Omlouvám se všem znalcům umění a básníkum za těch pár výtvorů, co sem zde uveřejnil. Nikdy sem neuměl příliš psát. Ještě tak snad nějakou tu úvahu či recenzi, ale rozhodně ne básně (ani básničky). Těhle pár hrůz sem spáchal během několika desítek minut dnes v práci. A jak už sem několikrát dával na vědomí dříve, když už něco napíšu, nějak mi nedá, abych to nezveřejnil. Ať je to jaké je ... i to jsem totiž já ...
A jen díky kritice jiných má člověk šanci se alespoň trochu zlepšit. Jinak prostě stagnuje, úroveň jeho výtvorů se nemění. Není proč ... A až překonáte znechucení z těch mých básniček, přihodil sem i pár textů autorů trošku jiného ražení (Poe, Einstein) a pár mých komentářů. Takové menší rozjímání ...

Tak to by bylo asi tak vše ... ale ještě si neodpustím přepsat jeden z textů Alberta Einsteina, který dokonale zapadá do dnešních dnů a se kterým se stoprocentně ztotožňuji. Sice to sem nepatří ... i když ... vše co říkám a píši v posledních dvou dnech je silně ovlivněno právě četbou Einsteinova dílka The World As I See It ... 

This topic brings me to that worst outcrop of the herd nature, the military system, which I abhor. That a man can take pleasure in marching in formation to the strains of a band is enough to make me despise him. He has only been given his big brain by mistake; a backbone was all he needed. This plague-spot of civilization ought to be abolished with all possible speed.
Heroism by order, senseless violence, and all the pestilent nonsense that does by the name of patriotism--how I hate them! War seems to me a mean, contemptible thing: I would rather be hacked in pieces than take part in such an abominable business. And yet so high, in spite of everything, is my opinion of the human race that I believe this bogey would have disappeared long ago, had the sound sense of the nations not been systematically corrupted by commercial and political interests acting through the schools and the Press.

Přemýšlejte nad tím. A přemýšlejte také nad tím, jak se musí člověk s takovým postojem k válce cítit, když také díky jeho výzkumům dopadla po dvakráte na Japonsko atomová bomba. Jak je muži, který dlouho před válkou psal dopis dětem do Japonska, jak moc se mu líbí jejich země a jejich láska k ní. Co běží hlavou člověku, který měl stále na stole velkou knihu kreseb právě od těch dětí z Japonska ...

Only individuals have a sense of responsibility. --- Nietzsche

Nedávno mi jako závěrečná odpověď na několik mých, pravda možná trochu naivních, SMS zpráv přišla tahle odpověď: "Kdyby šel každý za hlasem svého srdce, to by byl tenhle svět pěkná divočina."
Nereagoval sem. Nechtěl, nemohl, nevěděl jak. Dnes už vím. Ač sem tomu původně nevěřil, ona osoba měla pravdu. Kdyby se každý skutečně řídil tím, co mu radí jeho srdce, byl by tenhle svět o mnoho lepší. Spousta ošklivých věcí by vůbec neexistovala, život by byl o dost klidnější. Tomu věřím. A právě proto je má představa naivní a tahle cesta není možná. My lidé totiž potřebujeme všechny ty špatnosti, sváry, nepřátelství, boj a smrt. Nedokážeme bez nich žít. Dělají nám dobře, jsme díky nim silnější. Jen a právě díky tomu všemu se naše civilizace rozvíjí (no rozhodně nejsem první kdo na to přišel, každopádně onen filozof měl naprostou pravdu). Nechápete co se snažím sdělit? Nevadí. Není nutné chápat. Ostatně ani není nutné věřit. Ba právě naopak! Je přímo životně důležité nesouhlasit, hádat se, přesvědčovat. Jen tak přijdeme na nové "převratné" myšlenky, jen tak je možné tenhle text rozvinout či případně popřít ...

Unhappy is the fate of one who tries to win his battles and succeed in his attacks without cultivating the spirit of enterprise; for the result is waste of time and general stagnation. --- SUN TZU ON THE ART OF WAR (Translated from the Chinese By LIONEL GILES)

Už dvěma lidem sem psal, že si občas připadám jako zaklínač Geralt a jeho pomatená družinka. Ta za ním také šla ať se dělo co se dělo, v dobrém i zlém, bez nároku na odměnu. Paralela pokračuje. Také v případě oné literární družiny nikdo pořádně nechápal, kam vlastně jejich cesta vede, co přinese. Byl znám jen jakýsi pofidérní cíl, jehož dosáhnout bylo prakticky nemožné. I má cesta a můj postoj a přístup je nesmyslný. Přesto bude trvat asi ještě hodně dlouho než to vše změním. Jen doufám, že ona paralela s knihou nebude úplná. Celá výprava byla nakonec utopena v krvi. A Geralt zemřel poslední, v mysli vzpomínky na smrt ostatních, kterou nepřímo zavinil ...

And all with pearl and ruby glowing 
Was the fair palace door, 
Through which came flowing, flowing, flowing, 
And sparkling ever more, 
A troop of Echoes, whose sweet duty 
Was but to sing, 
In voices of surpassing beauty, 
The wit and wisdom of their king. 

Edgar Allan Poe - Haunted Palace (tuším také jeden z textů na Poeově náhrobku)

Napsal Jan "Belcarnen" Čeřovský, 19. října 2001
E-mail: cerovsky@jcsoft.cz

-- Mahatma Ghandi