Kdysi dávno, v temných časech, do nichž už lidská paměť nesahá, v dalekých dobách, o kterých nenajdete zápisy v žádných starobylých kronikách, v rozlehlé zemi zasněžených hor, rozeklaných prašných skal a hlubokých údolí plných temných hustých lesů leželo jedno velké království, hrdé a mocné, jehož králové vystavěli mnohá města a proslavili se v mnoha bitvách a příbězích. To království mělo starodávné jméno Nemmeh, ale jeho obyvatelé ho nezývali Těšírádsko, protože se učili ho milovat už od dětství a být pyšní na svůj národ. Těšírádsko bylo bohaté díky svým řemeslníkům a skalám protkaným zlatými žilami a hlubokými doly. 
Tyto řádky však neoslavují říši Nemmeh nebo některého z jejích moudrých vládců, pouštíte se do četby příběhu o jednom malém človíčkovi, na první pohled bezvýznamném a slabém. Vlastně to ani nebyl člověk v pravém slova smyslu, pocházel totiž z rasy mužů Zlatokopů, kteří dlouhé věky pracovali na těžbě zlata a postupem let se jim zkrátili paže i nohy, přitom však jejich svaly zesílily a zmohutněly, a záda se jim ohnula, takže chodili shrbení a na zádech měli hrb. Také špatně viděli, protože dlouhá léta potřebovali zkoumat jen blízké předměty, a byli malí, zřídka dorostli pěti stop. Už přes sto let se v dolech používalo nových prostředků a Zlatokopové nebyli potřební; jejich národ, kdysi početný začal rychle vymírat. Která žena by chtěla malého shrbeného manžela, nepotřebného a nehezkého? V době tohoto příběhu chodili v hlubokých lesích Těšírádska jen tři nebo čtyři. Griff byl jedním z nich a byl tak ošklivý, jak si jen dovedete představit. Výškou se vyrovnal sotva desetiletému dítěti, ale jeho postava byla mohutná, vypadal jako medvěd s těmi věčně rozcuchanými tmavě hnědými vlasy. Ačkoli mu ještě nebylo čtyřicet let, po jeho tváři se táhly hluboké vrásky od neustálého mhouření očí, aby viděl vzdálenější předměty. Práci svých předků poznal jen v dětství, ale po velkém závalu v dolech měl zmrzačenou nohu a nikde mu nechtěli dát práci.
Jednu věc však uměl lépe než kdokoli jiný, dovedl vytvářet nádherné předměty ze dřeva, ať už propracované hračky nebo ozdoby. Sám princ, i když o tom nevěděl, vlastnil jeho výtvor, hvězdicový hlavolam, který dovedl rozluštit jen jeho tvůrce (princ o tom samozřejmě nevěděl a několik let se o to pokoušel). Ozdoby mistra Griffa vysely v mnoha domech, byly to umně vyřezané větvičky nebo dokonalé miniaturní napodobeniny živých tvorů. Jakkoli byli jeho výrobky proslavené, Griffa samotného znalo jen několik truhlářů, v jejichž dílnách občas pracoval. Když totiž viděli tu shrbenou kulhající postavu a obličej, po kterém se na čelisti táhla dlouhá jizva, cítili odpor a nebyli by ochotni uvěřit, že někdo tak ošklivý by byl schopen vytvořit nádherné věci, jimiž se těšili. Griff proto většinou chodil pod tmavým pláštěm a kápi si shrnoval hluboko do obličeje, aby nikdo nezahlédl jeho tvář. Pohyboval se tiše a rychle takže si ho nikdo skoro nevšiml. Za svůj život měl jen jedno přání, vypadat jako normální člověk, být stejně vysoký a mrštný.
Jednoho večera seděl Griff sám v dílně truhláře Karphalixe. Poslední rok tu čas od času pracoval za nocleh a nějaké jídlo. Setrvával tu hlavně v zimě, za teplých dnů a nocí se toulal venku v lesích. Pracoval na nové hračce, zamyšleně se skláněl nad kusem dřeva s nožíkem v ruce, čekajíc na jakýkoli nápad. Najednou ho z práce vyrušil zvuk. Zvedl hlavu, rozhlédl se a spatřil zvláštní věc. Plameny v krbu na okamžik zahořely sytě žlutou barvou a pak z nich vyskočil na podlahu malý klacík. Griff se zvedl a shýbl se k němu. S mihotavém světle ohně poznal, že je na něm cosi napsáno. Usmál se, když to tenké písmo rozluštil. 
Druhý den odpoledne seděl hluboko v temném hvozdě na pařezu, kilometry daleko od nejbližšího člověka Vzal si s sebou práci a znovu vyřezával, zabral se do práce tolik, že si nevšiml rychlého pohybu nad svou hlavou. Vzhlédl, až když mu na hlavu spadl kamínek a ozval se vysoký veselý smích. 
"Mistře Griffe, dopřej svým rukám odpočinek," ozval se vysoký melodický hlásek, který zněl jako cinkající rolničky. Před jeho obličejem se vznášela drobná víla a rychle pohybovala velikými stříbřitými křídly, na konci zakončenými špičkou. Měřila asi stopu a měla světlé vlasy spletené do copánku a jako všechny víly dlouhé bílé šaty. V odpoledním slunci svítila jako surový drahokam a kolem ní se rozprostírala matná záře. Její ušlechtilá tvářička se roztáhla v žertovném úsměvu. Griff na ni jako vždy okouzleně hleděl a úsměv jí oplatil: "Tohle není práce, Mirabelko, je to řemeslo. Baví mě stejně jako tebe kouzla. Kéž by někdo včera viděl ty tvoje čáry s ohněm. Ale... Mysleli by si, že čaroděj jsem já." 
Sepjal ruce a víla Mirabel mu v nich přistála a chviličku mávala ručkama a hledala rovnováhu. "To víš, lidé už nejsou jako dřív a my se jich bojíme - stejně jako kdysi!" Její úsměv pohasl, protože jí myslí projela vzpomínka, jak se s Griffem seznámila: před několika lety ji koupil od jednoho pokoutního podvodníčka. Byla zavřená v maličké kleci a její svit pohasínal, přesto Griff nelitoval mnoha peněž, které za ni zaplatil, protože když ji po několika dnech pouštěl, byli už přáteli - drobná kouzelná víla a ošklivý trpaslík.  Mirabelka natáhla ruku a prstíkem ho dloubla do nosu. "Přinesla jsem ti dobrou zprávu: naš-la jsem někoho, kdo ti může pomoci. Tinn mi povídala o..." Griff se napřímil a víla skoro ztratila rovnováhu, a tak vzlétla a dosedla mu na koleno. "Klid, hned ti to povím. Ve Skalnatých vršcích žije Teina, je to sice zkažená kouzelnice, ale má moc, která ti pomůže, abys vypadal jako... člověk." Poslední slovo nejistě zašeptala, takže ji skoro nebylo slyšet. Griff se na ni však usmál a svými prsty mistra v jemné práci ji pohladil po tvářičce. Mirabelka ho chytila za ukazováček a vznesla se spolu s ním. Griff přitáhl prst až k obličeji. "Nevím, jak ti poděkovat." "Neděkuj, jen pojď, rychle, protože Teina s příchodem zimy odchází na pobřeží a tam už ji nikdo nenajde."
A tak vyrazili na cestu. Tenkrát se cestovalo jednoduše a Griff měl sebou všechno, co potřeboval: oblečení, nějaké zlato a nůž. Skalnaté vršky ležely daleko, na hranicích Těšírádska, museli jít přes hluboké hvozdy, procházeli vysokými průsmyky skal a pár dní se plahočili přes zmrzlé pláně Sněžných hor. O jejich dobrodružstvích se vypráví jinde, v jiném příběhu, který není tak důležitý. Stačí říct, že po dvou měsících se Griff a víla Mirabel ocitli na prahu Skalnatých vršků. 
Kolem se rozprostírala temná bezhvězdná noc, jen bledý měsíc svítil na cestu. Griff procházel průsmykem a pod ním se rozprostírala hluboká rokle, jejíž dno se ztrácelo dole ve tmě. Chvílemi zaslechl děsivé zvuky a drsné zavytí, jednou blízko zahlédl záblesk dvou žlutých očí. Vzpomínal na povídačky o vlcích velkých jako menší poník prohánějících se po Skalnatých vršcích. Raději se soustředil na stříbrný svit, jenž se odrážel od Mirabelčiných křídel, které se rýsovaly před ním. Náhle se Mirabel zastavila a pohledla nahoru. Griff její pohyb napodobil a vysoko nad sebou spatřil širokou věž, v jejíchž oknech se mihotavě objevovalo oranžové světlo. Nad nimi se tyčila Teinina věž.
Mirabel pár chvil poletovala kolem a oči upírala do ztemnělé masy kamene. Nakonec se zastavila blízko výběžku podobajícího se vypadlému zubu zlobra a mávla na Griffa. "Podívej, tady, to je tajný vchod. Musíš vejít tímto, protože hlavním se dovnitř a zase ven nedostal ještě žádný smrtelník. Dovede tě bezpečně do její síně. Ale, Griffe, budeš muset jít sám, ona mě nesmí spatřit, protože nenávidí všechny bytosti s kouzelnou mocí. Jdi už, pospěš, brzy bude svítat." Otevřel ústa, aby něco namítl, ale rozmyslel si to. Víla měla pravdu, ačkoli kolem stále vládla noc, její panství narušoval nachový jas za východním obzorem. Vstoupil do úzké tmavé chodbičky, když se před ním ladným pohybem znovu ocitla Mirabelka. "Dávej si pozor. Ona nevypadá zle, černé je jen její srdce. Nesmíš jí uvěřit, protože po tobě bude něco chtít, cokoli, co jí může pomoci, nebo tě bude trápit, protože jí to dělá radost. Nesmíš jí podlehnout, bojuj s ní!" Její hlásek se třásl, i v té tmě stále vydávala měkkou záři, takže ji viděl do ustaraného obličeje. Jednu chvíli byla před ním, v druhé už jen postřehl rychlý pohyb a na tváři ho polechtala její křídla.  Byl sám a stoupal poslepu nahoru po kamenných širokých schodech. Po nějakém čase se ocitl v prázdné síni ozářené několika pochodněmi. Nezastavoval se a pokračoval dalším schodištěm vzhůru na vrcholek věže. Ten výstup se zdál nekonečný, připadalo mu, že už na schodech strávil několik hodin, ve zmrzačené noze cítil ozvy bolesti. Sem tam narazil na světlo pochodně a stále se bál, že ho někdo chytí, jenže po celou dobu mu společnost dělalo jen mrtvolné ticho. Nakonec schodiště bezpečně vyústilo do další síně. Tahle vypadala jinak než ta dole, ta byla prázdná až na několik obrovských beden. Tuto místnost naplňovala spousta kouzelnických pomůcek - police s odpornými lektvary a barevnými prášky, klece s obrovskými pavouky, po jedné straně zdi se táhla knihovna, z které vykukovaly zašlé tlusté hřbety kouzelnických knih. Ještě nikdy kouzelnické doupě nespatřil, ale skutečnost překonala jeho představy. Neviděl zdaleka vše, protože síň ozařovaly jen čtyři pochodně, všechny v blízkosti podstavce s vysokým křeslem, jehož jedinou ozdobou bylo jemně vyřezávané opěradlo. Nejdříve si jí ani nevšiml, protože byla jen temným stínem, pak na křeslo zaměřil svůj slabý zrak a konečně ji spatřil. Kouzelnice Teina žila už stovky let, ale vypadala mladě a půvabně, jako vznešená královna. Byla to nejkrásnější žena, jakou kdy Griff spatřil, krásná vypočítavým způsobem, který zatemňuje mysl. Byla oblečena do dlouhých černých splývavých šatů, černé byly i její rozpuštěné vlasy a oči, které se na něho upíraly. Znejistěl, protože v těch očích byla hluboká moudrost, ne zlo, o němž mu pověděla Mirabel. 
"Co si žádáš, Zlatokope?" promluvila hrdelním příjemným hlasem. Popostoupil k ní o pár kroků a sundal si kápi z hlavy. "Neuhodneš to, paní?" Usmála se a v tom úsměvu byla vychytralost. "Vy lidé jste tak hloupí, když chcete tak nízké věci. Ale dobře, mistře Zlatokope, mohu ti pomoci. Chci však něco na oplátku, něco, co nosíš s sebou a ceníš si toho víc než drahokamů." Protože se nehýbal, vstala a přistoupila k němu. Tyčila se nad ním ze své výšky, shlížela na jeho ošklivou tvář a natáhla ruku. Griff zvedl hlavu, podíval se jí hluboko do dychtivých očí, ve kterých se odráželo světlo pochodní, a pochopil, co chce, že dokáže nahlížet do lidských srdcí a využívat jich. "Dej mi tu vílu a já ti dám lidskou tvář," řekla a lačně se naklonila k němu. 
Griff sáhl pod plášť a vytáhl předmět velký asi jako dlaň. Teina po něm chňapla a po tváři se jí rozhostil výraz překvapení. Zamračeně si prohlížela dřevěnou sošku víly, nejlepší výtvor mistra Griffa. Dřevěná podoba Mirabel byla naprosto dokonalá, jen promluvit a zamávat křídly, víla na ní seděla na zemi, nožky složené pod sebou a hlavu skloněnou, křídla rozprostřena nad sebou. Griff ji vyřezával celé dva měsíce. Jakkoli však byla soška krásná, Teina se ji držela štítivě za špičku jednoho křídla. Kouzelnice mávla rukou a na stůl, kde stálo několik lahví plných podivně vypadající tekutiny, dopadlo několik zrníček písku a náhle se rozhořel vysoký oheň s jedovatě zelenými plameny. Sošku pak hodila přímo doprostřed žáru.  Griff hleděl na obrysy svého díla objevující se mezi plameny a na srdci cítil podivnou tíhu. Nevěděl, proč ji vyřezával, cítil, že to prostě musí udělat. Teina sice věděla, co pro něho Mirabel znamená, ale viděla jen její obraz v jeho mysli, nemohla tušit, že živá víla sem přišla spolu s ním. 
"Správně," řekla kouzelnice a znovu se na něj zahleděla s nerozeznatelným úsměvem na tváři. Přísvit moci se kolem ní vznášel a byl skoro vidět, nějakým ztraceným koutkem své mysli vnímal její kouzelnickou moudrost a bystrý úsudek, a náhle mu tělem projel chlad mrazivější než věčné ledovce Sněžných plání. Teina se ladně otočila a dlaní s rozevřenými prsty opsala kolem sebe kruh. Temná místnost se náhle před Griffovýma očima změnila a on pochopil, že to, co viděl předtím, byla jen iluze. Nejdříve se změnila podlaha pod jejíma nohama a jako proud se kouzlo rozlilo do kruhu kolem, zasahovalo vše. Tam, kde předtím stály stoly a truhly nebylo nic, kolem se objevovali další, mnohem nádhernější a bohatší předměty, místo na špinavé podlaze nyní stál na hladkém šedém kameni, kolem se rozsvěcovaly další a další světla pochodní, kouzlo putovalo v kruhu po kruhové stěně. Nakonec se změnil strop nad jeho hlavou, byl nyní zdoben tisíci výjevů vyřezaných do černého dřeva. Stál nyní v bohaté síni, krásné a třpytící se tisíci odlesků, hodné i toho největšího čaroděje, a pochopil, že Teinina moc je větší, než myslel. 
Kouzelnice vykročila znovu ke svému křeslu a on jí síní měkce ozářenou ohněm následoval jako pod vlivem jejích kouzel. Zastavila se až za svým čnícím trůnem, před čímsi vysokým a ukrytým pod rudou plentou. Nemusela se ani pohnout a plenta se svezla k zemi a odhalila černé zrcadlo, na první pohled obyčejné, jen jeho zlatý rám byl zdoben tisíci drobných tvářiček prozrazujících utrpení. Když se podíval blíže, poznal, že se pomalu pohybují, jako by mluvili či křičeli. Teina se postavila vedle zrcadla a konečně znovu promluvila: "Stačí se jen podívat, mistře Zlatokope, prohlédni si svůj odraz a ten bude sličný a zůstane takový po všechny tvé roky." Její černé oči se náhle zaměřily na cosi za Griffem, byl to malý netopýr, který byl přitahován mocí zrcadla a mířil k němu. Náhle se však směr jeho letu změnil a on, odhozen cizí silou, tvrdě přistál na stěně a poplašeně vypískl. 
Griff za sebou slyšel ten zvuk, avšak neotočil se. Rozpomněl se na varování Mirabel: "Bude po tobě něco chtít, ale nesmíš jí podlehnout." Nedokázal však své touze odolat, vzdorovat přání, které v něj celé roky rostlo a nabývalo na síle. Jeho pohled byl vázán k zrcadlu, připadalo mu krásné i obludné zároveň, dílo mocné síly, ať už dobré nebo zlé. Netušil, že to černé zrcadlo je vyrobil mistr Zrcadlář, Gerald Anders, čaroděj, který padl díky Teininým úskokům před mnoha lety. To zrcadlo bylo skutečně dílem zla, obsahovalo čirou Temnotu, které nemohla čelit ani ona sama, proto stála vedle něj, nikoli na místě, odkud by se mohla vidět v zrcadle. Kdo v něm totiž spatřil svůj obraz, viděl ho obludně znetvořený, viděl všechny své nedostatky zveličené, spatřil Temnotu sám v sobě a jeho srdce se proměnilo v ubohý popel, jeho znetvořená tvář se přidala k ostatním na zlatém rámu a jeho duše byla odsouzena k dlouhému utrpení. 
Když však před výtvorem mistra Zrcadlaře stanul mistr Zlatokop, neviděl v lesklé ploše nic obludného, viděl svou vlastní ošklivost, takovou, na jakou byl za dlouhá léta zvyklý, kvůli které se mu lidé posmívali. Možná byla jeho vymírající rasa nadána nějakou zvláštní, dosud nerozpoznanou silou, možná zrcadlo už nemělo takovou moc a možná, že Griff neměl v srdci žádnou Temnotu. Náhle se zrcadlo zachvělo a v jeho středu se objevila první puklina a ozval se výkřik tisíce mučených duší, pak další a další pukliny ničily zrcadlo, až se po černé ploše táhla jemná pavučina, přes kterou nebylo možno nic spatřit.
Teina ustoupila stranou a její krásná tvář se změnila vztekem. "To není možné," zasyčela. Griff před ní couvl, náhle si uvědomujíc, že jeho přání nikdy nebude splněno. Kouzelnice přejížděla rukama po zrcadle, pečlivě zkoumala praskliny, v očích podivné bledé světlo, a opět zasyčela zlobou, když se ze zlata rámu začaly vytrácet hrůzné tváře, protože jejich duše byly konečně osvobozeny. Otočila se na Griffa a v jejím pohledu už nebyla moudrost. Couvl před ní a konečně na ni promluvil: "Dala jsi mi slib, kouzelnice, já splnil, co jsi chtěla, tak mi ty vyplň mé přání." Jeho hlas byl silný a rozhodný, po třasu či strachu ani stopy, přesto bez naděje. Stál tam, tušíc, jaký bude jeho další osud. 
Zasmála se, šlehla po něm rukou a z konečků prstů jí vyšlehl jasný bílý plamen, který ho oslepil a zasáhl přímo doprostřed hrudi. Kolena se mu podlomila a Griff se spadl na podlahu, kde zůstal nehnutě ležet. Vzápětí se za Teinou ozval výkřik a něco se jí zabodlo do zad. Byla to ostrá kouzelnická hůlka, jakou používají menší čarodějové. Otočila se, ale před očima se jí cosi třepetalo a škrabalo jí obličej a kopalo. Kouzelnice Teina svými smysly vycítila přítomnost nějaké vyšší bytosti, vyšší než Zlatokop ležící na podlaze kus od ní, a její odvěká nenávist k čemukoli, co ovládalo byť sebemenší kouzla, se probudila, když rukou drobné tělíčko odhodila stranou. Na podstavci, u nohou jejího křesla, přistála malá víla, měla stejnou podobu jako Zlatokopova soška.
Mirabel ztěžka oddechovala a pomalu si narovnávala pochroumaná křídla. Nemohla už dole ve tmě dále vyčkávat, protože náhle uslyšela ozvěnu Teininých myšlenek, a zloba, kterou v nich vycítila ji roztřásla, viděla samu sebe v zelených plamenech, hladících ji po tváři, viděla Griffův odraz v temném zrcadle, když rychle vylétávala nahoru po schodech, a vypadala přitom jako hvězda spadnuvší z tmavomodrého nebe. Letěla rychleji než kdy dřív, přesto přišla příliš pozdě. 
"Co tu chceš, ty přerostlá vážko?" V Teininých očích tančily plaménky. Mirabelka stála vzpřímeně, přestože cítila její chtivost i nenávist, a když k ní kouzelnice udělala krok, zašeptala jedno zaříkávadlo v kouzelnickém jazyce: "Any-bethan e Medac, dien di verde." Teina se zastavila a vykřikla bolestí, protože hůlka zabodnutá blízko u jejího srdce se rozpálila a svítila nyní mlhavou září. "Co... co to děláš?!"
"Ta hůlka, co tě teď pálí u srdce, patřila Medacu Bělovousovi, mému učiteli. Dosahují tvé vzpomínky tak daleko? Ale ano, pamatuješ si je všechny. Zabila jsi ho před třiadvaceti lety ve Valimově tesáku, jeho věži." "Prosím, nech mě jít," zašeptala kouzelnice a na chvilku vypadala jako malé děvčátko. Dostalo se jí mrazivé odpovědi: "Zemřeš nebo odejdeš do Světa nemrtvých dobrovolně. Kdybys pomohla Griffovi..." "Pomohu mu!" "Je pozdě... Zabila jsi ho a nikdo nedokáže přivést mrtvého k životu, ani ty!" Mirabelka tlumeným hlasem znovu a znovu opakovala tu čarodějnickou formuli a pokaždé ji říkala hlasitěji, až nakonec křičela. Pyšná kouzelnice Teina klesla na kolena se zahnutými prsty přitisknutými k hrudi, lapajíc po dechu se ohnala po Mirabel, ta však včas uhnula, roztáhla křídla a vznesla se do vzduchu tetelícího se jejím křikem připomínajícím jasnou hlasitou zvonkohru. A s každým víliným výkřikem kouzelnice jakoby zestárla o rok. Teprve, když se na Teininých havraních vlasech objevili stříbrné nitky, strhla si z šíje tenoučký černý přívěšek, světlo na okamžik potemnělo a kouzelnice byla pryč, otevřel se jí Svět nemrtvých. Zbyl po ní jen průsvitný kouř.
Mirabel přistála u Griffova obličeje a položila mu na něj drobné ručky. "Griffe, prober se, prosím, Griffe!" Jeho kůže byla na dotek stále teplá, ale jeho srdce neslyšela bít a poslední naděje v ní pominula. Přitiskla se k němu obličejem. "Vždyť jsem tě sem poslala já... tolik jsi si to přál... Griffe, přece mě nenecháš samotnou!" Sevřela dlaň v pěst a chtěla ho udeřit do tváře, ale ruka jí dopadla pouze do jemňoučkého prachu, který se rozlétl kolem. Odskočila stranou, protože před ní už neležel Griff, před jejím obličejem se vznášel oblak bílého popela. Zavrávorala a rozhlédla se kolem. 
Celá věž se sesypávala v hromadu bělostného lehoučkého prachu, všechny předměty a ná-bytek se rozpadávaly v popel. Mirabel vzlétla, protože i podlaha pod jejíma nohama se hýba-la; kolem se ozývalo podivné syčení. Nečekaně se zvedl vítr a rozfoukával prach všude kolem, vlétával jí do očí a tak rychle vylétla ven oknem. Poplašeně létala kolem, na několik okamžiků oslepená, a náhle do ní vrazil vystrašený netopýr a zlomil jí křídlo. S křikem padala dolů a přitom rychle mávala zdravým křídlem, ale jen se zatočila a její pád se ani nezpomalil. Pár stop nad zemí ji však zachytily čísi ruce. Když zamrkala, poznala, že ji zahřívají dlaně mistra Griffa. Byl a nebyl to stále on. V jeho tváři se nezměnil ani jeden rys a nebyl ani o kousek vyšší, když se však podívala napodruhé, spatřila v jeho zelených očích zvláštní svit a když se mu po obličeji roztančily první paprsky vycházejícího slunce, přísahala by, že jeho ošklivost je navždy pryč. Stál vzpřímeně, jako by nikdy neměl žádný hrb a hrdý postoj by mu mohl závidět i král. 
Prstem jí přejel po zlomeném křídle a bolest ustoupila, přála si, aby v jeho dlaních mohla zůstat ještě pár chvil, ale s přibývajícím slunečním svitem se jeho obraz ztrácel. "Promiň mi to, Griffe..." zašeptala rychle a on se stačil už jen usmát a pak odešel do Světa nemrtvých, který je zapovězen všem obyčejným smrtelníkům. Zmizel stejně jako kouzelnice Teina a její věž... Jako by to všechno byla jen pohádka vyprávěná dětem na dobrou noc, jako by to byl sen bujné dětské mysli, neuvěřitelný, kouzelný. 
Když o dva dny později procházela průsmykem družina poslů, objevila v prachu malou sošku víly, černou, lesklou a nádhernou, a dovezla ji na dvůr krále, kde od té doby stála v ko-runovačním sále a přihlížela činům všech pozdějších králů - dílo zapomenutého mistra Griffa - a zůstala tam po mnoho staletí dokud se neztratila kdesi v čase.
K dokončení příběhu stačí už jen povědět, co se stalo s vílou Mirabel. Zbytek svých dní, a nebylo jich příliš mnoho, protože již žila v našem světě desítky roků, strávila daleko od lidí, v blízkosti víly Tinn. Jednoho dne ji Tinn našla u břehu řeky, jak se naklání a pozoruje svůj odraz. V té době už jí zbývalo jen pár dní, než se měla odebrat do Světa za řekou, Světa nemrtvých, a mluvila pomalu a unaveně: "Co si vlastně myslíš o lidech, Tinn? Jsou hodně malicherní, že?" Tinn ostýchavě přikývla, zmatená Mirabelčiným tónem. "A zlí. Ano, jsou i zlí. Každý z nich by uznal, že Teina byla krásnější a přitom byla úplně zkažená. Kvůli její tváři by jí odpustili všechno." "Někdo tak krásný jako ona přece nemohl být úplně zkažený. Zlí jsou většinou oškliví lidé, vždyť to víš." Mirabel se jen usmála a hodila do řeky kamínek. Její obraz se zavlnil a zmizel.