Svědek i Oběť

Byl elfem.Narodil se v síních Vinyamaru,dříve než osiřely prázdnotou,svůj dětský život prožil v Nevrastu a na cestě,mládí již ve měste měst,nejskvělejšímu ve Středozemi,v Gondolinu.Vzpomínal na krásy města,zářící jako znovuzrozený Tirion na Túně,tam kde bylo postaveno.Zářné veže z bílého kamene,krásné altány na pozadí zeleně orámované bělostným sněhem,s hudbou zurčících blyštivých fontán až oči precházely....Jamduin si povzdechl.To vše bylo zmařeno kvůli těm očím,černým,temně se lesknoucím,skrývajícím děsivé tužby.Očím Eola,tak jak si je pamatoval z vrcholu Cirith Thoronarchu,z místa, ze kterého byl Eol svržen ve jménu královi spravedlnosti.Očím stejným jako oči jeho syna Maeglina.Ano,tou záští,která se tam zrodila a tou nenaplněnou touhou,která Maeglina mučila, bylo vše krásné v údolí Tumladen pohlceno.Jen málokterým se podařilo vyváznout.Mezi nimi byli,ale i ti,které Jamduin z Fingolfinova domu,poznal jako budoucí předky vyvoleného lidu Edain.Žive si pamatoval na statečného,zlatovlasého Tuora,který vyvedl zbylý Gondolinský lid ze zkázy a jeho syna Earendila,který přinesl poslední naději.Uvažoval ,proč se ocitl tam kde teď byl....Možná proto,že se v letech vyhnanství po pádu Gondolinu,strávených na ostrově Balar, naučil co mohl o stavbě velkých a nádherných lodích.Byl poučen samotným Círdanem a stal se jedním z nejschopnejších stavitelů lodí mezi jeho lidem.Zasmál se.On z lidu Noldor a stavitel lodí???Jak směšné,ale skutečné.Usmál se při vzpomínce na veselé a zároveň hloubavé děti Earendilovi,Elronda a Elrose,kteří se stali jeho velkými přáteli.Jeho oči se zamžily při vzpomínce na poslední dny Války Hněvu,kdy zahynuli takřka všichni jeho prátelé,kteří mu zbyli,ať už z ostrova Balar či z Gondolinu.Poté se jeho myšlenky obrátily k Tol Eressey,zemi neumírajících,která se stala dostupnou,když se nad nimi, zbylými Eldar, Valar smilovali a udělili jim odpuštění.Tak odplul,doufajíc,že se již nikdy nevrátí do krajů Středozemě,kterou miloval,ale také mu zároveň vzala takřka vše, co miloval.Avšak v Eressey se jeho život navždy změnil a to ne lenivým a pohodovým plynutím večného života v hájích Eressey,ale zásahem moci nejvetší v Ardě,moci Valar.Dnes se jeho myšlenky stále více obracely k Pánům Západu.Jeho melancholie ho hrozila přemoci.Mnohý den již minul od té doby,kdy se Ar-Pharazon Zlatý vypravil k Západu vyrvat večný život Eldar.

Stromy laurinque zářily nádherným zlatorudým svitem,v ohni zapadajícího slunce.Háje kypěly neuspořádaným životem a mezi stromy se začaly rojasňovat lampy Eldar.Na širokém háji, kam dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce,se u paty mohutného zlatého stromu malinorne shromaždovali Eldar k tanci.Jiskřivé róby probleskovaly, neboť někteří tančili již při chůzi,taková byla ladnost jejich pohybů.Hájem se rozléhal šum hovoru,prokládaný třpytivým,jemným smíchem a velmi často zpěvem.Jamduin se opíral o strom a usmíval se, pozorujíc vířící Eldar.Sám se jen ztěží a zvolna vpravoval do lehkovážnosti a blaženosti,která vládla všude kolem.Příliš dlouho byl ve Stredozemi,která poukazovala i na rub života a z níž se většina Eldar vracela spíše do Mandosových síní než do Tol Eressey.Potřásl hlavou,aby sňal temný závoj vzpomínek a vykročil mezi tančící.Jak šel podél vířivého reje,jeho oči pronikly tmou a našli paní jeho srdce stojící u paty stromu.Zamířil k ní s úsměvem na rtech,z potěšení,které opravdu cítil.Ve světle lamp ještě vynikla její krása,její vysoká postava s vlasy jako len,které jí splývaly v hustém proudu daleko po linii její páteře.Témeř sošné rysy její tváře,které ho jako vždy udivily,zvýrazněné zářivými modrými zraky, se tentokrát k jeho překvapení neusmívaly.To ho vyvedlo z míry a témeř znepokojilo,protože Aeneria z Tol Eressey se smála takřka vždy.Dnes se na něj však dívala s hlubokým zamyšlením v očích a ano, s jistou zdráhavou úctou,jinou než kdykoliv předtím.
"Budeš muset jít,Jamduine,"jejím melodickým hlasem proniklo cosi neskutečně lítostivého.Jamduina to hluboce zásahlo,o to více,že tomu nerozuměl tomu,proč to cítí.
"A kam,srdce mého srdce?"zeptal se tiše.
Na dobu jednoho tepu srdce zaváhala.
"Jen na okraj háje,tam kde slunce zapadá,"její odpověď v sobě měla nádech bezmocné hořkosti.Tady v Tol Eressey.Sevřel její ramena a naklonil se k ní.
"Proč,Aenerio?Proč cítíš takový...zármutek a proč to skrýváš?Nedobře,víš,"usmál se a chtel ji k sobe přivinout.Velice rychle se mu vyvinula,skrývajíc svou tvář před jeho očima.
"Musíš jít,Jamduine,někdo tam na tebe čeká,někdo kdo přichází od Valar!"vyhrkla,oči upírajíc do země.Jamduin se k ní znovu naklonil,teď věďel,že je to něco vážného.
"Sbohem,"dodal když od ní odcházel."Kéž hvězdy svítí na hodinu našeho brzkého shledání."Neodpověděla a jak se od ní otočil,neviděl,že se její oči zalily již nepotlačovanými slzami.Prošel hájem do nyní ztichlých částí lesa,kde se zvuk oslav ozýval jen zpovzdálí a stanul sám ve ztichlém hájku Tol Eressey.Zpoza stromu po jeho pravici vystoupila postava,vyšší než on,vyhlížející jakoby zahalená v kápi.Kousek od něho kápi shodila a Jamduin se cítil jakoby  stanul v záři nově vycházejícího slunce,než záře silně pohasla,utlumená pod pláštem s kápí,který nebyl tak docela tím ,čím se zdál být.Byl vytvořen jako krytí moci jeho nositele.A Jamduin už vědel,protože zákon Valar nařizoval těmto,skrývat svou plnou moc před Ilúvatarovými dětmi,aby jim neublížila.Před ním stál ohnivý Maia.A tehdy začala cesta Jamduina z úradku Valar.A byla znovu hořkosladká,spíše hořká,jako jeho život předtím.Valar ústy Maii sdělili Jamduinovi,že vypluje na cestu ze zemí neumírajících se svým přítelem Elrosem,jehož lid Edain byl obdarován zemí,ostrovem vyzdvihnuvším z hlubin moře.A již s ním zůstane a pomůže mu moudrostí Eldar.Jamduin s těžkým srdcem musel okamžite odejít.


Další roky minuly a Jamduin pokračoval ve svém díle a práci na Númenoru.Žil ve svém domě v Armenelosu,ale často pobýval v cechu Podnikavých v Roménně,protože král Tar-Aldarion ho měl v převeliké úctě,jako všichni na Númenoru,ale námorníci,mezi něž patřil právě i král, především,protože to Jamduin jim ukázal,jak stavět lodě,které vydrží strastiplnou pouť do Středozemě.Vždy jim toho odhalil mnoho nového a užitečného o plavbě a oni ho za to milovali.V prvních letech Aldarionovi lásky k moři se s ním do Středozemě plavil i sám Jamduin,protože ho o to požádal král Meneldur a on si ho vážil příliš na to,aby odmítl(i když si to přál).Pochopil strach otce o syna a nevzpíral se tomu.Ve Středozemi však nikdy nevystoupil a nevydal se daleko do vnitrozemí a nikdy Aldariona neprovázel na jeho setkáních s elfy a Gil-Galadem.Ač to pro něj bylo velice bolestné a Númenorejci nemohli pochopit jeho nechuť,jak se jim to jevilo,nikdy neřekli ani slovo z úcty k němu.O to to bylo horší,protože on si do jisté míry přál podlehnout a setkat se se svými rodnými,ale neskutečně se obával pokoušet to,snažit se o to co se mu stalo nedostupným.Daleko horší to bývalo,když přijíždeli elfové z Eressey,to prchal do luk a ukrytých hájů Númenoru,aby se jim vyhnul a srdce se mu pri tom tříštilo.Eressea.Místo, kde je skoro všechno co mu zbylo a ta na,kterou nikdy nemohl zapomenout.Aeneria.To jméno mu tichounce splývalo ze rtů,když se procházel Númenorskými háji,obklopen kvítím,stejným jaké rostlo na Eressey.Tak často přemýšlel a vystupoval na Eruovu svatyni na Meneltarmě.Myslel na svého přítele Elrose Tar-Minyatura,který byl jeho spojením se vzpomínkami na doby minulé,ale který už také odešel.Nyní už jen lehce přežívá ve svých potomcích.Léto zvolna přešlo a nastal další podzim.


Jak ho čas míjel,Jamduin obrátil své myšlenky ke Stínu,kterým začala trpět Středozem.Ač na ni nechtěl vkročit a bál se toho,nikdy ji nepřestal milovat a proto ho bolely zprávy,které slýchával.Temný Stín rozséval strach i v přímorských oblastech držených Númenorejci.Tak to říkali v královském domě Tar-Minastira.Potomci Elrosovi,králové a královny Númenoru,žili dlouho,ale pro Jamduina byli jako děti,hasnoucí ve chvíli kdy se ještě dětsví plně nezbavili.Mizeli jako stébla trávy a znovu se objevovali další.Z důvodu,kterému nerozuměl, je přestával znát.Do cechu námořníku byl stále často zván,ale již spíše pro své dokonalé znalosti než pro sebe samého.Cítil ještě jakýsi nový pocit,který začal nezadržitelně sílit v srdcích kolem něj.Byla to závist,ale on ji zprvu neporozuměl.Vždyť on je tu sám a nemá nikoho,zatímco oni mají jeden druhého.Často ho zvali do společnosti krále Tar-Minastira a ten se ho ptal na Eresseu,Valinor a život jaký tam je,aniž by věděl jak neskutečnou bolest Jamduinovi pusobil.Jamduin mu přesto odpovídal.Smutek rostl v očích Númenorejců.Pak přišel ten caš,kdy ve Stredozemi znovu vypukla válka,protože temný Stín se pohnul.Král Tar-Minastir opustil temné hlubiny svého zadumání a vypravil veliké lodstvo. Válečné loďstvo. Jamduin plul s nimi,protože Středozem byla ohrožena a on přemohl svůj strach.Ve Středozemi se odvážil do vnitrozemí a bojoval po boku Númenorejců se Stínem,který se ukázal být větším než se zdál.Veliká však byla síla Númenorejců a oni zvítězili a zbylé svobodné národy Středozemě si udržely svou svobodu.Tehdy se Jamduin setkal s elfy Středozemě a Gil-Galadem.Byl překvapen a posmutněl,protože oni o něm vůbec nevěděli a byli překvapeni mnohem více než on.Dozvědel se o tom,že bratr jeho přítele Elrose,Elrond,stále žije,ale nesetkal se s ním,protože Elrond byl v předsunutém útočišti na severu,v Imladris.Ani si to moc nepřál,protože by si příliš připomněl Elrose.Setkal se však s někým ,koho dobře znal a jedním z mála, kdo byl starší než on.Círdan.Setkali se spolu na molu v Šedých Přístavech,na místě,které bylo nejvýchodnejším cípem země,kterou kdysi znal.
Círdan se na nej podíval a oba toho věděli příliš mnoho,než aby to mohli vypovědět slovy.Nakonec Círdan potřásl hlavou.
"Cítím,že se dnes setkáváme naposled,Jamduine."Jamduin se chtěl zasmát,odvětit něco zlehčujícího na tato přímá slova,ale zjistil,že nemůže.
"Myslím,že se nemýlíš,Círdane,"řekl tiše.
Círdan se usmál a přistoupil blíž.
"Pamatuj si však jednu věc,kterou ti teď řeknu,"Círdan se naklonil až témeř k Jamduinovi."My oba jsme na svých cestách z důvodů,které neznáme,ale to je nijak nesnižuje,nezapomeň,že vzešli odtamtud,"máchl rukou na moře k západu."Možná,že ty důvody budou nad naše chápání,ale vždycky to budou dobré důvody!"
Tehdy se rozloučili a Jamduin víckrát do Středozemě nevkročil.


Stín ve Středozemi byl před mnoha lety poražen,ale stín nad Númenorem se dloužil.Králové a královny Númenoru odcházeli a přicházeli stále rychleji,jak se krátil jejich věk.Avšak každý z nich se snažil o to víc po sobě zanechat nesmazatelné vzpomínky.Jamduinův krásný dům v Armenelosu již nebyl jeho,pravděpodobne v něm žil nejaký věrný královský stoupenec.Jamduin nevěděl,protože králové a královny Númenoru ho k sobě již nezvali.Současný král Númenoru Ar-Gimilzor ho dokonce vyhnal,ze všech jeho příbytků,zakázal komukoliv se s ním stýkat a vykázal ho do domu v lesích.Jen jakási podivuhodná směs opovržení a úcty vycházející ze strachu mu zabránila provést ješte něco mnohem horšího.Ar-Gimilzor mu vzal i jeho jazyk,nebo si to alespoň myslel,protože teˇuž byl jen jeden jazyk.Adunajština,protože quenijština byla pod nejpřísnějšími tresty zakázána.Jamduin na veřejnosti,když se ho někdo tázal,mluvil také adunajsky.Ono to nebylo zas tak často,aby se ho někdo ptal.Nyní už zcela rozuměl té závisti,která se ale přetavila v nenávist se strachem.Oni chorobně toužili po živote Eldar a jeho vinili mimo jiné za to,že ho má a oni ne.Byli jako děti hrající si na místě,které neznají.Neměli žádné sebemenší ponětí o neuvěřitelné osamělosti a tíži toho života.A kdyby jim to řekl,nevěřili by.Sami lhali a tak nevěřili,že někdo říká pravdu.Proto se lidí stranil a žil ve svém obydlí v lesích.Jediné kam občas zavítal mimo lesy byla Eruova svatyně.Chodil tam většinou v noci,protože panoval zákaz se na to místo přibližovat.Dalším místem byl přístav Andúnie,kam byl často tajně zván pány z Andúnie,protože tam bylo hlavní sídlo hrstky númenorejců říkajících si věrní,kteří ctili pány Západu a hovořili mezi sebou quenijsky.Tudíž ctili i jeho.Ar-Gimilzor je však tvrdě pronásledoval a tak opatrnosti nikdy nebylo nazbyt.Proto se Jamduin vyhýbal městům,když putoval do Andúnie.Jednou šel v krajích Mittalmaru(při své pouti do Andúnie) a procházel širokou strání ležící mezi lesy plné stromů oiolaire a vardarianny a cítil jejich nádhernou vůni.Tyto stromy rostly pouze na Eressee a tak ho uprostřed putování uzamkly vzpomínky.Náhle ve svitu vlahého večera spatřil jakoby zhmotnělé zjevení svých vzpomínek.Mladá dívka oblečena v zářivě bílé róbě se neukryla před jeho elfským zrakem mezi stromovím.Vlasy jí padaly jako zářivý sluneční vodopád po lince jejích zad.Skláněla se totiž,aby mohla nasbírat květiny.V tu chvíli se jeho zraku odkryla její tvář a on se rozběhl kupředu jako zasažen bleskem.Jeho vzpomínky z Eressey ho provázeli jako skutečnost.Když se k ní blížil,ona zvedla hlavu,zaregistrujíc ho daleko později než on ji.Uvedomil,že se dost podobala,až neskutečně jeho vizi z Eressey,ale nebyla jí.Zastavil se,zvažujíc odchod,aby nezačala volat o pomoc a neprozradila ho.Zustal však nerozhodně stát,tak podobná byla jeho vizi z Eressey.Náhle ho překvapila.
"Proc jsi tady?"zeptala se ho bezelstně bezchybnou quenijštinou. Na chvíli strnul.Zvažoval jakou cenu může númenorská dívka v dnešních časech přikládat pravdě a nakolik může pravda stát o ni.Pak se rozhodl,s pohledem upřeným na náruč plnou Eldarského kvítí.
"Protože tady chodím za svými vzpomínkami,"odpověděl tiše bezchybnou quenijštinou.Dívala se na něj beze strachu.Modromodrý pohled všepronikající.Ne nadarmo mu vzpomínky znovu zalétly do Eressey.
"A nacházíš je?" zeptala se vážně s očima se lesknoucíma.Jako ve svetle lamp Eldar,pomyslel si.
"Práve jsem jednu našel,"
Poté se dozvědel její jméno.Naera.Naera z domu Beorova.Aeneria z Eressey.
Príště jeli do Andúnie spolu.