Mé zlo

Den prvý spálí zemi mráz
Už nepotěší ledové květy na oknech
Oči které zmrzly, oči těch, jimž zastavil se dech

V den druhý neodolá žádná hráz
By nám kalná voda vzala
Všechno co nám kdysi dala

Třetí den přijde země třas
I prastaré skály pod zemí zmizí
Kdo na jaře život zasel, teď jen smrt sklízí

Čtvrtý den vzplane oheň zas
Celé vsi lehnou popelem
Umírat bude sama zem

V den pátý padne kráva, seschne žita klas
Celou zemi schvátí hlad
A s hladem přijde mor a lidem nezbude už nic, nic než umírat

V den šestý slunce ztratí jas
A v hluboké tmě z kypré půdy
Plny nenávistí vynoří se slepé zrůdy

Den sedmý zrodí chvíli krutých krás
Nejkrásnějším soumrakem se skončí den
Bože, bože, zachraň nás!
Tak zní poslední lidský hlas
Protože tehdy, tehdy přijde Adrayen.


Tu báseň jsem nikdy neměl rád, i když se docela hodila k tomu, co jsem, k tomu, co se ze mě stalo. Ale zároveň to byla jediná věc, kterou mi kdy otec dal a jako takovou jsem ji musel nenávidět. Byla vepsána do docela malého sešitku v odřených černých deskách, dobře si na něj pamatuji, i když už jsem ho několik let neviděl. Měl jsem ho sebou, když mě dal otec do Domova, ale asi po roce mi ho vzali. Nevím proč se mi ta báseň dnes v noci znovu vybavila ve snu. Snad to bylo znamení…potom jedině špatné. Nevěřím v dobrá znamení. Jen klamou.

Jdu po ulici. Je krásný den, možná trochu moc horko. Jdu pomalu, nespěchám, nemám důvod. Pomalu míjím masy lidí a vychutnávám si své myšlenky, ostré a jasné jako nůž. Lidé mě míjejí a nevšímají si mě, ani se na mě nepodívají. Asi jim přijdu obyčejný. Ale já vím, že takový nejsem. Nejsem totiž sám, kráčí se mnou můj neviditelný společník, skrytý někde ve mě. Je krásný den, jak tak procházíme davem. Já a mé zlo.
Teď jsem prošel okolo tlusté žebračky. Zpocenýma rukama mě chytala za kabát a prosila o almužnu. Snad tam nebudu mít skvrny. Hned jsem ji setřásl, ale ještě se po mě natahovala. Nepůsobila moc věrohodně, nejspíš proto, že byla tak tlustá. Asi je na ulici teprve pár dní, co já vím. Shazoval jsem ze sebe ty rosolovité prsty a při tom dotyku jsem pocítil těžko potlačitelnou touhu vzít chladnou ostrou kudlu a bodat do té staré smradlavé děvky, do té hory sádla, až by se roztekla a ani by ji nemuseli pohřbít, vsákla by se do země.
Ještě jednou mě chytla za kabát. Otočil jsem se a podíval jsem se jí do očí. Pustila se. Možná viděla, co si nosím uvnitř.

Ubytoval jsem se v polorozpadlém hotelu. Je to tu ubohé, ale to je mi jedno. Zdržím se jen pár dní a pak se vrátím…kam? Nemám se kam vrátit. Odjedu někam do cizího města, ještě nevím kam přesně. Hlavně pryč odtud, už navždy. Nikdy se sem nevrátím.
To nejdůležitější už mám, ale ještě musím koupit nějaké maličkosti. Hlavně mi chybí jeden hodinový strojek, zničil se při přepravě. Měl jsem ty věci lépe uskladnit. Samozřejmě, že s výbušninami jsem si dal pozor, ale ostatní materiál jsem moc pečlivě neuložil. Chyba.
Teď to nechám být, jsem unavený po cestě. Poslední úsek jsem šel pěšky, ujel mi vlak a další jel až druhý den. Bolí mě nohy. Dneska už nikam nepůjdu. Alespoň si prohlédnu pokoj. Je zatuchlý a oprýskaný jako zbytek hotelu, ale je tu vcelku čisto. Žádné krysy ani švábi. Je tu lůžko, stolek s rozbitou židlí a výklenek ve zdi, který má zřejmě sloužit jako skříň. Raději si nechám věci v kufru.
Na jedné stěně visí zrcadlo. Sice je popraskané a špinavé, ale přesto mi zlepšilo náladu. Mám zrcadla rád. Neodolal jsem a i když mě už nohy sotva nesly, na chvíli jsem se před něj postavil. I po dvou dnech takřka bez odpočinku jsem vypadal dobře. Tvář s ostrými rysy působila lehce vyčerpaně, ale ne ztrhaně. Šedé oči hleděly zpříma. Vlasy, které mi obyčejně ve světlých kaskádách spadaly na ramena, jsem měl stažené dozadu a neučesané, ale i v tom byla jistá nedbalá elegance. No a konečně jsem byl oblečen v černé, takže mi to slušelo jako vždy. Na černé nejde moc vidět prach a špína z cest.
Mám rád zrcadla, protože mám rád sebe. A koho jiného taky?

Koupil jsem, co jsem potřeboval, ale pracovat na tom budu až večer. Teď raději půjdu do Domova. Samozřejmě, že tam chci jít, musím všechno nachystat na ten velký den, ale zároveň mám strach. Je to už dávno, ale některé vzpomínky jsou stále živé. Někdy se v noci budím vlastním křikem. Tehdy jsem se ještě neuměl bránit.
Ale teď, teď je to jiné. Mám své zlo a to mě ochrání. To ono mi poradilo, co mám udělat, abych se zbavil nočních přízraků. Už se těším, až to odporné místo nadobro zmizí z tohoto světa. Dětský domov. Když mě tam otec strčil, ještě se to jmenovalo sirotčinec. Ale ani jeden z těch názvů se k tomu místu nehodil. V duchu jsem ho pojmenoval jinak, osobněji. Peklo.
Jdu známou ulicí a vzpomínky se vracejí s čím dál větší intenzitou. Jak jsem jen miloval ty topoly podél cesty, když jsem je míjel po cestě do města; a jak jsem je nenáviděl, když jsem se kolem nich vracel do Domova.
Bývaly mými veselými přáteli i přísnými dozorci. A cihlové zdi okolo Domova se nemohl rovnat žádný ostnatý drát.
Prošel jsem branou. Docela volně, nikdo si mě nevšímal. Tak to bylo vždycky, když se šlo dovnitř. Ovšem ven, to bylo něco jiného. Tehdy, připomínám si. Teď už mě tam nikdo zavřít nemůže, nemá na to žádné právo. Ale kdyby to chtěl někdo zkusit, klidně může. Ale jenom to zkusí.
Ale to je absurdní, proboha. Už zase se mě zmocňuje paranoia. Však taky vznikla za touhle zdí. Ale teď už proti ní umím bojovat. Myslím na své zlo, dovoluji mu, aby mě pohltilo. V jednom okně jsem zahlédl dívku s tmavými vlasy. Byl to jen letmý okamžik, ale přesto se mi vybavila nedávná vzpomínka, zcela odlišná od těch, které mě mučí tady…

Křik. Tmavovlasá dívka křičí. Možná jsem jí měl zavázat ústa. Ale tady stejně nikdo nechodí, tak je to jedno. A i kdyby, co by mi mohl udělat? Udat mě? Zítra už budu sto mil odtud. Je krásná, ale nesluší jí, když tak křiví hezké rysy. Pořád křičí. Buď chvíli zticha, slyším kroky. Dobrovolně nezmlkne. Musím jí zakrýt pusu rukama. Je ticho. Asi se mi to zdálo. Křič dál, jestli chceš. Stejně ti nikdo nepomůže.
Krev. Panna? Možná. Vždyť je to jedno. Jemu určitě. Stejně by se z ní dřív nebo později stala děvka, jako ze všech. Ani se na něj předtím nepodívala. Když se k ní přiblížil, odháněla ho. Nechtěla ho. Ale on ji ano.
A on vždycky dostal to, co chtěl. Od doby, co měl své zlo.
No tak, už to skoro bude. Ano…co tak zíráš? Nedívej se na mě tak, těma modrýma kukadlama mě nedojmeš. A proč se vlastně tváříš tak vyděšeně? To jsi ještě neviděla nůž?

Bylo to sladké. Ale nasytilo to hlavně mé zlo, mě…nevím. Pořád ještě něco chybí. Toužím po dokonalosti, ale nevím, jak jí dosáhnout. Ještě je potřeba něco udělat. Vypořádat se s tímhle místem. Ano.
Stojím ve vnitřním dvoře. Vysoké šedé stěny mě svírají jako ledová kazajka. Nejradši bych zvrátil hlavu dozadu a křičel bych, až by se vysypalo všechno sklo ze zamřížovaných oken. Ale to nemůžu. Prozradil bych se a už by mě nenechali udělat to, co mi káže mé zlo.
Až do této chvíle jsem zůstal nepovšimnout, ale teď se ke mně kdosi přibližuje. Je to dívka. Nijak zvlášť hezká. Střední postava, trochu mastné hnědé vlasy po ramena, nevýrazné rysy, vybledlé modré oči. Ani bych si jí nevšiml, kdyby nemířila přímo ke mně.
Ještě několik kroků. Měříme se očima. Kupodivu neuhýbá pohledem a dívá se mi do očí zpříma, tak jako já jí.
,,Dobrý den, co si přejete? Chtěl byste snad adoptovat některého z našich chovanců?“ optala se mě se zdvořilým úsměvem. Typoval bych ji na zástupkyni hlavní vychovatelky.
,,Jmenuji se Priscilla a jsem zástupkyně slečny Millighanové,“ řekla a potvrdila tím můj odhad. V očích měla tázavý výraz.
No tak jo, řekl jsem si a začal jsem s předem připravenou výmluvou: ,,Těší mě, Arnold Brown. Jsem redaktor Současnosti a rád bych napsal reportáž o vašem dětském domově.“
Odmlčel jsem se a čekal, jak zareaguje. Pochyboval jsem, že by byla na něco takového připravená. Proboha, který blázen by chtěl psát o tomhle místě? Bylo to tu stejné jako v tisících jiných podobných zařízení v celé zemi. Alespoň navenek. Nikdo neví, co se děje uvnitř…
Nedala na sobě znát ani známku překvapení a odpověděla: ,,Ano, samozřejmě. Chcete, abych vám to tady ukázala?“ Vypadalo to, jako kdyby sem chodili novináři každý týden.
Krátce jsem kývnul hlavou a usmál se na ni. Dalo mi to trochu práce. Moc často se neusmívám. Tedy, tak, abych se toho nikdo nebál. Ale povedlo se a ona se na mě taky usmívá, ale moc se mi ten její úsměv nelíbí. Možná proto, že mi připomíná ty moje.
Ale co je komu po úsměvech? Mám na práci důležitější věci.
Priscilla šla napřed a já jsem ji následoval. Ukazuje mi nejprve dvůr, na kterém stojíme, tedy přesněji železné prolézačky v jednom rohu. Vypadají jinak, než jak jsem je znával, někdo je natřel na zeleno, ale lak už se loupe a odhaluje zrezivělé železo pod ním. Náhle mě rozbolela hlava a podvědomě jsem si sáhl do vlasů. Ne, netekla mi krev. A proč by taky měla, sakra? Je to pryč, už mě nedrží žádné silné ruce a netlučou s mou hlavou proti kovovým tyčím…i dětská prolézačka může sloužit k více účelům. Odvracím pohled.
Vcházíme do haly. Sledují nás zvědavé, vážné pohledy dětských očí. Některé jdou blíž, většina raději utíká. K těm jsem kdysi patřil i já. Moc dětí se tu nesměje, jen občas jde slyšet tlumené zachichotání, které ale vždycky brzo utichne, ztratí se ve vlhké prázdnotě mezi otlučenými stěnami…
Procházíme přízemím. Kuchyně, jídelna, společenská místnost…Vedle kuchyně míjíme masivní kovové dveře. Ptám se co je nimi.
,,Sklep,“ odpověděla.
,,Mohl bych..“ nedopověděl jsem větu.
,,Prosím?“ opáčila překvapeně, ,,vy se chcete podívat do sklepa? Proč?“
,,Ach ano, proč vlastně? Vlastně není důvod, jen mě to napadlo. Promiňte.“ Nuceně jsem se usmál. Priscilla jen pokrčila rameny a pokračovala dál.
Pořád mluví. Občas vnímám něco z toho, co říká, ale moc mě to nezajímá. Většinou mluví o tom, jak velký pokrok prodělal tento Dětský domov (proč mi jen ten název vhání na tvář trpký úsměv?) v posledních letech, jak byly provedeny celkové úpravy vnější fasády, většina zastaralého interiérového vybavení byla nahrazena novým, dokonce systém dětské výchovy je díky novému vedení mnohem dokonalejší a víc se přibližuje opravdové domácí výchově.
Mluví jak nějaká zasraná turistická průvodkyně. Fasáda je opravená, ale pořád stejně odpudivě šedá. Možná že tu je nový nábytek, ale možná je to taky ten starý, který někdo přestavěl a přebarvil. A děti…dívají se pořád stejně. Se strachem.
Některé věci se možná změnily…jako ta prolézačka na dvoře. Dostaly novou fasádu, ale pod ní je ta stejná stará hniloba. Zkažené. Všechno je tu zkažené.
Otřásl jsem se. Jdeme po schodech do prvního patra. Letmo nahlížíme do několika otevřených ložnic. Ta moje byla zavřená a já jsem potlačil touhu otevřít dveře a nahlédnout dovnitř…to jsem si nemohl dovolit. Chvíli jsem zase vnímal žvatlání té hloupé holky. Ať se prý nezlobím, že mě nemůže vzít nahoru do druhého patra, kde jsou kanceláře a byty některých zaměstnanců, že by s tím slečna Millighanová asi nesouhlasila.
Odpověděl jsem, že mi to nevadí, což byla pravda. Ani jsem nemusel chodit do prvního patra, ale samozřejmě jsem šel, abych v ní nevzbudil podezření. Stačilo projít přízemí kvůli orientaci. Nálože položím ve sklepě.
Když jsme šli v prvním patře zpátky chodbou ke schodišti, najednou jsem se zastavil a nemohl jsem dál. Uviděl jsem něco, čeho jsem si předtím nevšiml. Pootevřené dveře, které vedly na chlapecké záchodky. Stál jsem před nimi a nahlížel škvírou dovnitř...viděl jsem jednu z plechových kabinek s nedovírajícími dveřmi a kus bledě zelené stěny. Kupodivu na ní nebyly žádné nápisy. Asi ji nedávno natřeli. Kdysi jsem znal nazpaměť všechny nápisy co tam byly, vryly se mi do paměti tou palčivou bolestí a ponížením. Na co jiného jsem se taky mohl dívat, když…když mě….

Znovu ne!!!
Ale ano, znovu, a ještě a ještě…
To nedovolím. Už nikdy!
A co bys proti tomu tak mohl dělat, ty malej zmetku?

Bezmoc.
Já..řeknu to vychovatelce!
Té je to jedno. Ještě se ti vysměje, že si vymýšlíš. Ti malí hoši ale mají bujnou fantazii…
Ale to přece nemůže!
Myslíš? Myslíš že jsi první, kdo to zkusil?
Tichá rezignace.
A pak znechucení, pohrdání sebou samým.
Neumím to ukončit. Nevím jak. Snad…protáhnu se skrze mříže v okně. A pak skočím..
To neuděláš.

Ne, neudělal jsem to. Udělal jsem něco lepšího. Protože teď už nejsem malý slabý skrček, který se musí bránit zlu. Přišel jsem na to, že je jen jediný způsob, jak ho přemoci. Pustit ho k sobě. Dovolit mu, aby se ve mě usídlilo, aby rostlo. Aby mne prostoupilo jako sladký jed…

Priscilla něco říká. Starostlivě. Dívá se na mě z výšky. Tomu nerozumím, vždyť jsem vyšší než ona…už vím, omdlel jsem. Ach, jak hloupé. Stydím se za sebe. Přehlížím nabízenou ruku a zvedám se na nohy sám.
,,Je vám něco, pane Browne?“
,,Ne, omlouvám se, nějak se mi zatočila hlava. Jsem unavený a je tady trochu vydýchaný vzduch.“
,,Nemáte se zač omlouvat,“ chápavě se na mě usmívá, ,,opravdu by se tu mělo častěji větrat.“
Sešli jsme do přízemí. Priscilla se zrovna chystala něco říct, ale zavolala na ni nějaká starší žena v pytlovitých zelených šatech, zřejmě jedna z vychovatelek. Priscilla se mi omluvila a odešla s ní ven na dvůr. Mě nechala stát samotného v hale. Využil jsem té příležitosti a znovu jsem se porozhlédl v jídelně a kuchyni. Konečně jsem se oprostil od vzpomínek a byl jsem schopen myslet na to, co musím udělat. Rozmístění náloží jsem měl zhruba promyšlené. Ovšem problém byl, jak je položit, aby si toho nikdo nevšiml. V tomto ohledu jsem stále neměl žádný určitý plán.
Okolnosti mi přály. Zrovna když jsem se z jídelny vrátil zpět do haly, vešla tam i Priscilla, ta vychovatelka v zelených šatech a spolu s nimi i dělník ve vybledlých modrých montérkách, na kterých měl ve předu natištěné dvě bílé ,,L“.
Lucas a Loundry, vybavilo se mi okamžitě. To byla firma, která dělala pro Domov různé opravy už v době, kdy jsem tu byl já. Jak se ke mně blížily vychovatelky s údržbářem, doléhaly ke mně útržky jejich rozhovoru, ze kterých jsem pochopil, že se jedná o opravu topení. Některé trubky byly nejspíš porušené a bylo nutné je utěsnit.
Došli až ke mně. ,,Dnes to půjdu obhlídnout a zítra sem někoho pošlu, počkejte,“ údržbář vylovil z kapsy malý notes a zalistoval v něm, ,,asi tak v šest večer.“ ,,Děkujeme a nashledanou, pane Lucasi,“ odpověděla Priscilla.
Lucas, i když byl jedním z majitelů firmy, stále chodil do terénu, i když asi jen na posouzení opravy a co bylo ještě víc zarážející, nosil stejné montérky jako jeho zaměstnanci. Jeho věc, pokrčil jsem rameny a v duchu jsem si zamnul ruce a rychle, ale zdvořile jsem se rozloučil s Priscillou. Blahosklonně jsem jí slíbil, že jí zašlu číslo Současnosti s článkem o Domově zdarma. Zvláštně se po mě ohlédla, na chvíli vypadala, že chce ještě něco dodat, ale pak si to rozmyslela. To už mi ale bylo jedno, protože můj plán byl hotov…

Procházím úzkými temnými uličkami jedné z okrajových městských čtvrtí. Padající soumrak milosrdně zakrývá špínu a rozklad. Sledují mě kradmé pohledy zdejších obyvatel. Možná bych se tu měl bát. Nebojím se.
Je to nejkratší cesta z mého hotelu k sídlu firmy Lucas a Loundry. To se pochopitelně nenachází v téhle ubohé čtvrti, ale ve hned v té vedlejší, obchodnické, která je o poznání čistší a udržovanější.
Schovávám se do stínu hned vedle vchodových dveří údržbářské společnosti. Je půl šesté. Přišel jsem radši dřív, nemůžu riskovat, že bych se s tím údržbářem minul.
Tři čtvrti na šest. Za pět minut šest. Šest. Šest pět. Čím dál častěji se dívám po hodinkách. Začínám být nervózní.
Šest hodin a dvanáct minut. Konečně z budovy někdo vychází.
,,Dobrý den, prosím vás, můžete mi poradit jak se dostat k dětskému domovu?“
,,Ale samozřejmě, zrovna tam mám namířeno. Jestli chcete, můžete jít se mnou.“
Všechno šlo podle plánu. Údržbář, asi padesátiletý plešatící chlápek, který měl na montérkách jmenovku Ted Sullivan, se mnou šel městem směrem k Domovu v družném rozhovoru. Samozřejmě, takhle bude těžší ho zneškodnit, mohl jsem ho sledovat a pak zezadu omráčit, ale hrozilo by nebezpečí že bych si ho z někým spletl a sledoval bych někoho jiného; a než bych si uvědomil svůj omyl, údržbář by mezitím došel do Domova a já bych musel vymyslet jiný plán. Nebylo to sice moc pravděpodobné, ale rozhodl jsem se neponechat nic náhodě.
Po dlouhém monologu o čemsi nepodstatném se Ted na chvíli odmlčel a já si uvědomil, že se docela ochladilo. Dost jsem prochladl, když jsem na něj předtím čekal, ale to ještě nebyla taková zima. Zastrčil jsem prokřehlé ruce do kapes kabátu. Tedovi, který měl na sobě jen vlněný svetr a montérky kupodivu zima nebyla.
Olověná obloha už skoro úplně ztmavla, než jsme došli k aleji před Domovem. Jak jsem doufal, nikdo tam nebyl, jen listy vysokých topolů tiše ševelily ve větru. Výborně.
,,Proboha, co to je??!!“ vytřeštil jsem oči někam za Teda a on se podvědomě otočil. To neměl dělat, protože v příštím okamžiku už ležel na zemi v bezvědomí. S úšklebkem na rtech jsem vytáhl nůž, ale pak jsem si to rozmyslel. Nakonec jsem nůž zase schoval a místo něho jsem ze své objemné brašny vytáhl provazy a roubík.
Než se Ted probral, už ležel svázaný a s roubíkem v ústech v příkopě u cesty.
Občas mám chuť být milosrdný. Připadám si tak trochu jako Bůh, ve kterého nevěřím. Jestli bude mít Ted štěstí, nezemře v noci na podchlazení. Ovšem, výměnou za jeho svetr a montérky jsem mu nechal svůj kabát, takže má jistou šanci.

Došel jsem k bráně Domova. I když už bylo půl sedmé, stále byla otevřená. V noci na mě celá budova nepůsobila tak tísnivě, zářící okna by vypadala dokonce docela útulně…kdyby na nich nebyly mříže. Jednou jsem se jimi opravdu pokoušel protáhnout…potřásl jsem hlavou. Už žádné vzpomínky, žádná minulost. Dnes má minulost zemře, zemře spolu s tímto domem.
Asi by bylo stylovější to tu zapálit. Prošel bych křestem ohně obnovený, silnější…ovšem už za mých dob se o to někdo pokusil a neuspěl, oheň se povedlo uhasit celkem bez problému. Škoda. To je jedna věc, která se tomuhle všivému místu nedá upřít – dobrá protipožární ochrana. Ale co zmůžou proti výbušninám? Nahlas jsem se zasmál. Vidina brzkého dosažení mého snu mě naplňovala radostí.
Stál jsem na dvoře a přemýšlel jsem, kam mám jít, jestli za ředitelkou nebo za její zástupkyní, když tu se můj problém vyřešil tak, že se vedle mě najednou objevila Priscilla.
,,Dobrý večer, už jsem myslela, že nepřijdete, pane..vy nemáte jmenovku?“
Raději jsem odstranil jmenovku ze Sullivanových montérek – mohla ho přece znát.
,,Jmenuju se Frank Hornby, a sem ve firmě novej, proto eště nemám menovku. Kde tu máte kotelnu?“ zahuhňal jsem, což byla přes huňatý hnědý knír celkem jednoduché. Přestrojení jsem předtím ještě zdokonalil kadeřavou hnědou parukou, na kterou jsem narazil pleteného kulicha. Nepoznal by mě ani vlastní otec..ovšem, když se nad tím zamyslím, ten by mě nepoznal ani kdybych vypadal jako obvykle. Hořce jsem se usmál, ale pak jsem tu myšlenku zahnal. Teď se pomstím alespoň tomuhle místu, když už se nemůžu pomstít otci za to že mě sem strčil. Předešla mě vyšší spravedlnost…jako bych v ni věřil. Další hořký úsměv.
Mezitím následuju Priscillu dovnitř do haly a posléze ke dveřím do sklepa. Odemkla dveře a vstoupila dovnitř. Pak otočila kulatým vypínačem na stěně a holá žárovka visící ze stropu ozářila úzké betonové schody pod sebou. Beze slova jsme sestoupili dolů. Sklepy pod dětským domovem nebyly nijak rozsáhlé ani temné a děsivé, i když jsem si je tak vždycky představoval. Byla docela obyčejné, jako pod kterýmkoliv jiným domem, nízké, vybetonované, až na pár beden s jablky prázdné. Tedy takový byl hlavní sklep, nevěděl jsem co se skrývá za několika železnými dveřmi, které odtamtud vedly. Do jedněch z nich Priscilla zamířila a já jsem ji následoval. Ocitli jsme se v kotelně. Beze slova jsem zamířil k velkému parnímu kotli. Předstíral jsem, že si prohlížím údaje na několika cifernících a trochu jsem pohnul jednou z páček. Pak jsem odložil svou těžkou brašnu a chystal jsem se ji otevřít, ovšem bránilo mi v tom, že Priscilla ještě pořád stála ve dveřích a dívala se na mě.
,,To nemáte nic důležitějšího na práci než tu okounět?“ ucedil jsem nevrle.
,,Cože? Jistě že mám! Jen jsem chtěla vědět, jestli něco nepotřebujete,“ ohradila se uraženě.
,,Jak vidíte, nepotřebuju. Nashle, madam,“ opáčil jsem nevrlým tónem, což mělo za následek to, že Priscilla práskla dveřmi potom co zavrčela něco o tom, že si bude stěžovat panu Lucasovi. Když si to myslíš…
Počkal jsem, až za ní práskly i hlavní dveře od sklepa a nerušeně jsem se pustil do práce, která se ovšem trochu lišila od toho, co běžně prováděl údržbář.

Rozmístil jsem výbušniny nejprve v místnosti s kotlem a s dalšími jsem se vrátil do hlavního sklepa. Dvě jsem položil do vzdálenějších rohů. Chvíli jsem přemýšlel o správnosti toho co dělám, možná vůbec poprvé. Opravdu to chci udělat? Ano! Ano! Ano! Křičelo všechno ve mně. Musím jen…náhle jsem zažil jeden z největších šoků svého života. Vzadu na krku jsem ucítil chladné ostří a vzápětí se ozval stejně chladný hlas: ,,Co to děláte?“ Poznal jsem ten hlas, patřil Priscille.
Nemělo smysl lhát. ,,Kladu výbušniny, abych to tu mohl celé vyhodit do povětří.“
Ruka držící ocelové ostří na mém krku se trochu zachvěla a lehce mi nařízla kůži na zátylku. Cítil jsem, jak krev stéká pod svetr Teda Sullivana.
,,Proč? Kdo vás poslal?“ zeptala se. Docela dobře se ovládala.
,,Nikdo. Jsem tu sám za sebe, protože nenávidím tohle místo.“
,,A co děti?“
Věděl jsem, že se na to zeptá.
,,Co je mi po nich?“

Pak už se nezeptala na nic. Dál jsem klečel v temném koutě betonového sklepa, u ruky výbušninu, a ona mi pořád tiskla nůž ke krku. Museli jsme vypadat jako nějaké bizarní sousoší. Čekal jsem, kdy jí dojdou nervy a podřízne mě jako ovci. Pokud to ovšem dokáže. Nevypadala na to, ale už teď mě čím dál víc překvapovala. Bohužel.
Rozhodl jsem se, že zkusím hrát o čas, nějak ji zabavit.
,,Jak jste na to přišla?“
Chvíli váhala s odpovědí, ale pak přece jenom promluvila:
,,Současnost přestala vycházet loni na jaře. A pak, i když jste se zamaskoval dobře, oči jste změnit nemohl. Zapamatovala jsem si je už předtím…neznám moc lidí s šedýma očima…“ působila trochu zamyšleně, tlak na zátylku jakoby lehce povolil.
Teď nebo nikdy.
Náhle jsem prudce klesl k zemi, převrátil jsem se na bok a obličej jsem si chránil výbušninou. Během vteřiny se role obrátily. Teď jsem tlačil Priscillu k podlaze a po krátkém boji jsem jí vyrazil nůž z ruky.
,,A nejspíš už ani nepoznáš,“ řekl jsem jí s ošklivým úsměvem. Mohl jsem si teď dobře prohlédnout své jasné šedé oči, pěkně se odrážely v těch jejích široce rozevřených bledě modrých. Slyšel jsem její dech.
Zase jsme chvíli tvořili nehybné sousoší, protože jsem na okamžik zaváhal, co mám udělat. Měl jsem ji hned podříznout a vyvarovat se tak chyby, které se před chvíli dopustila ona, ale něco mě zadrželo; a nebyl to soucit. Žádnou ze svých obětí jsem nezabil bez toho abych se jich předtím nezmocnil, aby se mi úplně neoddaly. Když jsem Priscillu uviděl poprvé, ničím mě nepřitahovala, a ani teď to nebyl její vzhled, který mě donutil si rozepnout poklopec, ale ta skrytá síla, kterou před chvílí projevila, ta chladnokrevnost…nepomohlo jí to, ale moc nechybělo a mohl jsem skončit svůj život tady v tomhle sklepě, vykrvácet vedle beden se svraštělými jablky.
Ale teď už jsem byl jedině já pánem situace a ona moje oběť, přesně tak jak to mělo být, tak to bylo jedině správné.
Šeptal jsem jí pak do ucha něžná slůvka o tom, jak bude křičet o milost abych už přestal a pak že ji pomalu zabiju a že jí to patří zatracené děvce a pořád jsem šeptal a šeptal, sklánějíc se nad ní, až ona zničehonic řekla: ,,Tak pojď.“
A pak jsem si ji pozorně prohlédl, jak tak ležela na podlaze, a uviděl jsem ji ne jako oběť, ale jako ženu, která mě chtěla, jak tak ležela s rozhozenýma rukama, pod roztrženou látkou na šatech zářilo stehno, docela bílé v tomhle pološeru, a oči měla pořád tak rozevřené, ale už ne strachem. Tak pojď. Obyčejná dvě slova, která ve mě dokázala něco zlomit narozdíl od všeho toho křiku a prošení, které jsem slýchával od ostatních.
Udělal jsem, co chtěla. Co jsme oba chtěli. Na betonové podlaze mezi bednami s jablky.

V románech se většinou píše, že se země pohnula a nebesa padala na zem; nevím. Ale docela jsem se divil, že ze stěn neopadala omítka. Chvíli jsme pak leželi na tvrdé studené podlaze a jak naše těla ztrácela předchozí horkost, začali jsme se oba chvět. Než stačila Priscilla cokoliv říct, vzal jsem ji do náruče a odnesl do kotelny, kde bylo mnohem tepleji.
Opřeli jsme se o stěnu a objímali se, a tma byla naším tichým spojencem.
Její hlava klesla na moje rameno. Usnula. Napravo ode mě se něco zatřpytilo. Byl to její nůž, ani nevím, jak se tam dostal. Mé zlo mluvilo jasně. Zabij ji a pak dokonči, co jsi začal. Už jsem pomalu vstával, ale pak jsem si uvědomil, že to nechci udělat. Mé zlo mi kázalo něco, co jsem nechtěl! A přesto jsem měl nutkání poslechnout…nebudu ničí otrok! Ani svého vlastního zla. Kdysi jsem se zapřísahal, že už mě nikdo nikdy nedonutí udělat něco co nechci, že nikdy nebudu čekat na osud, ale sám si zvolím svou cestu.
Ale čím bych byl bez svého zla? Ničím. Hračkou v rukou ostatních, jako tehdy, na tomto místě. Díky svého zla dokážu trestat, trestat i zločiny které se ještě nestaly, aby se nikdy stát nemohly. Už mi nikdy nikdo neublíží.
Priscilla otevřela oči a podívala se na mě, a byl to pohled ženy a zároveň pohled dítěte, pohled stovek dětí, které jsem bez soudu odsoudil k smrti. A když jsem si to uvědomil, cítil jsem, že mě něco opouští. Jako by mi někdo rval kus srdce z těla a já jsem tomu nemohl nijak zabránit
Pak jsem si uvědomil co se stalo. Mé zlo mě opustilo. Zůstal jsem sám. Poprvé po všech těch letech jsem se rozplakal.
Plakal jsem dlouho a s pocitem úlevy, jako bych odplavoval všechnu tu špínu do které jsem se obaloval poslední roky a Priscilla mě hladila po zádech a šeptala konejšivá slova, která asi používala, když uklidňovala děti z Domova. A to teď vlastně dělala. Uklidňovala to plačící dítě, které se mi nikdy nepodařilo zabít, to dítě které plakalo celou dobu, za všechny, kterým jsme ublížili, já a mé zlo, když jsme to nemohli udělat s těmi, kteří kdysi ublížili mně.
A tak to mělo být.

,,Jak ti mám říkat?“ zeptala se pak.
,,Arnold Brown asi ne, že?“ lehce se ušklíbla.
,,Ne,“ souhlasil jsem. ,,V záznamech bys mě mohla najít jako Joanise Thundera, ale ten člověk je mrtvý. Definitivně.“ Tvrdě jsem stiskl rty.
Priscilla si toho všimla a trochu se zachvěla. Pomalu jsem se zase uvolnil.
,,Budu ti říkat…“ na chvíli se zamyslela a naklonila hlavu na stranu. Jeden pramen vlasů jí přitom vyklouzl zpod ucha a spadl jí do tváře. Jemně jsem ho zastrčil zpátky. Usmála se.
,,Adrayen,“ řekla pak. ,,Víš, co to znamená?“
Ano, věděl jsem to. Ale přesto to bylo krásné jméno.