť obě dvě padly za oběť tomu, co přivedly na světlo světa. Je tu však ještě někdo, kdo nese za celou věc odpovědnost."
Jeho poslední slova zapadla do ticha v síni jako kámen do bažiny.
Dayn tiše vdechla a rozhlédla se po ostatních, Santon sevřel desku stolu, až mu zbělely klouby, král se zkoumavě naklonil kupředu...
 “Je to TENTO muž!” zahřímal Lyontard.
Jacques Montalban vyskočil z místa, až porazil židli. Nastala vřava. Všichni o překot vstávali, mluvili jeden přes druhého a v jejich hlasech zanikalo Jacquesovo nesouvislé koktání. “Já to... cože?... Já to neudělal! Přísahám. Nemám s tím nic společného, to ona... to ona... to on...”
Velitel tajné policie pohlédl krátce na krále, jako by čekal na jeho souhlas, trhnul hlavou a vyštěkl: “Odveďte ho!”

Když vycházeli ze sálu, odvážila se polevit v ostražitosti, se kterou se chránila proti telepatickým průnikům přítomných mágů, a dotkla se myšlenkami jeho myšlenek.
´Ne že by mi to vadilo, ale proč jsi ho hodil přes palubu?´
´Politika, Dayn. A vypadni z mojí hlavy. Neriskuj.´
Nebyla to bolest, co jí bodlo. Jen jisté uvědomění.

Svět se vlastně nemění. Stále se dotýkám stejných ran, stále jsem lhostejná nad stejnými místy příběhu. Stále se vracím v nekončícím kruhu. Svět uvnitř mojí vlastní hlavy, tristní pohled na sebe samu, jak se potácím podél zdi. Taková únava... taková únava - a na konci stojím zase tam, odkud jsem vyšla...

EPILOG

Kráčela chodbami hradního vězení jako stín. Lehký šedý plášť, do kterého byla zahalena, šepot, který nezřetelně splýval z jejích rtů - vysoký stín na kamenných zdech, nic víc. Před kovanými dveřmi stála stráž. Muž si jí nepovšimnul, dokud se nedotkla něžnými prsty jeho tváře. S úlekem položil ruku na jílec meče, ale hlas sametový jako křídla netopýrů utišil tlukot jeho srdce. Její dlaň na jeho ústech. Vůně. Chlad. Bezedné propadání do snu.
Zamkla za sebou dveře a opřela se o ně. Ruby otevřela oči, chvíli se na ní dívala, pak se posadila a ospale protáhla.
“Čekala jsem na tebe.” řekla hlasem tak překrásným, že její věznitelé museli mít v uších vosk, když jí zakovávali.
“Nespěchala jsem.” odpověděla jí čarodějka.
Hleděly na sebe celou věčnost. Nakonec první promluvila Ruby.
“Čekáš na Rimmon?”
“Ano.” přikývla Dayn.
“Dočkáš se.”
“Já vím.”
Po chvíli dodala: “Byla jsem u tebe, když jsi umírala.”
“Já vím.” usmála se smutně dívka.
Čarodějka se přece jen rozhodla začít rozhovor: “Ty víš, co proč jsem přišla za Rimmon, že?”
“Vím toho víc, než bych chtěla.”
“Pak bych se možná raději s Rimmon nepotkala.” řekla zamyšleně Dayn a mimoděk se dotkla amuletu, který se jí leskl ve výstřihu. “Chtěla jsem se jí zeptat na pár věcí... ale snad budu radši, když je nebudu vědět.”
Ruby vstala a vykročila k ní, ale řetězy ji strhly zpět. Její hlas zněl nekonečně sladce: “Dayn...”
“Mlč!” utnula ji čarodějka chladně. Přistoupila k ní, položila ruku na její okovy, zavřela oči - zámky zacvakaly. Vztáhla ruku a otevřela v nejbližší stěně ohnivě planoucí portál.
“Proč to děláš, Dayn?!” řekla Ruby vyčítavě.
Čarodějka k ní zamyšleně vzhlédla.
“Pohybujeme se v kruhu, já i ty. Smrt, odplata, vzkříšení.... a zase smrt. A další odplata. Jediná cesta ven, kterou vidím, je kráčet hlavou proti zdi.”
Ruby visela očima na jejích ústech a docela nepatrně se usmívala.